10 Ads 321/2018 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 321/2018- 38 - text 10 Ads 321/2018 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: A.U.P. – AUDIT, s. r. o., se sídlem Goldova 2546/5, Brno, zast. Mgr. Jakubem Trávníčkem, advokátem se sídlem Jílkova 199, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016, čj. MPSV-2016/5122-421/1, a ze dne 4. 5. 2016, čj. MPSV-2016/9051-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, čj. 29 Ad 6/2016-82, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, čj. 29 Ad 6/2016-82, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016, čj. MPSV-2016/5122-421/1, a ze dne 4. 5. 2016, čj. MPSV-2016/9051-421/1, se ruší a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobách a řízení o kasační stížnosti částku 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Trávníčka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutími ze dnů 3. 5. 2016 a 4. 5. 2016 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 8. 1. 2016, čj. BMA-T-256/2015, a ze dne 20. 1. 2016, čj. BMA-T-393/2015, jimiž Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Brně, neposkytl žalobkyni jí požadované příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě ve smyslu § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, za období I. a II. čtvrtletí roku 2015. Správní orgány neposkytnutí dotčených příspěvků zdůvodnily tím, že jediným zaměstnancem, na nějž byl příspěvek žádán, byl Ing. Jindřich Uhlíř, s nímž za žalobkyni jako zaměstnavatele uzavřel pracovní smlouvu jediný společník a jednatel žalobkyně Ing. Jindřich Uhlíř, tedy tatáž osoba. Správní orgány na základě uvedené skutečnosti dospěly k závěru, že tato pracovní smlouva je neplatná, a žalobkyně proto nesplnila podmínky pro poskytnutí příspěvku, na čemž nemohl nic zhojit ani později uzavřený dodatek k pracovní smlouvě. [2] Proti rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u krajského soudu, který její žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. [4] Stěžovatelka namítá, že krajský soud posoudil věc způsobem, který nemá oporu v příslušné právní úpravě, resp. v materiální podstatě věci. [5] Konkrétně stěžovatelka namítla, že krajský soud cituje §§ 14 odst. 2, 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „starý zákoník práce“), a dále argumentuje praxí nejvyšších soudů, kterou však nijak nekonfrontuje s faktickou situací stěžovatelky. Pracovněprávní vztah mezi stěžovatelkou a Ing. Uhlířem fakticky existoval, Ing. Uhlíř vykonával pro stěžovatelku práci, čerpal dovolenou, byly za něj hrazeny veškeré odvody a související plnění. Krajský soud pak pouze účelově argumentoval výkladem smyslu dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti. Úvaha krajského soudu však vychází mylně ze závěru, že pokud na obou stranách pracovní smlouvy „stojí reálně (nikoliv formálně) tatáž osoba, nelze vztah na základě této pracovní smlouvy považovat ani za faktický pracovněprávní vztah“. Stěžovatelka jako právnická osoba je samostatným subjektem práva a skutečnost, že se jedná o společnost s ručením omezeným s jediným společníkem a k datu uzavření pracovní smlouvy také s jediným jednatelem (Ing. Uhlířem), její subjektivitu neomezuje. Závěr krajského soudu podle stěžovatelky neodpovídá ekonomické realitě ani smyslu a zákonné úpravě společnosti s ručením omezeným, což stěžovatelka blíže rozvedla. [6] Podle stěžovatelky není nijak odůvodněný závěr krajského soudu, podle něhož nelze žádat příspěvek za osobu, která z povahy věci nemůže být zaměstnancem, neboť příspěvek náleží jen zaměstnavatelům za zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Stěžovatelka zdůraznila, že od počátku tvrdí, že Ing. Uhlíř pro ni vykonával práci auditora. Činnost spojená s výkonem funkce jednatele byla ze strany jmenovaného pro stěžovatelku vykonávána vždy zdarma a nikoli v pracovním poměru. Stěžovatelka v této souvislosti krajskému soudu vytkla, že nijak nezdůvodnil, proč by nemohla Ing. Uhlíře jako auditora zaměstnat, a to navíc za podmínky oboustranné ekonomické výhodnosti a shody stran. Poznámka soudu o „bezpředmětnosti disputace o platnosti dané pracovní smlouvy“, kterou podepsal jiný jednatel na straně stěžovatelky, rovněž činí rozsudek krajského soudu neurčitým. [7] Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud se zpochybněním existence pracovněprávního vztahu záměrně nevypořádal s její argumentací ve vztahu k vyrovnávání podmínek zdravotně postižených na pracovním trhu. Dále stěžovatelka namítla, že „výkonem činnosti stěžovatele prostřednictvím jednatele bez možnosti zaměstnat Ing. Uhlíře by byly oba tyto subjekty z daňového hlediska zatíženy stejně jako v případě existence pracovního poměru, ale byly by znevýhodněny s ohledem na objektivní skutečnost zdravotního postižení; v případě výkonu auditorské činnosti jako podnikající fyzická osoba by zde bylo opět dáno znevýhodnění s ohledem na zdravotní postižení a dále znevýhodnění s ohledem na rozsah odpovědnosti a ručení fyzické osoby“. [8] Podle názoru stěžovatelky je dále zmatečná argumentace krajského soudu, že příspěvek mohou požadovat i osoby se zdravotním postižením v postavení osoby samostatně výdělečně činné (§ 75 odst. 12 zákona o zaměstnanosti). Tato úvaha nemá oporu v zákoně, neboť k datu uzavření dotčené pracovní smlouvy toto ustanovení v zákoně o zaměstnanosti vůbec obsaženo nebylo. S ohledem na tuto skutečnost jsou zpochybněny také předcházející úvahy krajského soudu. Obdobně krajským soudem odkazovaný § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti upravuje povinnost zaměstnavatelů k naplnění kvóty na zaměstnávání zdravotně postižených, a nikoli možnost čerpání příspěvku osobami samostatně výdělečně činnými. Rovněž podle výkladové praxe úřadů práce a znění § 75 odst. 12 zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 78 zákona o zaměstnanosti je příspěvek oprávněn čerpat pouze zaměstnanec v pracovním poměru. [9] Stěžovatelka má v této souvislosti za to, že tvrzení žalovaného o jeho opačné praxi v obdobných věcech nebylo prokázáno. Přesto je krajský soud přijal a tvrzení stěžovatelky v tomto směru odmítl. Kasační stížností napadený rozsudek je proto také z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. [10] Stěžovatelka navrhla, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že si je vědom právních závěrů rozsudku NSS ze dne 17. 1. 2019, čj. 10 Ads 284/2017-42, které se týkají platnosti pracovních smluv jednočlenných statutárních orgánů uzavřených s právnickými osobami, které zastupují. Přes tyto závěry je však žalovaný přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu jsou zákonná. [12] Žalovaný zdůraznil, že oproti věci posuzované v rozsudku NSS čj. 10 Ads 284/2017-42 byla pracovní smlouva uzavřena ještě za účinnosti starého zákoníku práce, podle jehož § 242 odst. 1 písm. a) je neplatný „právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům“. Podle starého zákoníku práce musí být pracovněprávní vztah vztahem dvoustranným (tj. mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). V projednávané věci však tato dvojstrannost byla zachována pouze formálně (nikoli fakticky), protože reálně nemohl být Ing. Uhlíř zaměstnán. Ing. Uhlíř byl totiž jediným jednatelem stěžovatelky a rovněž i jejím jediným společníkem. Přestože právnická osoba (zaměstnavatel) má v pracovněprávním vztahu většinou shodná práva jako osoba fyzická, nelze odhlédnout od skutečnosti, že právnické osoby jsou určitým druhem právní fikce. Stěžovatelka (resp. Ing. Uhlíř) využila této právní specifičnosti právnické osoby, aby dosáhla jednání, které jinak fakticky není možné, tj. aby Ing. Uhlíř zaměstnal sám sebe. Takové jednání se podle žalovaného příčí zákonu a obchází jej. Skutečnost, že takto bylo jednáno za účelem získání příspěvku, který je poskytován na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tj. nikoli na podnikání osob se zdravotním postižením, se příčí i dobrým mravům. Za těchto okolností jsou podle názoru žalovaného dány zákonné důvody pro konstatování absolutní neplatnosti podle § 242 odst. 1 písm. a) starého zákoníku práce. [13] Žalovaný dále uvedl, že NSS v rozsudku čj. 10 Ads 284/2017-42 odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 11/98 a 21 Cdo 1634/2004, podle níž „rozdílnost zájmů smluvních stran při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za organizaci (zaměstnavatele) sjednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba – bu