7 Ads 120/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 120/2018- 27 - text 7 Ads 120/2018 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 21/2014 - 20, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 21/2014  20, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/7871/14/4S-HMP, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Švarce, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán I. stupně) ze dne 13. 11. 2013, č. j. 826352/13/AB, byl žalobci (nájemci bytové jednotky na adrese X) podle § 24 až § 27 a § 49 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní sociální podpoře“) poskytnut příspěvek na bydlení od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014. [2] Dne 5. 12. 2013 žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil, že nájemní smlouva vztahující se k bytové jednotce na ulici X, skončila dne 30. 9. 2013. K tomuto datu se přestěhoval na adresu X, kde se stal nájemcem rodinného domu. [3] Správní orgán I. stupně následně zahájil řízení ve věci odejmutí příspěvku na bydlení. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2014, č. j. 650852/14/AB, správní orgán I. stupně podle § 24 a § 69 zákona o státní sociální podpoře uvedený příspěvek na bydlení žalobci ode dne 1. 10. 2013 odňal. V odůvodnění k tomu uvedl pouze následující: „Jelikož bylo správnímu orgánu oznámeno ukončení Vašeho nájemního vztahu k předmětné bytové jednotce č. X, na adrese Vašeho původního trvalého pobytu X, v měsíci září 2013, a zároveň došlo ke dni 19. září 2013, ke změně Vašeho trvalého pobytu na adresu X, proto se Vám dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, na výše uvedenou bytovou jednotku č. X na původní adrese trvalého pobytu, odnímá. Rozhodnuto bylo z moci úřední.“ [4] Žalobce napadl rozhodnutí odvoláním, ve kterém namítal, že sice došlo ke změně trvalého pobytu, avšak i po této změně splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení (§ 24 zákona o státní sociální podpoře). Polemizoval s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a s poukazem na § 52 a § 58 zákona o státní sociální podpoře dovozoval, že nebyly splněny podmínky pro odejmutí dávky. Navrhoval zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [5] Uvedené odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 5. 2014, č. j. MPSVUM/7871/14/4S-HMP, a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalobce přestal být hlášen v bytě, na který si žádal o dávku a pobíral dávku, přičemž tuto skutečnost správnímu orgánu nahlásil až na základě výzvy správního orgánu. Dále žalovaný stručně vypořádal uplatněnou odvolací argumentaci a bez poukazu na konkrétní zákonné ustanovení dovodil, že žalobce měl po změně trvalého pobytu podat novou žádost. K poukazu žalobce na § 52, resp. § 58 zákona o státní sociální podpoře se žalovaný explicitě nevyjádřil. II. [6] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který jí zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem (ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 21/2014 - 20). [7] V odůvodnění městský soud uvedl, že žalovaný se sice nevypořádal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami, přičemž dospěl k nesprávnému závěru i o tom, že žalobce měl podat v důsledku změny místa trvalého pobytu novou žádost, ani to však nevede k nutnosti zrušení jeho rozhodnutí, neboť tím, že žalobce se stal nájemcem domu a nikoliv bytu, přestal splňovat podmínku uvedenou v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, a bylo proto nutno mu příspěvek odejmout. [8] Uvedený výklad § 24 odst. 1 označeného zákona podpořil městský soud poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 6/2015 - 35 (který se týkal stejných účastníků), ve kterém se uvádí, že nárok na příspěvek na bydlení mají za splnění dalších podmínek pouze vlastníci a nájemci „bytu“. To však není případ žalobce, který byl v rozhodném období nájemcem v „rodinném domě“ (na adrese X). Soud dodal, že pokud zákonodárce omezil okruh osob, jimž přiznal nárok na příspěvek na bydlení, pouze na vlastníky a nájemce bytů, jednalo se o jeho autonomní rozhodnutí, do něhož zásadně nepřísluší soudní moci zasahovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Ads 142/2015 - 50 a ze dne 29. 10. 2015, č. j. 7 Ads 248/2015 - 36). [9] Městský soud proto uzavřel, že správní orgány nepochybily, pokud příspěvek na bydlení žalobci odňaly, a proto žalobu zamítl. III. [10] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatel považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný a vadný. Městský soud žalobu zamítl z jiného důvodu, než z důvodů, které byly řešeny v řízení před správními orgány, a sice s poukazem na to, že stěžovatel nebyl nájemcem bytu, ale domu. Na takovém důvodu však rozhodnutí správních orgánů nestojí. Stěžovatel se nadto proti takovému zdůvodnění nemohl bránit ve správním řízení, resp. v něm navrhovat důkazy a uplatňovat jiná procesní práva (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 216/2016 - 63, či § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „správní řád“). [12] Dále městskému soudu vytýkal výklad § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatel se stal nájemcem domu, jehož součástí jsou dva byty, přičemž stěžovatel měl pronajatý byt v 1. patře uvedeného domu. Stěžovatel se tak stal nájemcem bytu, čímž splnil podmínku pro nárok na tento příspěvek podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. V případě opačného výkladu, který zastává soud, by splnění podmínek pro nárok na příspěvek na bydlení bylo závislé pouze na tom, zda by smlouva, kterou nájemce s pronajímatelem uzavřel, obsahovala formulaci „pronajímatel přenechává nájemci k dočasnému užívání dům, jehož součástí jsou dva byty, na adrese […]“, oproti formulaci „pronajímatel přenechává nájemci k dočasnému užívání byt č. 1 a byt č. 2 na adrese […]“, ačkoliv fakticky by byla pronajata věc ve stejném rozsahu. Absurdnost tohoto výkladu dokládá rovněž skutečnost, že stěžovatel následně s pronajímatelem uzavřel smlouvu s touto pozměněnou formulací, na základě níž je mu v současné době již příspěvek na bydlení řádně poskytován. Pravidlo zakotvené v § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, že za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, by se mělo dle stěžovatele analogicky vztahovat i na nájemce bytu, který je nájemcem nemovitosti, ve které je byt, který nájemce užívá. Výslovného ustanovení však dle stěžovatele ani není třeba, jelikož tato pravidla vyplývají již z podstaty věcí a jejich součástí. Judikatura citovaná soudem, podle které nelze vykládat podmínky pro nárok na příspěvek na bydlení extenzivně, se na tento případ nevztahuje. [13] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením provedeným městským soudem. Podle žalovaného stěžovatel nesplnil podmínky uvedené v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, v důsledku čehož mu byla odejmuta přiznaná dávka. V. [15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [16] Kasační stížnost je důvodná. [17] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s městským soudem v tom, že nebyly dány důvody ke zrušení rozhodnutí žalovaného na podkladě podané žaloby. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace správního řízení, žalovaný v rozhodnutí o odvolání řádně nevypořádal všechny uplatněné námitky. Již z tohoto důvodu měl městský soud rozhodnutí žalovaného na základě podané žaloby bez dalšího zrušit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.), a nikoliv žalobu zamítnout (a to nadto z jiných důvodů,