2 Ads 180/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 180/2017- 27 - text 2 Ads 180/2017 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: LACHANT SPRING CZ s. r. o. (právní nástupce původního žalobce LACHANT HOLDING s.r.o.), se sídlem Vlastina 889/23, Praha 6 – Ruzyně, zastoupen Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem Anny Letenské 7, Praha 2, proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2012, Ag. č. RO/5465, 5466/12/Vj, sp. zn. SSPVZP-12-00406051-A9H8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 6Ad 3/2013 – 36, takto: I. V řízení se jako se žalobcem pokračuje s obchodní společností LACHANT SPRING CZ s. r. o., IČ: 64940691, se sídlem Vlastina 889/23, Praha 6 – Ruzyně, jako právním nástupcem původního žalobce LACHANT HOLDING s.r.o., IČ: 28427271, se sídlem tamtéž. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Rozsudek městského soudu [1] Rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 6 Ad 3/2013 – 36, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2012, Ag. č. RO/5465, 5466/12/Vj, sp. zn. S-SP-VZP-12-00406051-A9H8, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebním výměrům ze dne 24. 10. 2012, č. 4141201348 a č. 2141201944. Těmito platebními výměry uložila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj (dále jen „VZP ČR“), žalobci povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění za zaměstnance pana G. (jednatele žalobce) za období 10/2011 – 12/2011 ve výši 30 375 Kč a penále ve výši 3149 Kč. [2] Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve vyjádřil k argumentu žalobce, že nebyl povinen za jednatele platit pojistné, neboť pracovní smlouva mezi nimi byla neplatná a poskytnuté plnění (vyplacené finanční prostředky) jednatel vrátil. Městský soud se ztotožnil s tím, že pracovní smlouva mezi žalobcem jako společností s ručením omezeným a panem G. jako jednatelem žalobce byla neplatná z toho důvodu, že sjednaným druhem práce byla funkce jednatele. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010. Zároveň však městský soud zdůraznil, že nepovažuje tuto okolnost za právně významnou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. [3] Městský soud uvedl, že z pohledu pojistného na veřejné zdravotní pojištění nebylo rozhodné, zda byla v registru pojištěnců ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 592/1992, o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění“), osoba přihlášená jako jednatel, nebo zaměstnanec. Ohledně jednatelů společnosti s ručením omezeným platilo, že pokud tito i bez pracovněprávního vztahu vykonávali pro společnost práci a byli za ni společností odměňováni příjmy zdaňovanými podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o daních z příjmů“), byli považováni za zaměstnance ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). [4] Městský soud dále poukázal na to, že v projednávaném případě byl jednatel žalobce přihlášen k odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2011 a žalobce vedl mzdový list jednatele, na kterém byl stanoven vyměřovací základ pro uvedený odvod. Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce týkající se toho, že žalovaný nesprávně dovodil, že i přes neplatnost pracovní smlouvy je nutné považovat částky přiznané pracovní smlouvou v podstatě za výkon funkce jednatele. S odkazem na § 3 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění upravující vyměřovací základ zaměstnance pro úhradu pojistného na zdravotní pojištění městský soud uvedl, že v případě pana G. bylo vyměřovacím základem to, co mu bylo v souvislosti s výkonem funkce jednatele v daném období vyplaceno. Tento vyměřovací základ byl stanoven na mzdovém listu vedeném žalobcem. Městský soud upozornil, že žalobce v řízení nepředložil proti platebním výměrům důkazy, které by prokazovaly, že pan G. vykonával svou funkci za jinou odměnu, a vyměřovací základ by proto měl být jiný. [5] Městský soud tak dospěl k závěru, že pan G. byl zaměstnancem ve smyslu výše uvedených zákonů a relativní neplatnost jeho pracovní smlouvy nebyla pro účely odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění relevantní. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Ads 303/2015 – 27. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, přičemž namítal důvody stanovené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] V kasační stížnosti stěžovatel nejprve zopakoval dosavadní důvody, dle kterých dovozuje, že není povinen zaplatit dlužné pojistné ani penále, které mu vyměřila VZP ČR. Vzhledem k relativní neplatnosti pracovní smlouvy mezi ním a panem G., která působí s účinky od počátku (ex tunc), se na pracovní poměr hledí, jako by nikdy nevznikl. Podle stěžovatele tedy nemohl vzniknout ani pojistný vztah, ani nárok VZP ČR na doplatek na pojistném. Stěžovatel také znovu uvedl, že po společném prohlášení o neplatnosti pracovní smlouvy mu pan G. vrátil poskytnuté plnění za výkon funkce jednatele, které představovalo bezdůvodné obohacení podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. [8] Stěžovatel následně vyjádřil svůj částečný nesouhlas se závěrem městského soudu, dle kterého není rozhodné, zda je osoba přihlášená v registru pojištenců ve smyslu § 27 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění jako jednatel, nebo jako zaměstnanec. Ztotožnil se s názorem soudu v tom, že zaměstnanci v pracovněprávních vztazích podléhají stejnému režimu odvodů na zdravotní pojištění jako jednatelé společností. Podstatně se však dle jeho názoru liší právní titul, který zakládá povinnost zaměstnance/jednatele (plátce) k úhradě pojistného. Právním titulem pro vznik povinnosti hradit zdravotní pojistné je u zaměstnanců existence příjmů ze závislé činnosti (pracovněprávní vztah). Naproti tomu u jednatelů jsou tímto právním titulem příjmy z právního vztahu založeného dříve mandátní smlouvou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obchodněprávní vztah). [9] Ačkoliv městský soud upozorňoval na to, že stěžovatel nepředložil v řízení důkazy, že by jednatel vykonával funkci jednatele za jinou odměnu, a vyměřovací základ by měl být proto jiný, stěžovatel namítl, že nikdy netvrdil, že panu G. za výkon funkce náležela odměna. Žalovaný a následně i městský soud dle stěžovatele de facto překvalifikovali mzdu poskytovanou panu G. na základě neplatné pracovní smlouvy na příjmy z funkčních požitků jednatele, a tedy neplatnou pracovní smlouvu na platnou smlouvu o výkonu funkce. Takový výklad městského soudu však dle stěžovatele nemá oporu v právních předpisech ani v podkladech ve spise. [10] Ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku stanovilo, že „[j]akékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce.“ Obchodní zákoník pak vyžadoval písemnou formu smlouvy o výkonu funkce a její schválení valnou hromadou společnosti. Stěžovatel uvedl, že u něj neexistoval vnitřní předpis, který by upravoval odměnu statutárního orgánu, současně neuzavřel s panem G. smlouvu o výkon funkce a ani jediný společník stěžovatele při výkonu působnosti valné hromady neudělil souhlas s poskytováním plnění panu G. Stěžovatel se tedy domníval, že přistupovat k neplatné pracovní smlouvě jako k platné smlouvě o výkonu funkce jednatele by vedlo k rozporu se zmiňovanými ustanoveními obchodního zákoníku. [11] Rozhodnutí městského soudu považoval stěžovatel také za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepovažoval za dostatečně odůvodněný závěr soudu, dle kterého bylo nutné mzdu poskytovanou panu G. na základě neplatné pracovní smlouvy považovat za příjem z funkčních požitků, a tedy že byl stěžovatel povinen zaplatit VZP ČR dlužné pojistné s vyměřeným penále. Dále stěžovatel namítal, že městský soud se nevypořádal s jeho námitkou, že pan G. neměl žádný příjem ze závislé činnosti ani funkčních požitků, který by podléhal