1 As 145/2019 — Nejvyšší správní soud

1 As 145/2019- 42 - text pokračování 1 As 145/2019 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Liberty Ostrava a.s. (dříve ArcelorMittal Ostrava a.s.), se sídlem Vratimovská 689/117, Ostrava, zastoupena Mgr. Pavlem Říhou, advokátem se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2018, č. j. MF-10964/2018/3902-3, ze dne 22. 5. 2018, č. j. MF-7667/2018/3901-4, ze dne 15. 6. 2018, č. j. MF-12009/2018/3903-3, a ze dne 25. 6. 2018, č. j. MF-11761/2018/3902-3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2019, č. j. 25 Af 32/2018-62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Říhy, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Jádrem sporu v projednávané věci je otázka, zda žalobkyně splnila podmínky pro nevyměření poplatku za znečišťování podle § 15 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; konkrétně, zda formulace „dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace“, obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší, znamená, že tuto skutečnost lze prokázat výlučně kontinuálním měřením emisí. Žalovaný – ve shodě se stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 12. 2016 (aktualizovaným dne 11. 12. 2017) – tvrdí, že tomu tak je, žalobkyně s tímto výkladem zákona o ochraně ovzduší nesouhlasí. [2] Žalobkyně v průběhu února 2017 a ledna až března 2018 podala Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (správní orgán prvního stupně) poplatková přiznání podle § 15 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší za skončená poplatková období let 2016 a 2017 za znečišťující látky vypouštěné stacionárními zdroji umístěnými v provozovnách žalobkyně. Ve všech případech uplatnila nárok na nevyměření poplatku za znečistění podle § 15 odst. 6 zákona o ochraně ovzduší s tím, že dosáhla tam stanovené výše emisních koncentrací. [3] Krajský úřad nárok žalobkyně na nevyměření poplatku neuznal, protože úroveň znečišťování byla zjištěna jednorázovým měřením, avšak dle jeho názoru je třeba pro uplatnění práva na nevyměření poplatku podle § 15 odst. 6 písm. b) nebo c) zákona o ochraně ovzduší doložit úroveň znečišťování jedině kontinuálním měřením. Správní orgán prvního stupně proto žalobkyni vyměřil poplatky za znečišťování znečišťujícími látkami vypouštěnými stacionárními zdroji znečišťování ovzduší v provozovnách žalobkyně za poplatková období let 2016 a 2017; konkrétně: - rozhodnutím ze dne 18. 4. 2017, č. j. MSK 48305/2017, vyměřil poplatek za znečišťování ovzduší stacionárními zdroji v provozovně „závod 13 – Ocelárna“ ve výši 2.149.000 Kč za rok 2016 a současně stanovil zálohy na poplatek za znečišťování ovzduší pro rok 2018; - rozhodnutím ze dne 20. 4. 2017, č. j. MSK 52652/2017, vyměřil poplatek za znečišťování ovzduší stacionárními zdroji v provozovně „závod 14 – Válcovny“ ve výši 225.300 Kč za rok 2016 a současně stanovil zálohy na poplatek za znečišťování ovzduší pro rok 2018; - rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017, č. j. MSK 53179/2017, vyměřil poplatek za znečišťování ovzduší stacionárním zdrojem v provozovně „Provoz 64“ ve výši 51.400 Kč za rok 2016; - rozhodnutím ze dne 27. 4. 2017, č. j. MSK 55604/2017, vyměřil poplatek za znečišťování ovzduší stacionárními zdroji v provozovně „závod 12 – Vysoké pece“ ve výši 1.572.200 Kč za rok 2016 a současně stanovil zálohy na poplatek za znečišťování ovzduší pro rok 2018; - rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018, č. j. MSK 54846/2018, vyměřil poplatek za znečišťování stacionárními zdroji v provozovně „závod 14 – Válcovny“ ve výši 248.800 Kč za rok 2017 a současně stanovil zálohy na poplatek za znečišťování ovzduší pro rok 2019; - rozhodnutím ze dne 9. 4. 2018, č. j. MSK 55548/2018, vyměřil poplatek za znečišťování stacionárními zdroji v provozovně „závod 10 – Koksovna“ ve výši 852.100 Kč za rok 2017 a současně stanovil zálohy na poplatek za znečišťování ovzduší pro rok 2019; - rozhodnutím ze dne 11. 4. 2018, č. j. MSK 56984/2018, vyměřil poplatek za znečišťování stacionárním zdrojem v provozovně „Provoz 64“ ve výši 69.200 Kč za rok 2017. [4] Proti shora popsaným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, která žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil. [5] Správní orgány obou stupňů se ve svých rozhodnutích opíraly o stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 12. 2016 (aktualizované dne 11. 12. 2017), které k dané problematice v části „K vyměření poplatku podle § 15 odst. 5 a 6 zákona“ mimo jiné uvádí: „[…] Mechanismus osvobození, resp. úlev od poplatků, uvedený v § 15 odst. 5 a 6 zákona je podmíněn dosahováním stanovení emisní koncentrace v celém poplatkovém období. Formulace obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) „…dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace…“ znamená, že neexistuje během poplatkového období doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než stanovená úroveň. Zatímco jednorázové měření poskytuje informaci o emisních koncentracích dosahovaných během měření, které trvá dle okolností v jednotkách hodin, kontinuální měření emisí poskytuje tuto informaci průběžně, a to během celého roku. K prokázání plnění podmínky stanovené emisní koncentrace v písm. b) a c) lze nepochybně využít výsledky kontinuálního měření emisí (platné průměry, které definují splnění emisního limitu), naopak k prokázání plnění podmínky není možné použít jednorázové měření emisí ani výpočet emisí (s použitím emisních faktorů, měrné výrobní emise nebo emisní bilance ve smyslu § 12 vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší). […] V případě § 15 odst. 6 písm. a) zákona je formulace „…dosahuje v celém poplatkovém období nižších ročních emisí…“ odlišná, odkazuje na množství emisí za rok, a k prokázání plnění podmínky je proto přípustný i výpočet emisí s použitím emisních faktorů, měrné výrobní emise nebo emisní bilance […].“ II. Posouzení věci krajským soudem [6] Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla samostatnými žalobami, které Krajský soud v Ostravě výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku nejdříve spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, výrokem II. rozsudku rozhodnutí žalovaného následně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a výrokem III. rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. [7] Krajský soud shledal, že právní názor žalovaného, resp. Ministerstva životního prostředí, je vnitřně nesoudržný. Kontinuální měření ve smyslu zákona o ochraně ovzduší je totiž postupem, jehož výsledkem jsou platné průměry, které definují splnění emisního limitu (§ 9 vyhlášky č. 415/2012 Sb.). Z tohoto postupu vyplývá, že emisní limit se pokládá u stacionárních spalovacích zdrojů (kromě zdrojů zpracovávajících odpad) za splněný, i když některá denní průměrná hodnota dosáhne 110% a v některých případech i 150% hodnoty specifického emisního limitu, a některá půlhodinová průměrná hodnota dosáhne 200% hodnoty specifického emisního limitu. Tvrdí-li žalovaný, že během poplatkového období nesmí nikdy nastat doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než stanovená úroveň, pak ani prostřednictvím výsledků kontinuálního měření nelze takovou skutečnost prokázat. Protože sám žalovaný tvrdí, že emisní limity lze prokazovat jen zákonem stanoveným kontinuálním či jednorázovým měřením, popřípadě výpočtem tam, kde to zákon stanoví, nebylo by možno hypotézu normy pro uplatnění nevyměření poplatku prokázat nikdy. To je ovšem absurdní. Naopak je třeba přihlédnout k systematice celého zákona o ochraně ovzduší a jeho prováděcích předpisů, z nichž plyne obecná úprava zjišťování úrovní znečištění buďto jednorázovým měřením v pravidelných intervalech, nebo kontinuálním měřením (§ 6 odst. 2 a 4 zákona o ochraně ovzduší). Zákonná konstrukce je tedy taková, že je-li splněn určitý limit prostřednictvím předepsaného měření, má se zato, že environmentální standard je dodržen po celé sledované období. Znění § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší neimplikuje bez pochybností, že by tato obecná úprava měla být pro danou problematiku vyloučena, resp. že by úprava poplatkového nástroje ke snížení míry znečištění obsahovala odchylku od obecné úpravy zjišťování této míry znečištění. Jak vyplývá z projednávání návrhu zákona o ochraně ovzduší v Senátu Parlamentu ČR dne 15. 3. 2012, nelze nalézt záměr autorů pozměňovacího návrhu, jímž se v § 15 odst. 6 písm. b) a c) objevilo sousloví „v celém poplatkovém období“, modifikovat způsob měření emisí. [8] Podle kra