2 Afs 133/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 133/2018- 38 - text  2 Afs 133/2018 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: WNE – CZ, s. r. o., se sídlem Modlany 56, Modlany, zastoupena JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2015, č. j. 17831/15/5300-21443-701328, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 15 Af 67/2015 - 54, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 15 Af 67/2015 - 54, se zrušuje a věc se vrací k tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 15 Af 67/2015  54, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2015, č. j. 17831/15/530021443-701328, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 12. 2014, č. j. 2314022/14/2514-50524-501038. Tímto dodatečným platebním výměrem správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 143 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období od 9. 3. 2011 do 31. 3. 2011 ve výši 598.828 Kč a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu jí sdělil penále z doměřené daně ve výši 119.765 Kč. [2] Krajský soud v napadaném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný porušil § 115 odst. 2 větu první daňového řádu, neboť před vydáním svého rozhodnutí neseznámil žalobkyni s předběžnými závěry ohledně jí předloženého důkazu – faktury a znemožnil jí, aby se proti těmto závěrům bránila ještě v rámci odvolacího řízení a v reakci na tyto závěry navrhla případné další důkazy. A dále krajský soud shledal porušení § 92 odst. 1 a 2 daňového řádu, neboť žalovaný neprovedl jako důkaz obsah spisu jiného daňového subjektu. Žalobkyně chtěla listinami z tohoto spisu prokázat, že společnost WEBERA, s.r.o., pořídila zboží, za něž byla doměřena DPH žalobkyni, pro tento jiný daňový subjekt, a předmětné zboží tak nemohlo být zároveň pořízeno pro ni. S ohledem na uvedené zrušil krajský soud rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení a pro nezákonnost. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně [3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, kterou napadl rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [4] Stěžovatel předně uvedl, že žalobkyně nepřiznala daň na výstupu ze zboží (solárních panelů v hodnotě €123.089,09) dovezeného a propuštěného celním úřadem do režimu volného oběhu a uvedeného na Jednotném správním dokladu č. 11CZ20650010CF5F50 ze dne 16. 3. 2011 (dále jen „JSD“). Protože zboží bylo propuštěno ve prospěch žalobkyně a ta neprokázala jeho použití pro svou ekonomickou činnost, nebyl jí přiznán nárok na odpočet a byla jí doměřena DPH ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) zákona o DPH (ve spojení s § 33 citovaného zákona). [5] Stěžovatel konstatoval, že žalobkyně v odvolacím řízení předložila pouze daňový doklad vystavený španělským dodavatelem na odběratele, slovenskou společnost WEBERA, s.r.o., kterým chtěla prokázat, že jí zboží nikdy nepatřilo, a dále „potvrzení“ jmenované společnosti o proběhnuvší transakci mezi ní a španělským dodavatelem. Z uvedených dokladů však žádným způsobem nevyplynulo, že by žalobkyně učinila kroky směřující ke změně výsledku celního řízení, na základě něhož se stala deklarovaným příjemcem předmětného zboží a kvůli čemuž jí byla doměřena DPH. Proto také uvedené doklady neosvědčil stěžovatel jako důkaz. Těmito konkrétními okolnostmi projednávaného případu se však krajský soud nezabýval. [6] S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu pak stěžovatel upozornil, že § 115 odst. 2 daňového řádu nelze vykládat tak, že je třeba seznamovat daňový subjekt s hodnocením důkazů, které předložil sám daňový subjekt, nadto pokud se odvolací orgán ztotožní s názorem prvostupňového správce daně. Smyslem a účelem doplnění dokazování v odvolacím řízení je došetřit nedostatečná skutková zjištění, případně odstranit vady řízení. Hodnocení předmětného dokladu předloženého žalobkyní nemohlo však mít na právní posouzení případu ani zákonnost rozhodnutí žádný vliv, neboť neměl žádný dopad na vznik povinnosti přiznat daň na výstupu, která ze zákona vzniká na základě rozhodnutí jiného orgánu státní správy, konkrétně celního orgánu o propuštění zboží daňovému subjektu do režimu volného oběhu. [7] S ohledem na krajským soudem vytýkané nevyužití údajů z řízení jiného daňového subjektu, L. P., stěžovatel namítl, že ani v tomto případě nezohlednil krajský soud konkrétní okolnosti projednávaného případu. Jak již stěžovatel uvedl, zásadní skutečnost byla, že se žalobkyně prohlásila za osobu deklaranta, čímž se dobrovolně zavázala splnit celní i daňové povinnosti. Není pak jasné, jaký vliv by na její daňové řízení měly mít údaje z řízení L. P.; konkrétně se mělo jednat o výsledky daňové kontroly u něj, přičemž žalobkyně odkazovala na úřední záznam ve věci postupu k odstranění pochybností za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011. Pokud mělo být určeno předmětné zboží pro L. P., žalobkyní to nebylo žádným způsobem doloženo. Na závěr stěžovatel doplnil, že z celého řízení nevyplynulo, proč nebylo zboží procleno přímo na společnost WEBERA, s.r.o., nebo na L. P. Navíc stěžovatel neobdržel od žalobkyně žádný doklad o dodání proclených solárních panelů některému z uvedených subjektů a na základě mezinárodního dožádání bylo zjištěno, že společnost WEBERA, s.r.o., z jí deklarované transakce se španělskou společností nepřiznala na Slovensku daň. Naopak, o tom, že zboží bylo pro žalobkyni, svědčí i mezinárodní přepravní doklad ze dne 14. 3. 2011, na němž je uvedena právě žalobkyně. Nejednalo se ani o tzv. třístranný obchod se společností WEBERA, s.r.o., jelikož se jednalo o dovoz zboží ze třetí země, u něhož není postup dle § 17 zákona o DPH možný (ten je možný pouze v případě intrakomunitárního plnění). JSD je pro správce daně závazný. Žalobkyně se snažila prokázat, že ve skutečnosti nebyla deklarantem a že stěžovatel měl upřednostnit před veřejnou listinou „skutečný stav“. Pokud by však musel stěžovatel zohlednit výsledky daňové kontroly u L. P. za období 4. čtvrtletí roku 2011, ačkoliv se v případě žalobkyně jednalo o zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2011, jak konstatoval krajský soud, šlo by o nepřípustné přenášení důkazního břemene na správce daně, ačkoliv leželo na žalobkyni. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. [8] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu. Dle jejího názoru stěžovatel prováděl dokazování, a měl ji proto podle § 115 odst. 2 daňového řádu seznámit s hodnocením důkazů ještě před skončením odvolacího řízení. Dle názoru žalobkyně krajský soud rovněž správně konstatoval, že se o stejném zboží již daňové řízení vedlo u jiného daňového subjektu, a tedy stěžovatel porušil zásadu „ne bis in idem“. Navrhla proto kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Ze spisů vyplynulo, že správce daně zahájil dne 10. 9. 2013 u žalobkyně kontrolu na DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2011. V souvislosti s ní byla žalobkyně vyzvána mimo jiné k prokázání oprávněnosti nepřiznání daně na výstupu ze zboží dovezeného ze třetí země (Číny) na území Evropské unie a specifikovaného v JSD. Žalobkyně při ústním jednání dne 10. 2. 2014 (č. l. 9 spisu správce daně) uvedla, že zboží, konkrétně solární panely, bylo dodáno pro společnost WEBERA, s.r.o., a to stejným dopravcem jako zboží její, a sice z důvodu ušetření nákladů na dopravu. Z JSD vyplynulo, že vývozcem zboží, konkrétně 486 kusů solárních panelů (9 palet) v hodnotě €123.089,09, byla společnost Worldnewenergy S. A., která je vyvezla z Číny do České republiky přes Německo a za příjemce a deklaranta byla označena žalobkyně. Dále z něj plyne, že žalobkyně byla v celním řízení zastoupena Jiřím Maškem užívajícím označení DEKLAMO – celní služby (dále jen „DEKLAMO“), a to na základě jejího zmocnění k přímému zastoupení (tzn. k jednání této společnosti jménem a ve prospěch žalobkyně) ze dne 15. 3. 2011. Přeprava solárních panelů pak byla doložena mezinárodním přepravním dokladem ze dne 14. 3. 2011, na němž figuruje taktéž jako vývozce společnost Worldnewenergy S. A. a žalobkyně jako příjemce. Uvedené vyplývá i z faktury