1 As 219/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 219/2020- 41 - text pokračování 1 As 219/2020 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Mgr. P. K., zastoupen Mgr. Vilémem Kinem, advokátem se sídlem Na Podkovce 282/12, Praha 4, proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016 č. j. PPR1047718/ČJ-2016-990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 3 Ad 22/2016 – 49, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ředitel Policie ČR - Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 4. 3. 2016, č. j. 115/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), propustil žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, neboť podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobní způsobilost k výkonu služby. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které však žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016 č. j. PPR1047718/ČJ-2016-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl. [2] Žalobce se dále bránil žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Městský soud uzavřel, že správní orgány se řídily závazným právním názorem uvedeným v rozsudku městského soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 8 Ad 17/2012 – 164, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 47/2015 – 35. Zabýval se otázkou, zda existovaly v případě žalobce důvody pro vyslání na psychologické vyšetření a zda výstup z tohoto vyšetření mohl sloužit jako podklad pro vydání prvostupňového, potažmo napadeného rozhodnutí. Na obě tyto otázky soud odpověděl kladně. V případě žalobce přetrvávaly (zejména s ohledem na závěry psychologů z roku 2012) pochybnosti o tom, zda je způsobilý k výkonu služby. Proto postupoval správní orgán I. stupně správně, když požádal o provedení nového psychologického hodnocení žalobce. S důvody, pro něž byl na psychologické vyšetření vyslán, byl žalobce seznámen. [3] Závěry psychologů zhodnotil městský soud jako přezkoumatelné a náležitě odůvodněné. Je z nich zřejmé, z jakého důvodu není žalobce způsobilý pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Za přesvědčivé a přezkoumatelné soud označil i prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí žalovaného. Správní orgány shromáždily k věci dostatek podkladů a vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel nejprve připomněl, že stěžejními podklady pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou dvě psychologická hodnocení jeho osobnostní způsobilosti. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že dostatečným důvodem pro zjišťování této způsobilosti byla existence psychologických posudků z roku 2012. Stěžovatel však zdůraznil, že zmiňované posudky jsou neodůvodněné (což také bylo důvodem zrušení dřívějších rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru), a nadto existence takového posudku nespadá pod důvody podle § 2 písm. c) vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podle citovaného předpisu v účinném znění totiž platí, že důvodem pro zjišťování osobnostní způsobilosti je „jednání příslušníka, na jehož základě se lze domnívat, že příslušník je osobnostně nezpůsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru.“ K dalším tvrzeným důvodům, pro něž bylo stěžovateli nařízeno podrobit se zjišťování osobnostní způsobilosti, se soud nevyjádřil (tříletá doba, během níž stěžovatel nevykonával službu), nebo je neshledal relevantními (nestandardní forma komunikace s nadřízenými). Pro úplnost stěžovatel dodal, že tříletá doba mimo výkon služby je běžná kupříkladu při čerpání rodičovské dovolené, aniž by bylo obvyklé považovat ji za důvod zkoumání osobnostní způsobilosti. [6] Stěžovatel dále uvedl, že postup jeho nadřízených spočívající již v prvotním odeslání na psychologické posouzení v roce 2012 je následkem šikanózního postupu vůči jeho osobě. Stěžovateli byly ukládány nestandardní povinnosti, v důsledku čehož docházelo při plnění jeho pracovních úkolů k průtahům, za což byl také kázeňsky trestán. Tyto skutečnosti se promítly i do závěrů psychologů, kteří vyhodnotili vztahy stěžovatele na pracovišti jako dlouhodobě konfliktní, a to v důsledku jeho trvalých osobnostních rysů. S takovým hodnocením se však stěžovatel neztotožňuje a má za to, že psychologové dostatečně neobjasnili, proč nebyly tytéž osobnostní rysy zjištěny již dříve, např. v roce 2011, kdy byl zjišťování osobnostní způsobilosti podroben z důvodu účasti ve výběrovém řízení. Městský soud pak v této souvislosti pochybil, když nezkoumal, zda se stěžovatel na pracovišti skutečně dopouštěl konfliktního jednání, a neprovedl jím navrhované důkazy. [7] Stěžovatel zpochybnil také tvrzení městského soudu stran přezkoumatelnosti výstupů psychologů. Závěr psychologa ze dne 26. 8. 2015 obsahuje pouze názvy použitých metod a charakteristiky osobnostních rysů stěžovatele, aniž by z něj však bylo patrno, jakým postupem k těmto charakteristikám psycholog dospěl. Závěr vedoucího psychologa ze dne 23. 11. 2015 se sice metodikou příkladmo zabývá, avšak samotný test ani konkrétní výsledky jednotlivých testových metod stěžovateli zpřístupněny nebyly. Podle metodiky Ministerstva vnitra z roku 2014 lze kompletní testovou dokumentaci zpřístupnit pouze psychologům bezpečnostního sboru nebo znalci ustanovenému v rámci soudního přezkumu. Pakliže městský soud odmítl provedení jím navržených důkazů výslechem psychologů, kteří prováděli osobnostní hodnocení, a odborným posouzení jejich závěrů a shromážděných podkladů znalcem, odepřel mu jedinou možnost, jak bylo možné odstranit existující rozpory a nejasnosti. Stěžovatel zpochybnil správnost posudků a zdůraznil, že všichni psychologové, kteří se zkoumání jeho způsobilosti účastnili, jsou osobami služebně podřízenými žalovanému. [8] Stěžovatel tedy shrnul, že správní orgány rozhodovaly na základě odborných závěrů založených na testových metodách, s nimiž se nemohl seznámit. Městský soud závěry psychologů aproboval, byť uvedl, že odbornou stránku nemůže s ohledem na nedostatek odborných znalostí hodnotit. Přesto stěžovateli znemožnil zhodnocení závěrů psychologů nestranným odborníkem. Stejně tak neměl možnost klást otázky psychologům, kteří posudky vypracovali, a to přesto, že v žalobě podrobně vysvětlil, proč má pochybnosti o správnosti jejich závěrů. Vybraní psychologové vycházeli z neúplných a částečně nepravdivých podkladů a jejich závěry do značné míry odráží výsledky nepřezkoumatelného psychologického hodnocení z roku 2012. III. Vyjádření žalovaného [9] Žalovaný poskytl ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, v němž nejprve zpochybnil tvrzení stěžovatele ohledně aplikace vyhlášky č. 487/2004 Sb. v neúčinném znění. K tomu uvedl, že z bodu 36 rozsudku jednoznačně vyplývá, že městský soud vycházel z vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2013. Žalovaný je nicméně přesvědčen, že nemohl odhlédnout od závěrů psychologů z roku 2012, podle nichž je stěžovatel nezpůsobilý k výkonu služebního poměru. S ohledem na zrušení dřívějších rozhodnutí soudy ve správním soudnictví nebyl stěžovatel propuštěn a jeho služební poměr po celou dobu trval. Závěry psychologů z roku 2012 však zůstaly v platnosti a nepochybně odůvodňovaly domněnku, že stěžovatel není osobnostně způsobilý k výkonu služby. Pokud by správní orgány psychologické hodnocení z roku 2012 přehlížely, umožnily by výkon služby osobou k tomu nezpůsobilou, což by mohlo ohrozit řádné plnění úkolů Policie ČR. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 14/2016 – 25. [10] Stěžovatel byl ke zjišťování osobnostní způsobilosti v roce 2015 vyslán celkem ze tří důvodů, přičemž jedním z nich bylo nevhodné vyjadřování a komunikace stěžovatele se služebními funkcionáři, které jsou v žádosti o vyslání ke zjišťování osobnostní způsobilosti doloženy konkrétními citacemi projevů stěžovatele. Ačkoliv městský soud tento důvod neuznal jako dostatečný, žalovaný na něm trvá a má za to, že naplňuje podmínky podle § 2 písm. c) vyhlášky č. 487/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013. [11] Žalovaný dále odmítl tvrzení stěžovatele, že se městský soud nezabýval třetí