7 Afs 104/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 104/2018- 30 - text 7 Afs 104/2018 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Vinařství Mutěnice, s. r. o., se sídlem Údolní 1174, Mutěnice, zastoupen Mgr. Hanou Hřebenářovou, advokátkou se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 62 Af 47/2016 – 64, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Hany Hřebenářové, advokátky, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Celní úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 25348701/002/26678, č. j. 26678-19/2015-530000-11 (dále jen „rozhodnutí celního úřadu“), podle § 43m odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), žalobci zrušil z moci úřední povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně ze dne 30. 4. 2013, č. j. 55979-3/2013-530000-11 (SEED ID: CZ0500929P002) (dále jen „povolení“), a současně zakázal žalobci přijímat v režimu podmíněného osvobození od daně ty vybrané výrobky, jejichž doprava byla zahájena po dni doručení rozhodnutí o zrušení povolení. [2] Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2016, č. j. 3975-3/2016-900000-302, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí celního úřadu. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 62 Af 47/2016 - 64, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud shledal důvodnou žalobní námitku, že nebylo naplněno kritérium závažnosti porušení daňových předpisů podle § 43d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Ačkoli žalobce neunesl důkazní břemeno podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a byla mu proto finančním úřadem doměřena daň na základě pomůcek (pozn. NSS: jednalo se o doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011), nelze tuto skutečnost v daném případě považovat za porušení daňových předpisů závažným způsobem. Žalovaný se musí při posouzení závažnosti porušení daňových, celních nebo účetních předpisů zabývat i okolnostmi, za kterých k tomuto porušení došlo. V daném případě žalobce předal účetní doklady přepravci a nepředvídal, že by mohlo dojít k jejich odcizení. Tuto okolnost lze označit za objektivní důvod hodný zvláštního zřetele, který vedl k porušení daňových předpisů. Takové porušení, které navíc nebylo vyhodnoceno jako porušení významně ohrožující nebo porušující účel právní úpravy povolovacího řízení, tak nelze posoudit jako porušení závažné. III. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] Stěžovatel namítal, že jádrem sporu je výklad podmínky tzv. daňové spolehlivosti, resp. určení toho správce daně, který splnění této podmínky hodnotí. Podle jeho názoru tím, kdo hodnotí závažnost porušení (v případě celních povolení navíc i opakovanost), je příslušný daňový orgán, tedy ten, který vedl řízení či postupy, v kterých se žadatel o povolení příslušného porušení dopustil. Toliko příslušný správce daně zná své daňové subjekty, své daně, které spravuje, a svá řízení, která s nimi vede, natolik, aby toto hodnocení mohl provést. Výklad, který učinil krajský soud, nutí celní úřad, aby prováděl hodnocení, ke kterému nemá dostatek informací, tj. nedisponuje správním spisem, ale nemá ani schopnosti, aby takové hodnocení provedl, i kdyby jím disponoval. Celní správa není správcem daně z příjmů a takovéto hodnocení tedy není schopna pod svojí plnou odpovědností učinit. Případem daňové nespolehlivosti může být např. i porušení na úseku daně z přidané hodnoty, kdy může jít o velmi složité případy, které celní správa ve vlastním povolovacím řízení po hmotněprávní stránce objektivně není schopna posoudit. Stěžovatel zdůraznil, že ze strany finanční správy nejde o prosté konstatování objektivních veličin (x krát doměření podle pomůcek) a hodnocení jen na základě těchto veličin. Finanční správa disponuje metodickými materiály celní správy a hodnocení provádí souladně s těmito materiály, tj. uplatňuje i ona změkčující (subjektivní) ustanovení týkající se intenzity porušení, dalších okolností porušení apod. [6] Cíl nové úpravy povolovacího řízení ve spotřebních daních účinné od 1. 1. 2015 je vydat povolení pouze osobě, která skýtá dostatečné záruky, přičemž daňová spolehlivost je jednou z podmínek, kterou musí plnit. Je logické, že daňová spolehlivost je hodnocena nejen z pohledu daní, které spravuje celní správa, ale i z pohledu dalších daní, které výlučně spravuje finanční správa, a které jsou přinejmenším svým fiskálním dopadem ještě významnější. Finanční správa pro celní správu z pohledu daňové spolehlivosti prověřuje ročně desítky tisíc daňových subjektů. Pokud by celní úřad měl kompletně hodnotit porušení, ke kterému došlo ve výlučné působnosti finanční správy, vzájemná spolupráce finanční a celní správy by se zastavila, protože není prakticky možné, aby finanční správa předávala celní správě ročně desítky tisíc spisů, resp. informací ze spisů tak, aby celní správa byla schopna vyhodnotit ona subjektivní kritéria, nehledě k tomu, že k tomu v řadě případů objektivně ani nemůže mít dostatečné znalosti z pohledu hmotných daní, které nespravuje. [7] Stěžovatel dále uvedl, že není pravda tvrzení krajského soudu, že by na hodnocení rezignoval. V napadeném rozhodnutí se stěžovatel vyjádřil k okolnostem, za kterých došlo k porušení daňových předpisů, když na str. 4 napadeného rozhodnutí konstatoval neopatrné chování žalobce (v důsledku kterého došlo ke krádeži jeho účetních dokladů). Dále hodnotil i následek porušení, tj. doměření daně podle pomůcek z pohledu rozdílu mezi daní přiznanou a daní doměřenou se závěrem, že tento rozdíl nepovažuje za bagatelní a podmínka daňové spolehlivosti tak není naplněna. Stěžovatel tedy hodnocení provedl v maximální míře, které je, s ohledem na informace, kterými disponuje, schopen. Hodnocení závažnosti daného porušení je tedy dostatečně osvědčeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. [8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu je věcně správný. Argumentace stěžovatele není relevantní pro projednávané řízení. Stěžovatel brojí proti nedokonalosti právní úpravy, když je jeho úkolem mimo jiné hodnotit porušení daňových předpisů, přičemž argumentuje, že není daňovým orgánem. Zmíněnou nedokonalost však nelze napravovat nesprávným výkladem, který jde k tíži účastníka správního řízení a dovozovat závěry daňového orgánu pro celní řízení. Ke změně právní úpravy má pravomoc pouze zákonodárce a nikoli správní orgán prostřednictvím nesprávného výkladu. K stěžovatelem předloženým Pokynům Evropské komise žalobce uvedl, že jde o nezávazný dokument, který nemá povahu právního aktu ve vztahu k účastníkovi řízení. Z uvedeného dokumentu proto nelze dovozovat ničeho odlišného, než vychází z výkladu celních předpisů. [10] Stěžovatel argumentuje názorem obsaženým v Pokynech, podle kterého co se týká porušení daňových předpisů, která se nepovažují za závažná, je nutno vzít v úvahu definici stanovenou příslušným daňovým orgánem. Stěžovatel však touto cestou nemůže dovodit svoji oprávněnost přejímat závěry daňového orgánu pro rozhodnutí o povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně, když on sám má při svém rozhodování v rámci správního uvážení hodnotit okolnosti případu. Stěžovatel by v souladu se zmíněnými pokyny vycházel z § 43d odst. 1 zákona o spotřebních daních, které je základním kritériem posuzování subjektu jako spolehlivého či nikoliv. Uvedené ustanovení považuje žalobce za onu „definici“ podle Pokynů, avšak za ni již nepovažuje vyjádření jiného daňového orgánu k závažnosti porušování daňových předpisů žalobcem, které jsou toliko a jen správním uvážením daňového orgánu a nikoliv definicí, o které mluví Pokyny. [11] Stěžovatel se mýlí, pokud považuje přístup bezbřehého přejímání stanoviska daňového orgánu ve věci daňové spolehlivosti pro celní řízení, za postup zákonný. Žalobce má za to, že je v souladu s právní úpravou, když stěžovatel obdrží od daňového orgánu informace o daňovém subjektu týkající se pozdního podání daňového přiznání či doměře