5 Afs 61/2017 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 61/2017- 37 - text 5 Afs 61/2017 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Vendys & V s.r.o., se sídlem Hradešínská 1955/28, Praha 10, zast. Mgr. Markem Kreislem, LL.M., advokátem se sídlem Laudonova 435/8, Praha 10, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 6 Af 100/2014 – 54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 30. 1. 2012 podal žalobce Celnímu úřadu Praha D5 podle § 3a zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, v rozhodném znění (dále jen „starý zákon o ochraně ovzduší“), řádné hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011, na jehož základě byl vydán platební výměr ze dne 29. 3. 2012, č. j. 3235-4/2012-177600-024, kterým příslušný celní úřad žalobci stanovil poplatek dle § 3a odst. 10 a 11 starého zákona o ochraně ovzduší za neuvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za kalendářní rok 2011 ve výši 0 Kč. [2] Žalobce po té na základě podnětu celních orgánů podal dne 11. 9. 2012 následné hlášení, do něhož oproti řádnému hlášení nezahrnul biopaliva, která v rozhodném období pořídil od dodavatele, společnosti PREOL, a.s. (dále jen „dodavatel“) v celkovém množství 1 109 086 litrů (978,78 tun) a která žalobce přijímal a užíval již ve volném daňovém oběhu, do kterého byla předmětná biopaliva uvedena dodavatelem. [3] Na základě následného hlášení Celní úřad Praha D5 dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 38270/2012-177600-024, žalobci uložil pokutu ve výši 32 663 033 Kč dle § 19 odst. 10 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v rozhodném znění (dále jen „nový zákon o ochraně ovzduší“), za nesplnění povinnosti stanovené v § 19 odst. 1 nového zákona o ochraně ovzduší, tj. za neuvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za kalendářní rok 2011. [4] Žalobce dále podal dne 28. 3. 2013 druhé následné hlášení, do kterého opět zahrnul biopaliva uvedená na trh jeho dodavatelem tak, aby jím vypočtená pokuta dle tohoto druhého následného hlášení činila 0 Kč. Celní úřad pro hlavní město Prahu poté, co nedošlo k odstranění pochybností postupem dle § 89 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 8. 2013, č. j. 56214-7/2013-510000-31, žalobci stanovil dle § 139 a § 147 daňového řádu a § 19 odst. 10 nového zákona o ochraně ovzduší rozdíl mezi poslední známou výší pokuty, tj. 32 663 033 Kč, a nově zjištěnou výší pokuty v částce 0 Kč. Celní úřad tedy nepřistoupil na tvrzení žalobce, že je oprávněn do svého hlášení zahrnout biopaliva uvedená na trh jeho dodavatelem. [5] Žalobce podal proti zmíněnému dodatečnému platebnímu výměru odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. 4990-5/2014-900000-304.8, změnil nepřesné vyjádření výroku napadeného rozhodnutí prvního stupně tak, že pokuta byla dodatečně vyměřena na základě doměřovacího řízení dle § 143 daňového řádu, nebyla tedy stanovena ve vyměřovacím řízení dle § 139 daňového řádu, a ve zbytku ponechal napadené rozhodnutí beze změny. [6] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 6 Af 100/2014 – 54, zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že podstatou sporu mezi účastníky je výklad § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší, konkrétně otázka, zda povinnost uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu formou stanovenou v § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší může splnit i jiný subjekt než povinná osoba definovaná v odstavci 1 téhož ustanovení („osoba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie“), v daném případě dodavatel žalobce jakožto povinné osoby. [7] K této otázce městský soud zejména zdůraznil, že odstavce 1 a 2 zmiňovaného ustanovení spolu tvořily jeden logický i výkladový celek, když definovaly příslušnou povinnost uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely. Jestliže § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší uváděl, že „[p]ovinnost podle odstavce 1 lze splnit i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva podle zvláštního právního předpisu upravujícího pohonné hmoty do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1“, pak tato povinnost musela být spjata s odstavcem 1 uvedeného ustanovení ve všech prvcích svého vymezení, kterým je i subjekt, jejž tato povinnost stíhá, a pravidlo chování, které pro něj stanoví. Podle názoru městského soudu tak § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší nerozšiřuje možnost splnění uvedené povinnosti na jinou osobu, než tu, která je definována odstavcem 1, neboť nic takového z textu normy neplyne. Městský soud tedy uzavřel, že možnost jiného splnění podle odstavce 2 povinnosti definované v odstavci 1 měl pouze subjekt, který tato povinnost stíhala a který byl definován v odstavci 1 této normy. Dle městského soudu je tedy výklad daného ustanovení jasný a jednoznačný a nepřipouští tak více výkladových variant, tedy ani použití zásady in dubio mitius. II. Kasační stížnost [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž v převážné míře setrval na svých žalobních námitkách. Stěžovatel předně podotkl, že se v předchozích řízeních domáhal svého práva splnit povinnost dle § 3a starého zákona o ochraně ovzduší prostřednictvím biopaliva dodaného a uvedeného do volného daňového oběhu jeho dodavatelem, přičemž existenci tohoto práva stěžovatel dovozuje z § 3a odst. 2 uvedeného zákona, který je dle stěžovatele nejasný a umožňuje vícero výkladů. [9] Stěžovatel následně obšírně polemizuje s jednotlivými závěry městského soudu, které považuje za nesprávné. Nejprve uvádí, že městský soud opírá svůj názor ohledně jednoznačnosti § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší primárně o jazykový výklad tohoto ustanovení, přičemž se jedná dle stěžovatele o nesprávný postup odhlížející od systematiky § 3a starého zákona o ochraně ovzduší. Stěžovatel argumentoval také teleologickým výkladem daného ustanovení a ohradil se proti tvrzení městského soudu, podle něhož si stěžovatel účel a smysl zákona o ochraně ovzduší vykládá účelově ve prospěch své osoby. Stěžovatel též připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se sledovanými cíli předmětné právní normy a souvisejících právních předpisů Evropské unie již zabýval v rozsudku ze dne 28. 6. 2012, č. j. 2 Afs 60/2010 - 99 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu ohledně novelizace § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší provedené zákonem č. 221/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2011 Sb.“), kdy došlo ke změně formulace z „[p]ovinnost podle odstavce 1 může osoba uvedená v odstavci 1 splnit …“ na „[p]ovinnost podle odstavce 1 lze splnit“. Závěr městského soudu, že tato novelizace není podstatná a jednalo se pouze o „kosmetickou úpravu“, považuje stěžovatel za rozporný s principy racionálního zákonodárce, předvídatelnosti práva a právní jistoty. Stěžovatel dále namítal, že snahou městského soudu bylo podpořit bezpodmínečně závěry žalovaného, když se městský soud nezabýval tím, že žalovaný odmítl přezkoumat naplnění záměrů právních předpisů Evropské unie při jejich implementaci do českého právního řádu. Závěrem stěžovatel opět odkázal na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, č. j. 2 Afs 60/2010 – 99, v němž zdejší soud ohledně předmětné normy zmínil, že se jedná o právní úpravu značně komplikovanou až nepřehlednou. Dále stěžovatel připomněl obdobná tvrzení celních orgánů v rámci jejich rozhodovací činnosti, z čehož dovodil, že je při výkladu sporného ustanovení nutno aplikovat zásadu in dubio mitius. [10] Z uvedených důvodů st