1 As 107/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 107/2020- 58 - text  1 As 107/2020 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: PPL CZ s.r.o., se sídlem K Borovému 99, Jažlovice, Říčany, zastoupené JUDr. Tomášem Novákem, advokátem se sídlem Verdunská 819/37, Praha 6, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 6. 5. 2016, č. j. ČTÚ29 898/2015603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 88/2016  156, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 88/2016  156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Dne 26. 3. 2014 zaslal žalovaný žalobkyni výzvu k podání vysvětlení sp. zn. ČTÚ15 566/2014610. Ve výzvě žádal podrobný popis průběhu činností žalobkyní poskytovaných služeb (od přijetí objednávky až po faktické dodání), aby mohl posoudit, zda jde o poštovní službu dle § 1 odst. 2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách. Žalobkyně totiž byla podezřelá ze spáchání správního deliktu dle § 37a odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť poskytovala poštovní služby bez oprávnění podle § 18 téhož zákona. [2] Český telekomunikační úřad, odbor regulace komunikačních činností a poštovních služeb, v rozhodnutí ze dne 4. 7. 2014, č. j. ČTÚ15566/2014610/VIII. vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu uvedeného ve výzvě ze dne 26. 3. 2014 a uložil jí uhradit pokutu ve výši 5 000 000 Kč a náklady řízení. [3] Předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č. j. ČTÚ53 370/2014603, pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávnou právní kvalifikaci správního deliktu zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání. [4] V rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. ČTÚ15 566/2014610/XIV. vyř., shledal prvostupňový správní orgán, že žalobkyně se dopustila správního deliktu dle § 37a odst. 1 písm. b) zákona o poštovních službách a uložil jí uhradit pokutu dle § 37a odst. 4 písm. a) téhož zákona ve výši 4 200 000 Kč a náklady řízení. [5] O rozkladu rozhodl předseda Rady žalovaného dne 6. 5. 2016 tak, že jej zamítl a rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 potvrdil. [6] Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Rady žalovaného i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Městský soud v Praze žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 88/2016  156, zrušil rozhodnutí předsedy Rady žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [7] Jádrem sporu je výklad pojmu poštovní služba podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 4 a § 5 zákona o poštovních službách a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/39/ES ze dne 10. června 2002 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (dále jen „poštovní směrnice“). [8] Městský soud se ztotožnil s právními úvahami a závěry uvedenými v předešlém rozsudku městského soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11 A 197/2013  96, potvrzenými Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016  71, Geis Parcel. Dále poukázal na rozsudek městského soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 A 10/2014  102, který potvrdil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 4 As 61/2019  49. [9] Jedním z nezbytných znaků poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních službách je povinnost uzavřít poštovní smlouvu s každým, a tedy i poskytnout poštovní službu každému (s výjimkou těch, kteří nerespektují poštovní podmínky, v nichž však povinnost kontraktace s každým vyloučit nelze). Ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona ve spojení s § 4 a § 5 je třeba vykládat tak, že dopadá pouze na poštovní služby poskytované určenými poskytovateli všeobecných poštovních služeb ve smyslu poštovní směrnice. Žalobkyně určeným poskytovatelem není, a proto na ní z důvodu nedokonalé definice zákon o poštovních službách nedopadal. K části námitek žalobkyně navazujících na jádro sporu (kdyby soud byl býval věc posoudil opačně) se již pro výše uvedené soud nevyjádřil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [10] Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatel v prvé řadě namítl, že ustanovení § 4 zákona o poštovních službách je třeba vykládat nejenom podle jeho zdánlivého jazykového znění, ale i účelu, tedy tak, že provozovatel má povinnost uzavřít poštovní smlouvu s tím, kdo požaduje uzavření smlouvy v mezích poštovních podmínek. Kontraktační povinnost, tedy povinnost uzavřít poštovní smlouvu opravdu s každým, se vztahuje pouze na tzv. základní poštovní služby (všeobecné poštovní služby terminologií poštovní směrnice). Kontraktační povinnost, tak jak ji chápe městský soud, tedy není definičním znakem poštovních služeb, nýbrž až sekundárním důsledkem jejich poskytování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017  61, IN TIME SPEDICE). [12] Dále stěžovatel upozornil, že podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 31. 5. 2018, ve spojených věcech C259/16 a C260/16, Confeta a další, jsou i služby expresních zásilek (tedy i jen jedna z činností charakteristických pro poskytování poštovní služby) poštovními službami ve smyslu směrnice 67/97/ES. K tomuto závěru se staví obdobně i Evropská komise (srov. odpověď Generálního ředitelství Evropské komise pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky ze dne 29. 5. 2018). [13] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zákon o poštovních službách dopadá pouze na určené provozovatele poštovních služeb a že ostatní provozovatelé poštovních služeb regulaci zákona o poštovních službách nepodléhají. Takový výklad by totiž zcela vyprázdnil smysl ustanovení § 17 a § 18 citovaného zákona, které do něj byly vloženy v důsledku transpozice poštovní směrnice a které nově ukládají všem provozovatelům poštovních služeb povinnost takové podnikání oznámit stěžovateli, a nikoliv živnostenskému úřadu. Při akceptování výkladu městského soudu by však tato povinnost byla zbytečná, neboť určený provozovatel poštovních služeb tyto služby neposkytuje na základě oznámení podnikání, nýbrž poštovní licence. Dále by neexistovaly subjekty, které by byly povinny přispívat do tzv. kompenzačního fondu sloužícího k vyrovnávání nespravedlivé finanční zátěže určeného provozovatele. Do tohoto fondu měli přispívat provozovatelé poštovních služeb podle svého podílu na trhu poštovních služeb. Výklad, podle něhož se zákon o poštovních službách vztahuje pouze na určené provozovatele, tedy nemůže obstát. I důvodová zpráva zabraňuje tzv. vyzobávání rozinek (podnikání jen v lukrativních oblastech). Určený provozovatel má povinnost poskytovat poštovní služby na celém území (tedy i ve ztrátových místech). [14] Dále stěžovatel upozornil na usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 10. 2019, č. j. Konf 14/2019  14, ATC industry trade moravia, v němž zvláštní senát konstatoval, že jeli předmětem smlouvy poskytnutí poštovní služby, jedná se vždy o poštovní smlouvu. Volit právní režim poskytování poštovních služeb není možné. Je tak zcela irelevantní, jak subjekt formálně označí uzavírané smlouvy se zákazníky [15] Městský soud vycházel z rozsudků Geis Parcel a IN TIME SPEDICE, které však jsou vzájemně v rozporu. Soud protichůdné závěry obou rozsudků přehlédl a nereagoval tak na vyjádření žalovaného k žalobě stran definice poštovní služby. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. [16] Stěžovatel dále opakuje svůj návrh předložit dvě předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. S ohledem na roztříštěnost judikatury poukazuje také na vhodnost předložení věci rozšířenému senátu, a to kromě rozsudku NSS ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016  71, Geis Parcel, též s ohledem na rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017  61, IN TIME SPEDICE, který je v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 18. 12. 2019, č. j. 4 As 61/2019  49, GLS. [17] Pro výše uvedené považuje rozsudek městského soudu za nezákonný a navrhuje jej zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [18] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jádrem sporu je výklad definice poštovní služby. Stěžovatel však extenzivním teleologickým výkladem od jádra sporu utíká. Poštovní služba je činností prováděnou podle poštovní smlouvy. Nelze tedy přijmout rozšiřující výklad založený n