7 As 217/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 217/2018- 25 - text 7 As 217/2018 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Vinařství U Kapličky s. r. o., se sídlem Vinařská 484, Zaječí, zastoupen JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 31 A 103/2016 - 107, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 31 A 103/2016 - 107, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 1. 2016, č. j. SZPI/AO787-29/2015, byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zákon o vinohradnictví a vinařství“), a byla mu uložena pokuta ve výši 2 100 000 Kč a povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 86 420 Kč. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že uváděl do oběhu vína z Moldavska, jež byla podrobena nepovoleným enologickým postupům, a to včetně přidávání exogenní vody a syntetického glycerolu. Žalobce tím porušil čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále jen „nařízení č. 1308/2013“). V případě některých vín měl žalobce také porušit čl. 80 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1308/2013, podle něhož se tyto výrobky neuvádějí na trh v Unii tehdy, nejsou-li v souladu s pravidly stanovenými v příloze VIII, podle níž je povoleno zvyšování přirozeného obsahu alkoholu v procentech objemových, které nepřekračuje mezní hodnotu 3 % objemová. [2] Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (dále jen „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 4. 8. 2016, č. j. SZPI/AO787-37/2015, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť dospěla k závěru, že žalobce pouze pasivně spoléhal na správnost údajů uvedených v dokladu V I 1 a nevyvinul žádoucí aktivitu směřující k ověření analytických znaků obchodovaného vína. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jí napadeným rozsudkem ze dne 26. 4. 2018 vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [4] Krajský soud upozornil na to, že ač je odpovědnost za daný správní delikt objektivní, lze se jí zprostit naplněním liberačního důvodu dle § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství. Podle něj právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. [5] Podle čl. 43 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 555/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (dále jen „nařízení č. 555/2008“), se osvědčení a zpráva o výsledku rozboru pro každou zásilku určenou pro dovoz do Společenství vyplňují na samostatném dokladu V I 1. Tento doklad je podepsán odpovědným pracovníkem úředního subjektu a odpovědným pracovníkem uznané laboratoře podle čl. 48. Podle odstavce 1 tohoto článku Komise na základě sdělení příslušných orgánů třetích zemí vypracuje a aktualizuje seznamy názvů a adres úředních subjektů, laboratoří a producentů vína, kteří jsou oprávněni k vystavení dokladu V I 1. [6] Příloha IX k nařízení č. 555/2008 obsahuje vzor formuláře V I 1, který pod bodem 9 obsahuje následující text, u nějž se mají odpovídající údaje zaškrtnout křížkem: „Výše uvedený výrobek (3) * je/ * není určen k přímé lidské spotřebě, odpovídá definicím nebo kategoriím výrobků z révy vinné přijatým Evropským společenstvím a byl vyroben za použití enologických postupů (3) * doporučených a zveřejněných OIV/ * schválených Společenstvím.“ Zkratka OIV označuje Mezinárodní úřad pro víno a révu vinnou. [7] Smyslem právní úpravy obsažené v hlavě třetí nařízení č. 555/2008 a standardizace dokumentů doprovázejících vinařské produkty je podle krajského soudu usnadnit mezinárodní obchod s těmito produkty za pomoci jednoho z typických nástrojů mezinárodního obchodu (a v rámci Evropské unie také základního principu, na němž je postaven volný pohyb zboží), a sice uznávání certifikátů – v tomto případě uznávání osvědčení třetí země vystaveného v rámci standardizovaného dokumentu V I 1. Krajský soud proto neměl pochybnosti o tom, že samotná Evropská unie právní úpravou obsaženou v nařízení č. 555/2008 a uváděním autorizovaných subjektů v seznamu vedeném dle jeho čl. 48 projevuje důvěru v osvědčení vystavované těmito subjekty a bez dalšího tato osvědčení uznává. Tato důvěra pochopitelně nemůže být neomezená a samo nařízení počítá s tím, že může být zjištěno zneužívání této důvěry, jak plyne např. z čl. 51 nařízení č. 555/2008. [8] Vychází-li právní úprava z důvěry Evropské unie v pravdivost osvědčení vystavovaných autorizovanými osobami třetích zemí v dokumentu V I 1, a to včetně tvrzení, že výrobek byl vyroben za použití enologických postupů schválených Společenstvím, pak by bylo jen stěží ospravedlnitelné obecně žádat po subjektech obchodujících s vínem opatřeným dokumentem V I 1, aby naopak osvědčení nedůvěřovaly a jeho pravdivost prověřovaly. Není přitom důležité, že samotné osvědčení neuvádí, jaké konkrétní analýzy byly provedeny a s jakými výsledky. [9] Zároveň krajský soud uvedl, že spoléhání se na osvědčení není možné považovat za vynaložení veškerého úsilí v případě, že pachatel správního deliktu věděl nebo objektivně musel vědět, že dovezené víno požadavky na enologické postupy s nikoliv zanedbatelnou mírou pravděpodobnosti nemusí splňovat. Povinnost tvrdit a prokázat tyto skutečnosti je ale na straně žalované a její obecné konstatování o problematičnosti moldavských vín není dostačující, neboť by musela poukázat na konkrétní případy srovnatelné s nyní posuzovanou věcí, o nichž žalobce věděl nebo vědět musel, a důvody, proč o nich věděl nebo vědět musel. [10] Krajský soud dále poukázal na to, že správní orgán I. stupně ani neprováděl dokazování předloženými doklady V I 1, které bude nyní nezbytné. [11] Závěrem krajský soud zdůraznil, že pro posouzení možnosti liberace chybí ve správním spise jednoznačná skutková zjištění také k tomu, zda předložené doklady V I 1 lze jednoznačně ztotožnit s kontrolovaným vínem. Je totiž nutno zdůraznit, že naplnění liberačního důvodu musí podle § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství primárně prokazovat žalobce. Je proto na něm, aby mimo jiné nade vší pochybnost prokázal také to, že konkrétní doklad V I 1 se skutečně vztahuje ke konkrétnímu vínu. [12] Krajský soud tedy shrnul, že právní názor žalované o nemožnosti liberace pouhým poukazem na existenci dokladu V I 1 je nesprávný. V důsledku toho je na místě zkoumat řadu skutkových okolností pro posouzení výše nastíněných alternativ a učinění definitivního závěru o tom, zda se žalobce své odpovědnosti za správní delikt zprostil nebo nikoliv. III. [13] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [14] Stěžovatelka souhlasí s názorem krajského soudu pouze potud, že smyslem právní úpravy obsažené v hlavě třetí nařízení č. 555/2008, zahrnující i standardizovaný dokument V I 1, je usnadnění mezinárodního obchodu s vinařskými produkty. Dále však již nemůže souhlasit s dalšími závěry krajského soudu, zejména pak se závěrem, že doklad V I 1 představuje vynaložení veškerého úsilí, které je možno požadovat po účastníkovi řízení, aby zabránil protiprávnímu jednání. [15] Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že doklad V I 1 je jako celek vydáván státními orgány třetích zemí při vývozu vinařských produktů z těchto zemí do zemí EU. Vzor dokladu V I 1 je shodný jak pro všechny druhy vinařských produktů, tak pro všechny členské státy EU (nejsou reflektovány specifické podmínky trhu konkrétního členského státu, který tedy sám nemůže nijak zpřísnit požadavky na způsob vystavování dokladu nebo např. rozšířit rozsah analýz prováděných na vínech, pro která má být tento doklad vyhotoven) i pro všechny třetí země. Z pohledu osvědčení skutečné kvality vína je vzhledem k omezenému rozsahu prováděných analýz pro získání osvědčení nutno považovat doklad V I 1 za zcela nedostačující a ve své podstatě jen za formální dokument. Větu v něm uvedenou, která prohlašuje, že vinařský produ