9 As 145/2020 — Nejvyšší správní soud

9 As 145/2020- 56 - text 9 As 145/2020 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: L. F., zast. Mgr. Martinem Šimkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2017, č. j. MHMP 315050/2017, sp. zn. SMHMP 330885/2016/STR, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JRD Malešice s.r.o., se sídlem Korunní 810/104, Praha 10, zast. Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 11 A 104/2017 - 84, takto: I. Kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení se zamítají. II. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Šimka, LL.M., advokáta se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát hl. m. Prahy, odbor stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MHMP 315050/2017, sp. zn. S-MHMP 330885/2016/STR, zamítl odvolání žalobkyně a dalších osob a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru stavebního (dále jen „správní orgán I. stupně), ze dne 7. 12. 2015, č. j. P 10-105904/2015, sp. zn. OST 135803/2014/Šk, o změně územního rozhodnutí o umístění stavby „Obytný soubor Ecocity Malešice – třetí etapa“ a oddělení pozemku p. č. 890/26 v katastrálním území Malešice. [2] Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného a namítala nesprávné právní posouzení otázky, zda je pro vydání změny územního rozhodnutí třeba, aby osoba zúčastněná na řízení jakožto stavitelka předložila rovněž stanovisko žalobkyně a dalších spoluvlastníků části účelové komunikace Univerzitní k možnosti a způsobu napojení stavebního záměru v souladu s § 86 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném v projednávané věci (dále jen „stavební zákon“). Uvedla, že správní orgány špatně posoudily, zda účelová komunikace je či není samostatnou věcí. [3] Městský soud žalobkyni vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Zdůraznil, že podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona musí žadatel o územní rozhodnutí předložit stanovisko vlastníka účelové komunikace k možnosti a způsobu napojení, přičemž žalobkyně je spoluvlastnicí části účelové komunikace Univerzitní. Tato účelová komunikace se rozkládá na dvou různých pozemcích, a to na pozemku p. č. X náležejícím vlastníkům bytových domů umístěných na témže pozemku, včetně žalobkyně, a na pozemku p. č. 890/27, náležejícím v době rozhodování žalovaného České republice se správou Ministerstva vnitra. Žalovaný však chybně bez konkrétního posouzení účelové komunikace Univerzitní dovodil, že je tato účelová komunikace součástí pozemku, a tudíž že postačí, pokud stavitelka doloží pouze stanovisko Ministerstva vnitra jednajícího jménem vlastníka té části účelové komunikace, na jejíž straně se bude stavba napojovat. [4] Městský soud shrnul vývoj judikatury Nejvyššího soudu (dále též „NS“) i Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) k otázce vymezení, zda se u účelové komunikace může jednat o samostatnou věc nebo pouze o součást pozemku, poukázal na to, že není zcela jednotná, nicméně z hlavního názorového proudu vyplývá, že je vždy třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a na základě provedení účelové komunikace (tj. její oddělitelnosti od pozemků ležících pod ní a dalších kriterií) zkoumat, zda se může jednat o samostatnou věc či nikoliv. Jestliže žalovaný uvedl pouze obecný názor, že účelová komunikace je součástí pozemku, který vyvodil jen a contrario z § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění po novele provedené zákonem č. 268/2015 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), tedy z okolnosti, že v tomto ustanovení vyjmenované komunikace jsou samostatnou věcí a účelová komunikace zde uvedena není, dopustil se nesprávného právního posouzení. [5] Pro úplnost městský soud dodal, že i kdyby dospěly správní orgány opětovně k závěru, že je účelová komunikace součástí pozemku, nepostačí pouze předložení stanoviska Ministerstva vnitra, zastupujícího vlastníka části účelové komunikace, na níž proběhne napojení. Jedná se totiž pořád o jednu účelovou komunikaci, byť rozdělenou na více pozemcích více vlastníků. Je tedy třeba vyžádat si stanovisko od všech spoluvlastníků této komunikace. [6] Závěrem městský soud vypořádal další žalobní námitky, které shledal nedůvodnými. Poukázal rovněž na to, že proti témuž rozhodnutí žalovaného byla podána jiným žalobcem další žaloba, o které městský soud rovněž rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil. Městský soud neshledal důvod ke spojení věcí, neboť zde byly uplatněny částečně jiné žalobní námitky. Protože rozsudek městského soudu, který rovněž zrušil napadené rozhodnutí, nenabyl dosud právní moci, městský soud i v projednávané věci rozhodnutí žalovaného zrušil. II. Obsah kasačních stížností a vyjádření ke kasační stížnosti [7] Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu kasační stížností. [8] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podřadil důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s názorem, že i v případě, kdy by účelová komunikace byla součástí pozemku, je třeba zajistit stanovisko všech spoluvlastníků účelové komunikace (kterých je v nynějším případě více než 150), což je obtížně technicky proveditelné. Tento závěr městského soudu by ve skutečnosti znamenal, že by v případě nepředložení stanoviska byť jediného spoluvlastníka nebyly splněny náležitosti žádosti o územní rozhodnutí. Podle jeho názoru by se spíše měla aplikovat ustanovení týkající se podílového spoluvlastnictví a stanoviska by měla vyjadřovat vůli prosté většiny nebo dvoutřetinové většiny podle § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). [9] Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) podřadila důvody své kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [10] Městský soud uvedl podle jejího názoru v rozporu se skutečnostmi obsaženými ve správním spise, že se žalovaný nezabýval konkrétními okolnostmi stavby účelové komunikace Univerzitní. Správní orgány se touto otázkou zabývaly a dospěly k závěru, že se jedná o součást pozemku. Městský soud nepředestřel žádný právní názor, o který by opřel své rozdílné odůvodnění, a nevycházel ani ze správního spisu, ze kterého vyplývá, že se jedná o součást pozemku. Rozhodnutí žalovaného je založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu a městský soud nepřípustně nahradil úvahu správních orgánů, aniž by měl pro takové posouzení jakékoliv odborné znalosti. Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť městský soud dostatečně neodůvodnil, proč se odchýlil od rozhodnutí žalovaného, a neuvedl ani konkrétně, jaké osoby musí vydat stanovisko podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Jeho závěr, že je nutné předložit stanovisko od všech spoluvlastníků účelové komunikace, je v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, která upravují podílové spoluvlastnictví. [11] Poukázala na to, že si nechala vypracovat „Expertní právní posouzení otázek právní existence a vlastnictví účelové pozemní komunikace“ ze dne 23. 6. 2016 (dále jen „expertní posouzení“), které zpracovala INVICTA, advokátní kancelář s.r.o. Z tohoto posouzení vyplynulo, že účelová komunikace je součástí pozemku, a tudíž její část, ležící na pozemku Ministerstva vnitra, náleží Ministerstvu vnitra, respektive České republice, zatímco druhá část komunikace, ležící na pozemku náležejícím spoluvlastníkům bytových domů, je ve vlastnictví těchto spoluvlastníků. Tento názor potvrdilo i Ministerstvo pro místní rozvoj ve sdělení ze dne 29. 9. 2016, č. j. 27728/2016-82, kde mimo jiné uvedlo, že za této situace postačí předložení stanoviska vlastníka té části komunikace, na které dojde k fyzickému připojení. S tímto názorem se ztotožnil i žalovaný. Expertní posouzení i sdělení Ministerstva pro místní rozvoj jsou součástí správního spisu. Městský soud ani nevymezil, co si představuje pod „konkrétními okolnostmi předmětné účelové komunikace Univerzitní“. Pokud má na mysli její faktické provedení, pak stěžovatelka upozorňuje na to, že žalovaný nemá pro takové zkoumání potřebné personální ani d