6 As 130/2018 — Nejvyšší správní soud

6 As 130/2018- 59 - text 6 As 130/2018 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: Okresní hospodářská komora v Jablonci nad Nisou, sídlem Jiráskova 9, Jablonec nad Nisou, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. prosince 2015, č. j. ÚOHS-R152/2014/VZ-45631/2015/322/LKo, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2018, č. j. 30 Af 22/2016 - 118, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2018, č. j. 30 Af 22/2016 - 118, a rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. prosince 2015, č. j. ÚOHS-R152/2014/VZ-45631/2015/322/LKo, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 29 570 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně vyhlásila v roce 2011 výběrové řízení na dodavatele vzdělávacích služeb. Dle sdělení žalobkyně uveřejněného na webových stránkách Evropského sociálního fondu se toto výběrové řízení řídilo metodickým pokynem pro zadávání zakázek v Operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost (dále jen „OP LZZ“) a neaplikoval se na ně zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. K podání nabídky vyzvala žalobkyně celkem šest dodavatelů. Dne 23. září 2011 uzavřela žalobkyně se dvěma dodavateli smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla realizace vzdělávacích programů v rámci projektu „Zvýšení adaptability zaměstnanců členských firem Okresní hospodářské komory v Jablonci nad Nisou a zaměstnanců partnera pracujících v odvětví cestujícího ruchu“, spolufinancovaného z OP LZZ. [2] Dne 30. ledna 2014 zahájil žalovaný z moci úřední (na základě podnětu) řízení o přezkoumání úkonů žalobkyně coby zadavatele uvedené veřejné zakázky. [3] Rozhodnutím ze dne 23. dubna 2014, č. j. ÚOHS-S77/2014/VZ-8913/2014-521/VSt, žalovaný shledal, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že při uzavření smlouvy na realizaci vzdělávacích programů nepostupovala v souladu s tímto zákonem, neboť neprovedla příslušné zadávací řízení, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Za spáchání správního deliktu žalovaný žalobkyni uložil pokutu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně je veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, neboť je složkou Hospodářské komory ČR (dále jen „HK ČR“), která alespoň částí svých aktivit uspokojuje potřeby veřejného zájmu, které nemají obchodní ani průmyslovou povahu, konkrétně v rámci své činnosti vystavuje potvrzení o skutečnostech důležitých v právních vztazích, které vznikají v mezinárodním obchodě (karnety A.T.A. a certifikáty o původu zboží). V letech, kdy žalobkyně provedla posuzované zadávací řízení, tvořily dotace (financování od státu či jiného veřejného zadavatele) více jako polovinu jejích příjmů, přičemž není relevantní, že žalobkyně nebyla jejich konečným uživatelem (příjemcem veřejné podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie). Žalobkyně tak byla povinna postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, což neučinila, neboť neuveřejnila výzvu k podání nabídek na profilu zadavatele, pouze na webu poskytovatele dotace. [4] Rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného zamítl předseda žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví. Předseda žalovaného potvrdil, že vydávání celních dokladů (karnetů a certifikátů o původu zboží) představuje uspokojování potřeb veřejného zájmu. To, že tuto činnost žalobkyně vykonává jménem a na účet HK ČR, nepovažoval předseda žalovaného za relevantní – rozhodující je jen, že (mimo jiné) za tímto účelem byla žalobkyně zřízena a že celní doklady skutečně vystavuje. Výkon této činnosti svěřil žalobkyni (prostřednictvím HK ČR) stát, který jej rovněž kontroluje a reguluje, a jiné subjekty než hospodářské komory tyto celní doklady vydávat nemohou. Nejedná se tedy o činnost obchodní či průmyslové povahy. Dotace, které žalobkyně obdržela, použila na financování své činnosti (podpora podnikání a vzdělanosti) a jejich poskytovatel za ně neobdržel žádné protiplnění. Předseda žalovaného se tedy ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně je veřejným zadavatelem. [5] Žalobkyně podala proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Souhlasil se žalovaným, že postavení žalobkyně se odvíjí od postavení HK ČR. Zdůraznil, že vydávání celních dokladů, k němuž ji HK ČR smluvně zmocnila, neomezuje žalobkyně na své členy, ale na neurčitý okruh osob. Kontrolu nad touto činností vykonává stát a na jiné subjekty než na hospodářské komory její výkon přenést nelze, což v této oblasti vylučuje konkurenční prostředí. Jedná se tudíž o služby veřejného zájmu, které mají povahu veřejné správy a které nelze považovat za činnost obchodní či průmyslové povahy. Krajský soud též zdůraznil, že žalobkyně nebyla založena primárně za účelem vytváření zisku, nýbrž ochrany a podpory rozvoje podnikání a zajištění výkonu konkrétně vymezeného úseku veřejné správy. Při hodnocení způsobu financování žalobkyně vyšel krajský soud z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. října 2009 ve věci C380/98 Queen v. H. M. Treasury na podnět University of Cambridge (dále jako „rozsudek University of Cambridge“) a shodně s žalovaným konstatoval, že samotné přerozdělení dotace mezi členy žalobkyně nevylučuje posouzení této dotace jako prostředku financování činnosti žalobkyně státem či jiným veřejným zadavatelem. Krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí předsedy žalovaného je v tomto směru přezkoumatelné, a ztotožnil se se závěrem, že dotace poskytnutá žalobkyni byla veřejnou podporou jejích aktivit bez specifického protiplnění, kterou lze chápat jako veřejné financování ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Námitku, že v tomto případě nebyl naplněn materiální znak správního deliktu, vyhodnotil krajský soud jako opožděnou, neboť ji žalobkyně vznesla až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (v replice k vyjádření žalovaného). II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. Stěžovatelka namítala, že v jejím případě nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu, neboť fakticky postupovala v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, konkrétně s těmi ustanoveními, která upravují zjednodušené podlimitní řízení. Jediná výtka ze strany žalovaného proti jejímu postupu se týkala zveřejnění výzvy k podání nabídek. Tuto námitku měl krajský soud vypořádat i přesto, že ji stěžovatelka uplatnila až po lhůtě pro podání žaloby. Otázku, zda bylo posuzované jednání trestné, jsou totiž správní soudy povinny posuzovat z moci úřední. Stěžovatelka dále v této souvislosti upozornila, že z § 38 odst. 2 a 3 zákona o veřejných zakázkách ve znění účinném do 31. března 2012 nebylo možné jednoznačně dovodit, že jediný přípustný způsob uveřejnění výzvy k podání nabídek byl na profilu zadavatele. Uveřejnění na webových stránkách poskytovatele dotace považuje stěžovatelka za vhodnou alternativu, což potvrzuje i fakt, že zadávací dokumentaci si vyžádalo 24 dodavatelů. [7] Stěžovatelka též zopakovala svou základní výtku proti závěrům žalovaného, a sice že vůbec není v postavení veřejného zadavatele. Zdůraznila, že nikdy nebyla konečným příjemcem prostředků poskytnutých jí prostřednictvím dotací. Pro naplnění hypotézy § 2 odst. 2 písm. d) bodu 2 zákona o veřejných zakázkách je však nutná příčinná souvislost mezi výdaji státu či jiného veřejného zadavatele a činností financovaného subjektu. Dotace, kterou stěžovatelka obdržela na financování posuzovaného zadávacího řízení, však nesloužila pro zabezpečení jejího fungování, jejím cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti českých podnikatelů. Rovněž příručka Veřejná podpora a podpora de minimis OP LZZ potvrzuje, že stěžovatelka nebyla příjemcem veřejné podpory plynoucí z poskytnuté dotace. Svůj vztah k poskytovateli dotace stěžovatelka nepovažuje za vztah úzké závislosti, jímž Soudní dvůr Evropské unie argumentoval v rozsudku University of Cambridge, neboť stát žádným způsobem nezasahoval do výběru jejích dodavatelů. Stěžovatelka se navíc domnívá, že krajský soud uvedený rozsudek Soudního dvora dezinterpretoval a nezohlednil, že v tehdejším případě b