10 Ads 64/2018 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 64/2018- 58 - text 10 Ads 64/2018 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatelky: PAPOS Trade, s. r. o., se sídlem Mořičovská 251, Ostrov, zast. JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti odpůrci: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o návrhu na zrušení sdělení odpůrce ze dne 21. 7. 2017, vydaného pod č. 240/2017 Sb., kterým byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, čj. 14 A 80/2017–43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Dne 24. 1. 2017 byla uzavřena mezi vyšším odborovým orgánem (Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice, Českomoravským odborovým sdružením) a organizací zaměstnavatelů (Asociací Českého papírenského průmyslu) kolektivní smlouva vyššího stupně na rok 2017 (dále jen „kolektivní smlouva“). Navrhovatelka se u městského soudu domáhala zrušení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 7. 2017, vydaného pod č. 240/2017 Sb. Ministerstvo tímto sdělením rozšířilo závaznost kolektivní smlouvy i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ - NACE s číselným označením 17.11 a 17.12. [2] Městský soud návrh zamítl. V souladu s rozsudkem NSS ze dne 4. 5. 2017, čj. 9 As 329/2016–42, uvedl, že sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně odpovídá definici opatření obecné povahy. Městský soud odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího správního soudu, podle níž mohou být pro účely přezkumu považovány za opatření obecné povahy ve smyslu soudního řádu správního i úkony, které jsou vydávány mimo procedurální režim správního řádu. U takových úkonů soud musí přezkoumávat, zda nebyl při jejich vydávání porušen proces stanovený pro danou právní formu (nikoliv tedy proces pro vydávání opatření obecné povahy podle části šesté správního řádu). Soud dospěl k závěru, že při rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy na navrhovatelku neporušil odpůrce zákonný postup podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Kdyby totiž musel být obsah kolektivní smlouvy s navrhovatelkou konzultován, byl by porušen princip reprezentativnosti a také by to nepřiměřeně zasáhlo do předchozího vyjednávání smluvních stran kolektivní smlouvy. [3] Na žalobní námitku, že chybí odůvodnění napadeného sdělení, soud reagoval tak, že odpůrce v tomto procesu ověřuje pouze splnění zákonných podmínek pro vyhlášení závaznosti posuzované kolektivní smlouvy, aniž může zasahovat do jejího obsahu. Samotná kolektivní smlouva vyššího stupně nemusí obsahovat odůvodnění, protože s tím zákon o kolektivním vyjednávání ani zákoník práce nepočítá. Není totiž sjednána vrchnostensky, ale souhlasným projevem vůle smluvních stran. [4] K námitce týkající se rozšíření kolektivní smlouvy na navrhovatelku soud uvedl, že při tomto postupu smlouva fakticky dopadne též na subjekty, které se neúčastnily procesu jejího uzavírání. Toto rozšíření však za splnění předepsaných podmínek vyplývá přímo ze zákona. Soud shledal, že podmínky byly splněny, a navrhovatelka tak musí tuto úpravu respektovat. Odpůrce podle soudu nepochybil tím, že nehodnotil individuální podmínky jednotlivých podniků v rámci odvětví, na které se kolektivní smlouva rozšiřovala. Rozhodné je to, že se činnost navrhovatelky řadí do odvětvové klasifikace ekonomických činností, na kterou se rozšíření vztahuje. Na účinky rozšíření kolektivní smlouvy nemá vliv, že smlouva byla navrhovatelce zaslána až po publikaci sdělení ve Sbírce zákonů. Soud dodal, že navrhovatelka měla možnost seznámit se s obsahem předmětné kolektivní smlouvy, její podobu však za dané situace nemohla již změnit. [5] Soud se neztotožnil ani s námitkou, že právní úprava, podle níž odpůrce rozšířil závaznost kolektivní smlouvy, je v rozporu s ústavním pořádkem. Současná právní úprava totiž stanoví jasné podmínky, za nichž lze rozšířit závaznost kolektivních smluv. Zákon klade důraz na princip reprezentativnosti a také na to, že s rozšířením závaznosti musejí souhlasit smluvní strany. To, že kolektivní smlouva následně zaváže také zaměstnavatele, kteří se neorganizují ve svazech, nestačí k tomu, aby právní úprava byla označena za neústavní. Navrhovatelce nebylo odepřeno ani právo na soudní ochranu, protože jí soudní řád správní poskytuje prostředky obrany proti opatřením obecné povahy. Proto soud ani nepovažoval za nezbytné předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu dotčených ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání s ústavním pořádkem. II. Kasační stížnost [6] Proti rozsudku městského soudu podala navrhovatelka (stěžovatelka) kasační stížnost. Rozsudek městského soudu považuje za nedostatečně odůvodněný. Soud totiž na stranách 6 až 9 rozsudku popsal právní úpravu, aniž vysvětlil její vztah k danému skutkovému stavu. Rozhodnutí je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné i proto, že soud na straně 9 rozsudku bez bližšího upřesnění pouze odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 6 As 291/2015, podle kterého musí být odkazované rozhodnutí jednoznačně specifikováno, aby jej bylo možné rozumně dohledat. [7] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry městského soudu, že postupy upravené správním řádem pro vydávání opatření obecné povahy nelze použít při vydávání sdělení o rozšíření kolektivní smlouvy, resp. že do výsledku kolektivního vyjednávání nelze tímto způsobem zasahovat. Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem, jakým městský soud vypořádal námitku, že odpůrce neodůvodnil sdělení o rozšíření závaznosti. Odpůrce se měl podle stěžovatelky zabývat jejími námitkami ze dne 8. 10. 2015 a měl je považovat za podklad pro opatření obecné povahy. Stěžovatelka dále trvá na tom, že odpůrce měl ve svém sdělení hodnotit individuální podmínky jednotlivých podniků, protože rozšíření závaznosti mělo zásadní dopad do jejích práv. [8] Městský soud podle stěžovatelky také nesprávně konstatoval, že se při rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy nepoužije část šestá správního řádu. Stěžovatelka je přesvědčena, že podpůrné použití správního řádu plyne z právních principů. Soud tak podle ní zatížil svůj rozsudek vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nadto stěžovatelka považuje rozsudek soudu za vnitřně rozporný, protože rozporuplně nahlíží na problematiku klasifikace ekonomických činností ve vztahu k rozšíření kolektivní smlouvy na stěžovatelku. Stěžovatelce rovněž soud nepřipadá konzistentní v tom, že bez ohledu na své výše uvedené odůvodnění nastiňuje možnost bránit se proti sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy postupem podle soudního řádu správního. [9] Městský soud dále opomenul vypořádat námitku, že byla krácena stěžovatelčina procesní práva vyplývající z § 172 odst. 1 správního řádu. Rovněž nevypořádal námitku, že odpůrce nikdy nezaslal stěžovatelce výzvu k zaujetí stanoviska k rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy, a také proto by se na ni rozšíření nemělo vztahovat. Stěžovatelka dále městskému soudu vytýká, že neprovedl jí navržené listinné důkazy a ani tento svůj postup nezdůvodnil. Soud se podle stěžovatelky procesně nevypořádal ani s návrhem na přerušení řízení, který vznesla při jednání. [10] Stěžovatelka stejně jako v žalobě namítá, že § 7 zákona o kolektivním vyjednávání je neústavní. Je přesvědčena, že právní úprava nadále nezajišťuje dostatečnou soudní ochranu před zásahy orgánů veřejné moci do práv jednotlivců. Městský soud podle stěžovatelky neodůvodnil svůj závěr o tom, že právní úprava není v rozporu se závěry Ústavního soudu učiněnými v nálezu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 40/02. Stěžovatelka proto trvá na tom, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] NSS se skutkově obdobnou věcí mezi stejnými účastníky již zabýval v rozsudku ze dne 25. 10. 2018, čj. 1 Ads 72/2018-46. Soud proto bude v nyní řešené věci vycházet ze závěrů učiněných v uvedeném rozsudku a v podrobnostech na tento rozsudek odkazuje. [13] Kolektivní smlouva vyššího stupně je podle § 23 odst. 3 písm. b) zákoníku práce uzavírána mezi organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů a odborovou organizací nebo odborovými organizacemi. Možnost rozšířit závaznost kolektivní smlouvy i na další subjekty pak umožňuje § 7 zákona o kolektivním vyjednávání, ve kterém jsou také obsažena konkrétní pravidla, jakým způsobem se tak může stát. [14] Z rozsudku NSS ze dne 4. 5. 2017, čj. 9 As