10 As 51/2021 — Nejvyšší správní soud

10 As 51/2021- 62 - text  10 As 51/2021 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Z. P., zastoupenému advokátkou Mgr. Petrou Macounovou, Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, generální ředitelství, Dobrovského 1278/25, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2020, čj. UPCR2020/10411320000402, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, čj. 11 A 140/2020  38, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, čj. 11 A 140/2020  38, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Petře Macounové, advokátce, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která jí bude proplacena ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci [1] V květnu 2020 požádal žalobce (stěžovatel) deset krajských poboček Úřadu práce České republiky, aby mu poskytly informace o výsledcích odvolání ve věcech zaměstnanosti, dávek systému pomoci v hmotné nouzi a příspěvku na bydlení, a aby mu současně poskytly i anonymizovaná rozhodnutí v těchto věcech. Krajské pobočky dospěly k závěru, že by musely provést mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací (anonymizovat 2 863 rozhodnutí), aby žádosti vyhověly. Věci se ujal Úřad práce České republiky, generální ředitelství (který v této věci vystupuje jako žalovaný), a vyzval stěžovatele, aby uhradil náklady vzniklé při poskytnutí informací ve výši 300 615 Kč podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon). Jelikož stěžovatel tuto částku neuhradil, žalovaný odložil žádost o informace podle § 17 odst. 5 informačního zákona. [2] Stěžovatel podal proti odložení žádosti správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ten však zjistil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu odmítl, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, konkrétně stížnost podle § 16a odst. 1 informačního zákona. [3] Proti usnesení městského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností. Městskému soudu vytkl, že věc nesprávně právně posoudil. Žalovaný totiž ve sdělení o odložení žádosti ze dne 9. 11. 2020 neuvedl žádné poučení o opravných prostředcích; v doplnění tohoto sdělení ze dne 13. 11. 2020 pak stěžovatele poučil, že opravné prostředky proti odložení věci nejsou přípustné, avšak lze podat žalobu podle § 65 s. ř. s. Stěžovatel tak podal žalobu v souladu s poučením žalovaného a bylo povinností soudu se jí zabývat. Dále městský soud rozhodl překvapivě, neboť bez předchozího upozornění zamítl žádost o osvobození od soudních poplatků. Krom toho městský soud nebyl místně příslušný; příslušný byl podle stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové. II. Právní hodnocení [4] Kasační stížnost je důvodná. [5] Jeli poskytnutí informace podmíněno zaplacením požadované úhrady a žadatel ji do šedesáti dnů ode dne oznámení její výše nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží (§ 17 odst. 5 informačního zákona). Proti odložení žádosti o informace není možné využít jako opravný prostředek stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona. Zákon neupravuje ani jiné opravné prostředky proti takovému rozhodnutí. Proto se proti odložení může žadatel bránit přímo žalobou ve správním soudnictví podle § 65 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2013, čj. 6 Ans 16/2012  62, č. 2959/2014 Sb. NSS). [6] Stížnost, o níž se městský soud zmínil v bodě 20 svého usnesení, je opravným prostředkem proti sdělení o výši úhrady [viz § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona], nikoli proti odložení žádosti. Takovou stížnost stěžovatel v této věci neúspěšně podal; předmětem žaloby však není sdělení o výši úhrady, nýbrž sdělení o odložení žádosti. Je ovšem pravda, že v řízení o žalobě proti sdělení o odložení žádosti správní soud přezkoumá mj. i výši úhrady, tedy pokud ji žaloba zpochybňuje (viz usnesení zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 15. 9. 2010, čj. Konf 115/200934, č. 2301/2011 Sb. NSS; usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008  90, č. 2164/2011 Sb. NSS, bod 22; nebo rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2017, čj. 5 As 181/2101623, bod 43). [7] Žaloba v této věci byla podána včas, ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný doručil sdělení o odložení věci dne 20. 11. 2020 a jeho doplnění dne 21. 11. 2020; stěžovatel pak podal žalobu dne 14. 12. 2020. [8] Přezkoumání věci ve správním soudnictví nebrání ani neformální podoba odložení žádosti o informace. Odložení žádosti totiž nemusí být vydáno formou usnesení podle správního řádu (srov. č. 2959/2014 Sb. NSS). [9] Stěžovatel tedy postupoval správně, pokud se proti odložení žádosti bránil žalobou. Výrok III napadeného usnesení, jímž městský soud odmítl žalobu pro nevyčerpání opravných prostředků, tak nemůže obstát. [10] Současně NSS zrušil i výroky I a II napadeného usnesení, které se týkají neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce. (K tomu pak i výrok IV o nákladech řízení, který je výrokem závislým.) [11] Městský soud má pravdu v tom, že i nemajetnému účastníku lze upřít dobrodiní osvobození od soudních poplatků, pokud vede spory o informace, které se ani nepřímo netýkají jeho životních podmínek a jsou jen projevem jeho zvýšeného zájmu o veřejné záležitosti. Odůvodnění městského soudu k této otázce je však – i když je poměrně dlouhé – velmi obecné a neobsahuje vlastně žádné konkrétní důvody, pro které by stěžovateli nemělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků. V této otázce je tedy usnesení městského soudu nepřezkoumatelné, protože předmět žádosti o informace v této věci není na první pohled odtržen od podstatných okolností stěžovatelova života, naopak s nimi může souviset. [12] Stěžovatel již k žalobě připojil doklad, z nějž je zřejmé, že pobírá příspěvek na bydlení. Jeho žádost o informace se přitom týkala částečně právě této otázky, tj. toho, jak žalovaný rozhoduje o příspěvku na bydlení v jiných věcech. Tím NSS nechce říci, že stěžovatel musí být v dalším řízení o žalobě osvobozen od soudních poplatků. Pokud se však městský soud rozhodne jej neosvobodit, měl by lépe vysvětlit, proč podle něj stěžovatelovy žádosti o informace nesouvisejí s jeho životními podmínkami. (K tomu jistě není třeba nařizovat jednání či provádět dokazování, jak to naznačuje stěžovatel v kasační stížnosti.) [13] Kritériem pro závěr, zda stěžovatele (ne)osvobodit od soudních poplatků, by měl být jak charakter sporů, tak jejich četnost (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2013, čj. 1 As 32/2013  14, body 10–16). Městský soud na podporu svého závěru uvedl, že u něj v současné době probíhá řízení o třech stěžovatelových žalobách s podobným předmětem. Tento nízký počet však sám o sobě nesvědčí o tom, že by stěžovatel nadužíval dobrodiní osvobození od soudních poplatků. Stejně tak není patrné, že by stěžovatel (jako tomu bývá u jiných účastníků ve správním soudnictví) vedl spor s různými institucemi, které by si vybíral jen proto, aby je svými žádostmi o informace obtěžoval. [14] Rozhodneli se soud výjimečně neosvobodit nemajetného účastníka od soudních poplatků pro povahu a četnost sporů, které účastník vede, měl by jeho situaci posuzovat konkrétně, a ne paušálně (rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2010, čj. 1 As 54/2010  29, body 20–21). NSS souhlasí s tím, že soudy by neměly podporovat kverulantský výkon práva, který by mohl paralyzovat orgány veřejné moci (rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011  66, č. 2601/2012 Sb. NSS). Z odůvodnění městského soudu však zatím neplyne, že by tu šlo o takový případ (soud nepopsal své dlouhodobé zkušenosti se stěžovatelem a jeho procesní taktikou, nekritizoval jeho procesní postup jako pouhý prostředek k obtěžování orgánů veřejné moci apod.). [15] V otázce místní příslušnosti odkazuje NSS na rozsudek ze dne 26. 5. 2021, čj. 10 As 66/2021  36, body 10 až 12, ve kterém se již vyjádřil k totožné námitce stěžovatele. K řízení je zpravidla místně příslušný soud, v jehož obvodu sídlí správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni (§ 7 odst. 2 s. ř. s.). Úřad práce České republiky rozhoduje ve správním řízení v I. stupni „prostřednictvím krajských poboček a generálního ředitelství“ (§ 5 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky), a tyto pobočky jsou správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015 č. j. Nad 288/201458, č. 3257/2015 Sb. NSS). V této věci vydal napadené rozhodnutí Úřad práce České republiky, generální ředitelství, se sídlem v Praze. Místní příslušnost soudu se přitom řídí sídlem orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, nikoli snad toho orgánu, který byl podle stěžovatelovy představy povinen je vydat. Sídlo