2 As 122/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 122/2019- 48 - text 2 As 122/2019 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. Z. V., zastoupeného Mgr. Lindou Havránkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 101/13, Hradec Králové, proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2017, č. j. 10177/2016-EKO-5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, č. j. 9 A 164/2017 – 52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni Mgr. Lindě Havránkové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohotorozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 28. 11. 2011 Ministerstvu obrany České republiky (dále jen „ministerstvo“) žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen „osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon o odboji“), kterou ministerstvo rozhodnutím ze dne 19. 4. 2016, č. j. 262001026/11/2016-1322, zamítlo. Shledalo, že v případě žalobce nebyla zjištěna činnost takového charakteru a intenzity, v níž by bylo možné spatřovat naplnění pojmu odboje a odporu proti komunismu podle § 2 písm. b) a § 3 zákona o odboji. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a výše označené rozhodnutí ministerstva potvrdila. [2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce správní žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Krajský soud se přiklonil k názoru žalované, že dvě akce, jichž se žalobce zúčastnil v roce 1969 v Kutné Hoře, byly akcemi spočívajícími ve vlasteneckém projevu nesouhlasu se vstupem okupačních vojsk na území Československa, nebyly však zaměřeny přímo proti komunistickému režimu v Československu s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Činností žalobce rovněž nebyla naplněna žádná z forem odboje a odporu uvedených v § 3 zákona o odboji. Krajský soud dále uvedl, že shledal nedostatek zákonem presumované subjektivní stránky při účasti žalobce na zmíněných dvou akcích v tom, že podle podkladů obsažených ve spise nepsal žalobce sám nápisy odsuzující obsazení Československa okupačními vojsky, ale spolu s dalšími členy skupiny dohlížel na to, aby jiní členové nebyli při této činnosti přistiženi. Zdůraznil rovněž skutečnost, že žalobce sice byl obviněn ze spolupachatelství trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů obvinění zproštěn. Nebyl tedy pravomocně odsouzen, natož uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě nebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště nebo jinak obdobně závažně postižen ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o odboji. Krajský soud ocenil žalobcovu činnost jako projev vlastenectví, nicméně její zaměření vnímal jako protisovětské, nikoli jako protikomunistické, jak vyžaduje zákon o odboji. [3] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobce týkající se významu hákových křížů, neboť žalovaná se v napadeném rozhodnutí o malování hákových křížů žalobcem na různých místech Kutné Hory zmiňuje pouze okrajově a uvádí, že by je musela vzít v potaz při posouzení existence překážek pro přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 4 odst. 4 zákona o odboji. Z výroku a celkového kontextu napadeného rozhodnutí je ale podle krajského soudu zřejmé, že takovou překážku žalovaná nekonstatovala a žádost žalobce o vydání osvědčení zamítla na základě nenaplnění § 2 písm. b) ve spojení s § 3 zákona o odboji. [4] Krajský soud nespatřoval pochybení žalované ani ve způsobu posouzení okolností týkajících se pozdějšího propuštění žalobce ze zaměstnání. Nebylo podle něj zjištěno, že by žalobce prezentoval své názory a postoje tak aktivně, z vlastní vůle a intenzivně, jak zákonem definované formy odboje a odporu předpokládají, a že by následkem takového jeho jednání bylo jeho uvěznění, internování nebo jiné omezení na osobní svobodě, nucené vystěhování z místa bydliště či jiné obdobně závažné postižení. Přisvědčil rovněž argumentaci žalované, že žalobce byl zaměstnán u zaměstnavatele spadajícího pod bezpečnostní složky státu (Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav), na jehož zaměstnance byly, pokud šlo o loajalitu ke komunistické totalitní moci, kladeny mnohem vyšší nároky než na zaměstnance pracující v jiných, nevojenských odvětvích. [5] Závěrem krajský soud uvedl, že žalobní námitkou nedodržení dosavadní správní praxe žalované (§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád [dále jen „správní řád“]) se nemohl zabývat, neboť byla uplatněna až v replice žalobce k vyjádření žalovaného dne 22. 12. 2017 a blíže rozvedena při ústním jednání dne 15. 3. 2019, tedy po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě pro uplatnění žalobních bodů podle § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [6] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozsudku, případně v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [7] Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem krajského soudu (odst. 19. napadeného rozsudku), že trestně-právní hodnocení v době nesvobody není pro posouzení charakteru a následků odbojové činnosti stěžovatele podle zákona o odboji podstatné. Tuto část rozsudku označuje stěžovatel za nejasnou, neboť v době nesvobody zákon o odboji neexistoval. Závěr žalované, že činnost žalobce byla zaměřena proti Sovětskému svazu, a tedy nikoliv proti komunistickému režimu v Československu, je v rozporu s trestním postihem skupiny, jejímž byl stěžovatel členem. Stěžovatel nebyl pronásledován státní mocí Sovětského svazu, ale komunistického Československa. [8] Nesprávný a nepodložený je podle stěžovatele rovněž závěr krajského soudu o tom, že ničení státních vlajek Sovětského svazu i psaní protisovětských nápisů patřilo v roce 1969 k „poměrně častým projevům vlastenectví“ (odst. 20. napadeného rozsudku). Stěžovatel zdůrazňuje, že protesty proti okupaci byly v dané době státní mocí již prakticky zcela potlačeny a v okresech se vyskytovaly ojediněle. Stěžovatel se pozastavuje také nad neznalostí reálií žalovanou a vysvětluje, že nacistický hákový kříž byl ekvivalentem komunistického znaku srpu a kladiva, jeho malování tedy nemůže být pro stěžovatele překážkou přiznání postavení účastníka odporu proti komunismu, ale naopak okolností toto postavení potvrzující. Chybné je podle stěžovatele rovněž hodnocení okolností a následků jeho propuštění ze zaměstnání včetně ztráty práva k užívání přiděleného bytu (odst. 22. napadeného rozsudku). [9] Závěrem stěžovatel brojí proti tomu, že se krajský soud (v odst. 24. napadeného rozsudku) odmítl zabývat jeho důkazním návrhem, kterým bylo osvědčení vydané panu P. V., jehož československými státními orgány stíhaná odbojová činnost byla podle stěžovatele skutkově obdobná jeho činnosti. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 18. 8. 2010, č. j. 2 As 28/2010 – 103, a ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 As 43/2004 – 95) zdůrazňuje, že tento důkaz nemohl navrhnout dříve, protože informace o vydání předmětného osvědčení byla zveřejněna až 22. 9. 2017, a má za to, že krajský soud byl povinen se jím zabývat. [10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku a odkázala na jeho odůvodnění. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené v § 105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost posuzoval Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), nicméně žádné takové neshledal. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumateln