3 As 321/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 321/2019- 41 - text 3 As 321/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: MUDr. V. B., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti žalovanému: ředitel sekce plánování schopností Ministerstva obrany, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2019, č. j. 57 A 7/2019-24, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2019, č. j. 57 A 7/2019-24, a rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 17657/2019-1122, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24 456 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Aulického do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajské vojenské velitelství České Budějovice (dále jen „krajské vojenské velitelství“) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2018, č. j. MO 315040/2018-5638, zamítlo žádost žalobce o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání. V odůvodnění uvedlo, že podle § 27 odst. 2 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (dále jen „branný zákon“) lze sice vojáka ve výslužbě, jímž žalobce je, jmenovat do vyšší vojenské hodnosti, ale platná právní úprava neobsahuje jasná pravidla pro povyšování vojáků ve výslužbě. Jelikož na toto povýšení není právní nárok, konstatovalo krajské vojenské velitelství, že absence pravidel pro jmenování žalobce do vyšší vojenské hodnosti neumožňuje jeho žádosti vyhovět. Ani žádosti o vojenské vyznamenání nebylo možné vyhovět, neboť ředitel krajského vojenského velitelství s ohledem na čl. 3 a 6 Rozkazu ministra obrany č. 40/2017 Sb., Věstníku Vojenská vyznamenání (dále jen „rozkaz ministra obrany“) vojenská vyznamenání neuděluje. [2] Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 17657/2019-1122. V odůvodnění nejdříve poukázal na to, že krajské vojenské velitelství žalobci přiznalo svým dřívějším rozhodnutím postavení vojáka ve výslužbě a oprávnění nosit vojenský stejnokroj. Dále vymezil rozhodné právní předpisy, z nichž krajské vojenské velitelství vycházelo – branný zákon, zákon č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze (dále jen „zákon o službě vojáků v záloze“) a zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Rozborem těchto předpisů žalovaný dospěl k závěru, že branný zákon sice umožňuje jmenovat vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti, ale pro naplnění této možnosti chybí zákonná úprava. Jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti totiž nelze realizovat, neboť branný zákon odkazuje na podmínky stanovené v zákoně o službě vojáků v záloze, který ve spojení se zákonem o vojácích z povolání pro jmenování vyžaduje: 1) splnění nejkratší doby výkonu služby; 2) splnění kvalifikačních předpokladů pro stanovenou hodnost; 3) hodnocení vojáka jako způsobilého pro vyšší hodnost; 4) zařazení nebo předurčení vojáka pro systemizované místo s vyšší hodností. Jmenování do vyšší vojenské hodnosti tedy předpokládá výkon branné povinnosti formou vojenské činné služby, avšak takový předpoklad voják ve výslužbě a tedy ani žalobce nesplňuje. [3] K žádosti o udělení vojenského vyznamenání žalovaný konstatoval, že ředitel krajského vojenského velitelství k tomu není podle rozkazu ministra obrany oprávněn. Kandidáty na udělení vojenských vyznamenání navrhují podle tohoto rozkazu vedoucí organizačních celků rezortu Ministerstva obrany nebo jeho představení. Vojenská vyznamenání uděluje ministr obrany a oceňuje jimi vynikající plnění služebních povinností, záslužný čin nebo skutek vojenské povahy a aktivitu v bezpečnostních, humanitárních a jiných akcích mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru ve prospěch demokracie a míru. Krajské vojenské velitelství nemělo žádné poznatky o aktivitách žalobce, které by uvedená kritéria splňovaly, proto ani nemohlo jeho návrh na udělení vojenského vyznamenání doporučit. Žalobce byl navíc již oceněn Etickou komisí České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu tím, že mu bylo dne 23. 10. 2017 vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za protikomunistickou činnost spočívající v soustavném šíření protikomunistických a demokratických názorů a informací, v soustavné kritice komunistického režimu v letech 1975-1980 a v poskytnutí Prohlášení Charty 77 k přečtení svým kolegům ze zaměstnání v lednu 1977. [4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění poukázal na § 27 odst. 2 branného zákona, který stanoví, že při jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti se postupuje podle zákona o službě vojáků v záloze obdobně. Z toho podle krajského soudu plyne, že se tato ustanovení na daný právní vztah vztahují v plném rozsahu. Zákon o službě vojáků v záloze však komplexní úpravu jmenování do vyšší vojenské hodnosti neobsahuje, a proto se podle § 2 odst. 2 na služební poměr vojáka v záloze použijí ustanovení zákona o vojácích z povolání obdobně, nestanoví-li zákon jinak. Ustanovení zákona o vojácích z povolání však na věc použít nelze, neboť podle nich se musí jednat o výkon branné povinnosti formou vojenské činné služby a žalobce by tak musel být zařazen na služební místo. Závěr žalovaného o tom, že žalobce podmínky pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti ve smyslu § 7a zákona vojácích z povolání nesplnil, je proto správný. Absentuje-li zákonná úprava, pak nelze podle krajského soudu vůbec uvažovat o tom, že by jmenování do vyšší vojenské hodnosti bylo posouzeno v rámci diskreční pravomoci správního orgánu. [5] Podle krajského soudu je rovněž správný závěr žalovaného o tom, že ředitel krajského vojenského velitelství vojenská vyznamenání neuděluje. Krajský soud odkázal na čl. 3 a 6 rozkazu ministra obrany, z nichž podle něj vyplývá, že o udělení vojenského vyznamenání rozhoduje ministr obrany na základě návrhů vedoucích organizačních celků rezortu Ministerstva obrany nebo jeho představených. Takový návrh však v předložené věci chybí, neboť žalobce sám sebe nemůže navrhnout na vojenské vyznamenání a návrh nelze nahradit ani osvědčením Etické komise České republiky, jímž byl žalobce oceněn za protikomunistickou činnost. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Krajský soud podle stěžovatele věc nesprávně právně posoudil, pokud shledal, že stěžovatel podmínky pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší hodnosti ve smyslu § 7a zákona o vojácích z povolání nesplnil. Podmínky, které toto ustanovení stanoví pro jmenování vojáka do vyšší vojenské hodnosti, jsou fakticky platné pouze pro vojáky z povolání a nelze je aplikovat na povyšování vojáků v záloze. Ani z dalších právních předpisů, které krajský soud na věc aplikoval, nelze navzdory možnosti obdobného použití zákona o vojácích z povolání dovodit pravidla a kritéria, za kterých by měl být voják v záloze jmenován do vyšší vojenské hodnosti. Krajský soud přesto v napadeném rozsudku uzavírá, že aplikace § 7a zákona o vojácích z povolání je správná, i když toto ustanovení žádná kritéria v zásadě nestanoví. Závěr krajského soudu o tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro jmenování do vyšší vojenské hodnosti, tedy není správný, neboť takovéto podmínky neexistují. Nesprávný je rovněž závěr krajského soudu, že absence zákonných podmínek nemůže být doplněna úvahou správního orgánu, který o jmenování rozhoduje, neboť za této situace je podle stěžovatele čistě v mezích úvah správního orgánu, zda vojáka v záloze do vyšší vojenské hodnosti povýší či nepovýší. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na osvědčení, které mu udělila Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, jímž byl oceněn za odvahu, kterou projevil, když se nesmířil s komunistickým režimem a aktivně proti němu vystoupil. Za svoji protikomunistickou činnost byl přitom stíhán a odsouzen v době, kdy byl vojákem z povolání. Jestliže smyslem vojenských vyznamenání či jmenování do vyšší hodnosti, jichž se domáhá, má být ocenění osob, které svých chováním, jednáním, či konkrétními činy splnily blíže nedefinovanou podmínku odvahy, statečnosti či jiného ocenění hodného chování, má stěžovatel zato, že kritéria pro jmenování do vyšší hodnost