7 Afs 100/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 100/2018- 29 - text 7 Afs 100/2018 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: CAREANDROS, s.r.o., se sídlem Sokolská 576/21, Olomouc, zastoupen Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Af 41/2016 - 70, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) nařídil v rámci daňové exekuce podle § 194 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dražbu 31 643 litrů motorové nafty. Příklep byl udělen v dražbě dne 24. 4. 2014, vydražitel však nezaplatil nejvyšší podání, a proto došlo ke zrušení rozhodnutí o příklepu a k opakované dražbě dne 18. 9. 2014, kdy se situace opakovala a došlo k další opakované dražbě dne 9. 6. 2015; ani v tomto případě však vydražitel nezaplatil nejvyšší podání. Ve čtvrté dražbě dne 20. 10. 2015 byl příklep k naftě udělen žalobci, který však rovněž nezaplatil nejvyšší podání ve výši 520 000 Kč ani nepožádal o prodloužení lhůty k zaplacení, a proto byl vyrozuměn o rozhodnutí zrušení příklepu. Správce daně následně naftu prodal v rámci přímého prodeje za 315 500 Kč a rozhodnutím ze dne 2. 2. 2016, č. j. 180376/16/2302-00540-402168, stanovil žalobci podle § 227 daňového řádu výši náhrady nákladů opakované dražby a škody, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016, č. j. 33197/16/5100-41453-711335. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, v níž namítl, že správce daně ani žalovaný dostatečně neodůvodnili, proč se měla motorová nafta po čtvrté dražbě stát rychle se kazícím zbožím; podle žalobce měl správce daně využít postupu podle § 214 daňového řádu už při soupisu věcí. Správce daně pak učinil několik procesních pochybení. Žalobci měla být podle § 177 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 336m odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě nejvyššího podání, jejímž poskytnutím je podmíněna možnost nařízení dalšího dražebního jednání. Žalobci dále nebyla doručena dražební vyhláška o opakované dražbě, čímž je podmíněn nárok na náhradu nákladů opakované dražby a škody vzniklé neuhrazením nejvyššího podání podle § 227 daňového řádu. Správce daně konečně nerespektoval ani § 225 odst. 4 daňového řádu a neměl právo požadovat úhradu rozdílu mezi nejvyšším podáním ve zmařené dražbě a cenou dosaženou přímým prodejem. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že překvalifikování motorové nafty na věc, která se rychle kazí, není daňovým řádem vyloučeno. Podle soudu je totiž zřejmé, že zákonná úprava cílí primárně na věci, k poklesu jejichž kvality dochází velice rychle (např. potraviny). U jiných věcí se však proces ztráty kvality může projevovat postupně a až od určitého bodu tento proces může zrychlovat. V takové situaci pak nelze po správci daně požadovat, aby pouze přihlížel a opakovaně se pokoušel o dražbu. Rovněž procesní postup správce daně byl podle krajského soudu v souladu se zákonem. Podle § 177 daňového řádu se totiž o. s. ř. použije pouze tehdy, neobsahuje-li daňový řád vlastní úpravu. Ta je však ve vztahu ke lhůtě k úhradě dražebního podání obsažena v § 226 odst. 1 daňového řádu, podle něhož lze lhůtu prodloužit na žádost vydražitele. Vzhledem k tomu, že žalobce o prodloužení lhůty nepožádal, bylo na místě postupovat podle § 226 odst. 2 daňového řádu. [4] Domáhání se nákladů opakované dražby a škody vzniklé neuhrazením nejvyššího dražebního podání podle § 227 odst. 1 daňového řádu přitom není podmíněno doručením dražební vyhlášky o opakované dražbě vydražiteli. Podle krajského soudu se totiž jedná o dva samostatné procesy a nesplnění povinnosti doručit dražební vyhlášku nezpůsobuje následnou nemožnost vymáhání způsobené škody. Požadavkům § 225 odst. 4 daňového řádu správce daně dostál vyhotovením Vyrozumění o změně režimu sepsaných movitých věcí, které doručil subjektům uvedeným v § 221 odst. 5 daňového řádu, mezi které žalobce nepatří. Závěrem krajský soud konstatoval, že podstatou dražby i přímého prodeje je zpeněžení věci a přímý prodej je stejně jako dražba zařazen do Oddílu 3 daňového řádu; zároveň nelze na správce daně spravedlivě přenést vzniklé náklady a rozdíl v ceně získané přímým prodejem jen proto, že původní vydražitel neuhradil nejvyšší dražební podání a věc bylo nutné z důvodu kažení prodat v přímém prodeji. Správce daně proto nepochybil, hleděl-li co do povinnosti hradit náklady a případnou škodu ve smyslu § 227 odst. 1 daňového řádu na přímý prodej a dražbu věci stejně. III. [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti přitom v podstatě zopakoval své žalobní námitky. Uvedl tedy, že mu měla být poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě nejvyššího podání, doručena dražební vyhláška o opakované dražbě a měla se konat opakovaná dražba, kterou je ve spojení s opakovaným doručením dražební vyhlášky podmíněno uplatnění nároků podle § 227 daňového řádu. [6] Výklad krajského soudu, podle kterého lze místo dražby prodat věc mimo dražbu podle § 214 odst. 1 daňového řádu, je pak nepřípustně extenzivní. Z rozhodnutí správce daně a žalovaného není zřejmé, jakým způsobem dospěli k závěru, že nafta je věcí, která se rychle kazí. Podle stěžovatele je přitom nutné rozlišit věci, které se rychle kazí, a věci, jejichž kvalita se toliko zhoršuje. V projednávaném případě byla navíc dražená nafta nekvalitní již v době konání zmařené dražby, přičemž v období od konání dražby do jejího přímého prodeje nedošlo k takovému zhoršení kvality, které by přímý prodej odůvodňovalo. Z toho důvodu měl správce daně buďto již při soupisu věcí dlužníka rozhodnout o tom, že nafta je věcí, která se rychle kazí, anebo postupovat podle § 225 odst. 4 daňového řádu a stanovit novou výslednou cenu. V žádném případě mu však daňový řád neumožňoval požadovat úhradu rozdílu mezi nejvyšším podáním ve zmařené dražbě a cenou dosažené přímým prodejem. [7] Stěžovatel rovněž poukázal na to, že předmětná nafta byla skladována v nevyhovujících podmínkách. Vzhledem k tomu, že správce daně vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného téměř pět měsíců před dražbou konanou 9. 6. 2015, skutečná kvalita vydražené nafty v okamžiku konání dražby neodpovídala deklarované kvalitě. Odstranění síry z motorové nafty je přitom složitý a nákladný proces. Na tyto skutečnosti, stejně jako na to, že se jednalo již o druhou dražbu v řadě, nebyli účastníci dražby upozorněni, což vedlo je i následně stěžovatele k nezaplacení nejvyššího dražebního podání. IV. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle § 177 odst. 1 daňového řádu se ustanovení o. s. ř. při daňové exekuci užijí pouze tehdy, pokud daňový řad neobsahuje vlastní úpravu. Lhůta pro úhradu nejvyššího dražebního podání proto byla stanovena v souladu s § 222 odst. 3 daňového řádu. Podle § 226 odst. 1 daňového řádu mohl správce daně lhůtu na žádost prodloužit, avšak stěžovatel o to nepožádal. K druhé námitce žalovaný uvedl, že smyslem příslušné právní úpravy je nahrazení škody způsobené neuhrazením nejvyššího dražebního podání. Bylo by proto příliš restriktivní vykládat ji tak, že k úhradě rozdílu mezi částkami třeba přistoupit, pouze pokud by se další prodej uskutečnil v rámci nové dražby. Důsledkem by pak také bylo, že následky nesplnění závazku uhradit nejvyšší dražební podání by byly přenášeny na subjekty, které je nezapříčinily. Změna kvalifikace nafty na věc, která se rychle kazí, přitom byla zapříčiněna mj. jednáním stěžovatele. Tento postup byl opřen o znalecký posudek a nevykazoval znaky svévole; nafta zároveň nemusela být jako rychle se kazící věc kvalifikována již při soupisu, neboť u ní dochází ke změně kvality až po určité době. Stěžovatelovy námitky týkající se dražby konané dne 9. 6. 2015 pak žalovaný označil za bezpředmětné, neboť této dražby se stěžovatel neúčastnil. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] V první námitce stěžovatel tvrdí, že mu měla být poskytnuta dodatečná lhůta k uhrazení nejvyššího dražebního podání podle § 336m odst. 2 o. s. ř. V projednávaném případě se jednalo o dražbu motorové nafty, tedy movité věci, jež byla oceněna částkou přesahujíc