9 Afs 114/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 114/2020- 29 - text 9 Afs 114/2020 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: FORTUNA GAME a.s., se sídlem Italská 2584/69, Praha 2, zast. Mgr. Radkem Schmitzem, advokátem se sídlem Podkovářská 933/3, Praha 9, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2016, č. j. 39077/16/5100-31462-707633, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 10 Af 77/2016 - 42, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 10 Af 77/2016 - 42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Platebním výměrem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 8370/16/4000-50711-109964, vyrozuměl Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) žalobkyni podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), o předpisu úroku z prodlení úhrady daňové povinnosti, a to odvodu z loterií nebo jiných podobných her za odvodové období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 500 508 Kč, neboť žalobkyně byla od 31. 1. 2013 do 1. 6. 2013 v prodlení s platbou za zaniklý daňový subjekt Fortuna Loterie, a. s., (dále jen „Fortuna Loterie“), který zanikl ke dni 31. 12. 2012 fúzí se žalobkyní. Žalobkyně podala proti platebnímu výměru odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, č. j. 39077/16/5100-31462-707633. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2020. Konstatoval, že úrok byl vyměřen za prodlení s úhradou odvodu z loterií a jiných podobných her, provozovaných v odvodovém období roku 2012 nikoliv samotnou žalobkyní, ale společností Fortuna Loterie, která k 31. 12. 2012 zanikla fúzí sloučením a její právní nástupkyní je žalobkyně. Ta byla povinna podle § 240 odst. 4 daňového řádu podat daňové tvrzení o povinnosti k odvodu zaniklé společnosti Fortuna Loterie do 31. 1. 2013 a v této lhůtě rovněž odvod uhradit. Z daňového tvrzení, které stěžovatelka podala dne 30. 1. 2013, zřetelně nevyplývalo, že bylo podáno i za právní předchůdkyni Fortuna Loterie. Bez těchto náležitostí nemohl správce daně z přiznání k odvodu zjistit, že je činěno právním nástupcem o daňové povinnosti, která na něj přešla ze zaniklé společnosti, a nemohl tedy odpovídajícím způsobem naložit s úhradou odvodu na osobní daňový účet Fortuna Loterie, nýbrž jej musel v celé výši připsat toliko na daňový účet žalobkyně jako jediného v tvrzení identifikovatelného daňového subjektu. Ta podala daňové tvrzení jménem společnosti Fortuna Loterie až dne 29. 5. 2013, tedy po lhůtě jednoho měsíce po konci daňového období, ve kterém měla daňové tvrzení podat podle § 240 odst. 4 daňového řádu. [3] Lhůta pro podání dodatečného daňového tvrzení jí podle § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu skončila dne 31. 5. 2013, k témuž dni byl odvod doměřen a vznikl přeplatek na odvodu z loterií a jiných podobných her, provozovaných samotnou žalobkyní za rok 2012. Městský soud tedy přisvědčil závěru žalovaného a správce daně, že vratitelný přeplatek na odvodu u žalobkyně vznikl až ke dni 31. 5. 2013. Dne 1. 6. 2013 byl převeden na úhradu nedoplatku na základě žádosti žalobkyně ze dne 28. 5. 2013 doručené správci daně dne 29. 5. 2013. Žalobkyně se sama stala daňovým subjektem namísto zaniklé společnosti Fortuna Loterie již současně se zánikem této společnosti, tedy od 1. 1. 2013. Tížily ji tedy dvě odlišné povinnosti k odvodu z loterií a jiných podobných her, které se lišily právním důvodem. Právní důvod první z nich spočíval v tom, že sama v odvodovém období roku 2012 provozovala loterii a jinou podobnou hru, právní důvod druhé z nich spočíval v tom, že byla právní nástupkyní společnosti Fortuna Loterie, která v odvodovém období roku 2012 taktéž provozovala loterii a jinou podobnou hru. Byť obě tyto povinnosti náležely od 1. 1. 2013 žalobkyni jako jednomu daňovému subjektu, lišily se právní důvody jejich vzniku a nebylo je možno považovat za totožnou daňovou povinnost. Přeplatek na jedné daňové povinnosti i nedoplatek na druhé daňové povinnosti „náležely“ stejnému subjektu a správce daně měl sám převést přeplatek na odvodu z provozu loterií a jiných podobných her žalobkyně na úhradu nedoplatku z provozu loterií a jiných podobných her zaniklé společnosti Fortuna Loterie v odvodovém období roku 2012 i z moci úřední. Mohl tak však učinit teprve po vzniku přeplatku, tedy ke dni 1. 6. 2013, což také učinil, byť na základě žádosti žalobkyně. Skutečnost, že převedl přeplatek na úhradu nedoplatku na základě žádosti podle § 155 odst. 1 daňového řádu, namísto převodu z moci úřední podle § 154 odst. 2 daňového řádu, sice znamenala chybný procesní postup správce daně, avšak neměla v posuzovaném případě žádný vliv na vznik a výši úroku z prodlení. Městský soud tedy toto pochybení správce daně a žalovaného posoudil jako procesní vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Městský soud podle ní nesprávně posoudil právní otázku použitelnosti přeplatku na úhradu nedoplatku. Trvá na tom, že přeplatek vznikl již ke dni úhrady nedoplatku za zaniklou společnost Fortuna Loterie ve výši 11 306 526 Kč. Bez ohledu na skutečnost, zda podala jedno či dvě daňová přiznání, byla povinna uhradit odvod z loterií jak za sebe, tak za zaniklou společnost Fortuna Loterie. Podmínka stanovená v § 154 odst. 2 daňového řádu, podle nějž správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu, byla v celém rozsahu splněna, neboť se v obou případech jedná o totožný daňový subjekt, a to stěžovatelku. Správce daně měl na úhradu nedoplatku v den jeho vzniku, tedy 1. 2. 2013, použít přeplatek uhrazený dne 29. 1. 2013, a to i zpětně a z úřední povinnosti. Pokud by byla akceptována argumentace městského soudu, že přeplatek vznikl až dne 31. 5. 2013, pak není zřejmé, v jakém režimu se nacházely peněžní prostředky uhrazené v celkové výši 11 306 526 Kč jako odvod z loterií za zaniklý subjekt Fortuna Loterie v období ode dne jejich úhrady 29. 1. 2013 do tvrzeného okamžiku převodu přeplatku na použití nedoplatku, tedy ke dni 1. 6. 2013. [6] Městský soud se nesprávně vypořádal s námitkou, že při rozhodování o vyměření úroku z prodlení porušil správce daně základní zásady, kterými se řídí správa daní. Úrok z prodlení představuje časovou hodnotu peněžních prostředků, odpovídajících dani, která měla být správci daně zaplacena a o kterou správce daně v důsledku nezaplacení daně ve stanovené lhůtě splatnosti přišel. Stěžovatelka peněžní prostředky ve výši odpovídající nedoplatku na odvodu z loterií za období roku 2012 za zaniklou společnost Fortuna Loterie ve výši 11 306 526 Kč uhradila ze svého účtu dne 29. 1. 2013. Správce daně tedy měl peněžní prostředky k dispozici, a nemohla mu tak vzniknout žádná škoda, která by měla být vyčíslením úroku z prodlení sanována. S touto námitkou se městský soud nevypořádal. Městský soud a žalovaný uplatňují přepjatě formalistický výklad, který neodpovídá účelu úroku z prodlení a zároveň odporuje zásadě přiměřenosti procesu správy daní. Postup správce daně je zjevně nepřiměřený. Svou daňovou povinnost včas splnila a správci daně nevznikla žádná škoda, neboť peněžní prostředky odpovídající nedoplatku měl před lhůtou splatnosti k dispozici. Navrhla, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že stěžovatelka napravila svůj nesprávný postup ve dvou fázích: jednak podáním daňového přiznání za svého právního předchůdce a jednak podáním dodatečného daňového přiznání za sebe samu. Ze žádných skutečností uvedených v původním „souhrnném“ daňovém přiznání k 31. 1. 2013 nebylo možno seznat, která část daňové povinnosti se týká samotné stěžovatelky a která jejího právního předchůdce a že v roce 2012 měla daňovou povinnost jak stěžovatelka, tak její předchůdce, a také že podané daňové tvrzení uvádí obě tyto povinnosti kumulativně. Bylo tedy třeba v souladu s principy evidence daní „vytvořit“ daňovou povinnost právnímu předchůdci a zároveň „snížit“ daňovou povinnost stěžovatelky. V režimu dodatečného daňového tvrzení platí, že jím lze „opravit“ dříve nesprávně uvedenou daňovou povinnost, avšak nikoli se zpětnou platností. Stěžovatelka po celou dobu tvrdí, že postup správce daně byl nesprávný, avšak neuvádí, na základě kterého ustanovení daňového řádu měl správce daně postupovat tak, aby přeplatek vznikl