4 As 171/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 171/2021- 49 - text 4 As 171/2021 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: nezl. C. M. M., zast. matkou JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, proti žalovanému: Gymnázium, Praha 6, Nad Alejí 1952, se sídlem Nad Alejí 1952/5, Praha 6, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1671/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 15 A 75/2020  42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím nepřijal žalobkyni do 1. ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia oboru vzdělání 7941K/81 Gymnázium, školní vzdělávací program „Alejí ke vzdělání“. V odůvodnění konstatoval, že ke vzdělávání do prvního ročníku výše uvedeného oboru vzdělání byli přijati uchazeči, kteří se na základě výsledků přijímacího řízení umístili na 1. až 64. místě. Žalobkyně se umístila na 206. – 207. místě, a nemohla tak být ke vzdělávání přijata. [2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou městský soud zamítl nadepsaným rozsudkem. Poté co poukázal na relevantní právní úpravu, shledal neopodstatněným tvrzení žalobkyně, že rozhodnutím žalovaného bylo zkráceno její právo na vzdělání. Žalobkyně totiž poté, co nebyla žalovaným přijata ke studiu prvního ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia, povinnou školní docházku nadále plní (a své právo na základní vzdělání tak realizuje) na druhém stupni základní školy. Žalobkyni tedy nebylo rozhodnutím žalovaného znemožněno získat základní vzdělání jako takové, ale bylo jí upřeno získat tento stupeň vzdělání jí požadovaným způsobem plnění povinné školní docházky. [3] Žalobkyně opomenula, že právo na vzdělání je podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právem, kterého je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 33 Listiny provádějí. Limity (meze) práva žalobkyně na vzdělání, co se týče možnosti získat stupeň základního vzdělání úspěšným ukončením vzdělávacího programu základního vzdělávání na nižším stupni osmiletého gymnázia, jsou stanoveny školským zákonem. Patří k nim též úspěšné absolvování přijímacího řízení. Žalobkyně právě tuto zákonem stanovenou podmínku nesplnila, neboť nezískala dostatečný počet bodů. [4] Právo na vzdělání garantované Listinou není bezbřehé a nezakládá právo každého občana plnit povinnou školní docházku v jakémkoli školním zařízení dle vlastního volného výběru. S poukazem na rozhodnutí ESLP ze dne 23. 2. 2016 ve věci Hrazdíra proti České republice, č. 62565/14, městský soud uvedl, že nepřijetí žalobkyně na konkrétní gymnázium z důvodu nesplnění podmínek pro přijetí při přijímacím řízení bylo zcela legitimní, a realizace základního práva žalobkyně na vzdělání tím nebyla nijak ohrožena. Školským zákonem vymezené způsoby plnění povinné školní docházky nepředstavují neodůvodněnou překážku práva na vzdělání. Jednotlivé školy mají pochopitelně omezené kapacity. Městskému soudu není zřejmé, proč žalobkyně v přijímacím řízení usilovala a prostřednictvím žalobního návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí nadále usiluje o to, aby mohla studovat v prvním ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia, když současně školský systém umožňující existenci víceletých gymnázií tvrdě kritizuje a označuje jej za nelegitimní a diskriminační. [5] Následně městský soud zdůraznil, že není tím, kdo by měl určovat podobu školského systému v České republice, a nepřísluší mu ani zpochybňovat existenci osmiletých gymnázií. Úprava vzdělávání ve školách a školských zařízeních je věcí zákonodárce a právní úpravou vzdělávání, která výslovně připouští existenci víceletých gymnázií, je soud při svém rozhodování vázán. Přijímací řízení, které žalobkyně u žalovaného absolvovala, proběhlo v souladu se zákonem i požadavkem na rovné zacházení. Právo na rovné zacházení vůči žalobkyni bylo ze strany žalovaného naplněno stanovením jednotných kritérií přijímacího řízení a následným řádným vyhodnocením jejich splnění. Jednoznačným porušením práva na rovné zacházení jak ve vztahu k žalobkyni, tak ve vztahu k ostatním uchazečům o přijetí, kteří se podrobili témuž přijímacímu řízení a stejně jako ona v něm neuspěli, by naopak bylo pozitivní rozhodnutí žalovaného o přijetí žalobkyně ke studiu bez ohledu na to, že nevyhověla předem stanoveným kritériím pro přijetí. [6] Výkladem všech žalobkyní citovaných úmluv, jež se týkají práva na vzdělání, je nutno dospět k závěru, že právo na rovné zacházení v oblasti vzdělávání nelze chápat tak, že každý má právní nárok na studium na jakékoli škole dle svého výběru, nýbrž tak, že stát musí každému zajistit rovnou příležitost k realizaci práva na vzdělání, a to s ohledem na kapacity jednotlivých škol. Soud dále odmítl argumentaci žalobkyně, že její právo na vzdělávání v nižším stupni gymnázia pramení mimo jiné i z inkluzivního systému základního vzdělávání. Pětistupňový test „lidskoprávní konformity“ provedený v žalobě je nepřípadný, neboť žalobkyně jím de facto netestuje ústavní konformitu napadeného rozhodnutí, kterým je řešeno výlučně nepřijetí žalobkyně ke studiu prvního ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia, ale systém základního vzdělávání jako celek. Soudu však v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší posuzovat ústavnost zákonné úpravy vzdělávacího systému a žalobkyní obecně tvrzené negativní dopady jeho dvoukolejnosti na děti. Žalobkyní namítanou protiústavnost § 60c odst. 1 věty třetí, § 61 odst. 2 věty první a odst. 3 školského zákona městský soud neshledal. Městský soud uzavřel, že rozhodnutí žalované bylo vydáno v souladu se zákonem, což žalobkyně ostatně ani nezpochybňuje. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stejně jako již v žalobě namítla, že rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo do jejího práva na rovné zacházení ve spojení s právem na vzdělání ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2 jejího Dodatkového protokolu, vyhlášených pod č. 209/1992 Sb. (dále též „Úmluva“). Rozhodnutí žalovaného neobstojí v pětistupňovém testu používaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též „ESLP“) pro účely posouzení lidskoprávní konformity omezení práv. Zásah do práva stěžovatelky na rovné zacházení ve spojení s právem na vzdělání spatřuje stěžovatelka v tom, že jí rozhodnutím žalovaného bylo odepřeno právo plnit povinnou školní docházku ve střední škole ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a musí ji nadále plnit v základní škole ve smyslu § 36 odst. 5 školského zákona. Rámcový vzdělávací program, tj. povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, je přitom ve všech shora uvedených typech škol stejný (§ 3 odst. 2 školského zákona ve znění účinném do 30. 9. 2020). Jediným rozdílem mezi druhým stupněm základní školy a nižším stupněm víceletých gymnázií je složení žáků, kdy u žáků nižšího stupně víceletých gymnázií se předpokládá větší nadání, než u žáků druhého stupně základní školy. Toto dělení vedoucí podle žalobkyně de facto ke vzniku dvou vzdělávacích systémů označila žalobkyně za nelegitimní. V této souvislosti žalobkyně poukázala na čl. 13 odst. 1 a 2 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (dále též „Pakt“), Úmluvu o právech dítěte vyhlášenou pod čl. 104/1991 Sb., čl. 33 odst. 1 Listiny ve spojení s § 36 odst. 1 školského zákona a čl. 3 odst. 1 Listiny a § 2 školského zákona. Navázala, že základní vzdělávání v České republice má být povinné, bezplatné a postavené na zásadě rovných příležitostí. Jakékoli dělení, tedy i dělení na základě nadání, vedoucí ke vzniku různých vzdělávacích systémů je v tomto stupni vzdělávání vyloučeno. Stěžovatelka dále argumentovala tím, že zásah do jejího práva na rovné zacházení v důsledku rozhodnutí žalovaného byl nevhodný, nepotřebný a nepřiměřený. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí důvody nezákonnosti rozhodnutí obsahově zcela totožně jako v žalobě a neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti městský soud nesprávně posoudil. Ztotožnil se s posouzením věci městským soudem, který podle žalovaného věc velice precizně přezkoumal a odůvodnil. Žalovaný dál