4 As 51/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 51/2019- 44 - text 4 As 51/2019 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. B., zast. JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2016, č. j. PPR-5689-16/ČJ-2016-990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 5 Ad 21/2016 - 46, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 5 Ad 21/2016 – 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Ředitel Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 22. 3. 2016, č. 45/2016, stanovil, že žalobci náleží za dobu od 30. 11. 2012 do 6. 12. 2015 služební příjem odpovídající pravděpodobnému služebnímu příjmu, včetně náhrady služebního příjmu za dobu nevyčerpané dovolené za roky 2012, 2013 a 2014 v celkové výši 1.086.630 Kč, podle § 2, § 44 a § 124 odst. 7 a odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ad 3/2013 - 40, zrušil rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru č. 73/2011, jímž byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti k výkonu služby. [2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Shodně se správním orgánem prvního stupně neshledal, že by žalobce měl nárok na služební příjem v souvislosti s rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru také za dobu od 22. 12. 2011 do 29. 11. 2012, po kterou pobíral dávky nemocenského pojištění. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten shora uvedeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [4] Městský soud své úvahy opřel především o závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 3 As 192/2016 - 61, který se týkal výkladu stejných ustanovení zákona o služebním poměru (§ 44 a § 124 odst. 9), jaká byla použita i v souzené věci. Shrnul, že s ohledem na žalobcovo propuštění ze služebního poměru jeho služební poměr skončil dne 22. 12. 2011. Od tohoto dne žalobce fakticky službu nevykonával, neměl žádné nároky ze služebního poměru, tedy ani nárok na vyplácení služebního příjmu, ani žádné služební povinnosti. Právní důvod pro poskytnutí služebního příjmu ve smyslu § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru byl dán teprve po zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Městský soud vysvětlil, že ustanovení § 44 zákona o služebním poměru zakládá fikci, že služební poměr trval i v období, kdy byl žalobce ze služebního poměru propuštěn a je třeba zrekonstruovat stav za dobu, kdy služební poměr fakticky netrval. V té době mohly nastat nejen zjistitelné skutečnosti, ale i okolnosti, které již zpětně zjistit nelze tak, aby zrekonstruovaný stav zcela odpovídal průběhu faktického výkonu služebního poměru. [5] Na základě shora uvedeného tudíž městský soud uzavřel, že „při poskytnutí služebního příjmu ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu ve smyslu ust. § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru nelze zohledňovat překážky v práci na straně žadatele, k nimž by v případě, že by služební poměr nebyl nezákonně ukončen, skutečně došlo. Pokud tedy správní orgán I. stupně i žalovaný ve svých rozhodnutích o služebním příjmu žalobce za dobu, kdy fakticky nevykonával službu, zohlednili v neprospěch žalobce dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, nepostupovali v souladu s ust. § 124 odst. 9 služebního zákona, dle kterého má žalobce nárok na služební příjem ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu za celou dobu, po kterou nevykonával službu.“ Pro uvedené shledal napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezákonnými. III. [6] Proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel setrvává na závěrech o správnosti stanovení služebního příjmu v návaznosti na zrušení rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru tak, jak to vyplývá z napadeného rozhodnutí. Má setrvale za to, že žalobci může náležet služební příjem pouze za dobu od 30. 11. 2012 do 6. 12. 2015, neboť v předchozím období, za něž se žalobce také doplatku služebního příjmu domáhá (od 22. 12. 2011 do 29. 11. 2012), byl v dočasné pracovní neschopnosti (od 16. 11. 2011 do 29. 11. 2012). [8] Z uvedeného důvodu stěžovatel nesouhlasí s výkladem dotčených ustanovení § 44 a § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru, jak jej v napadeném rozsudku předestřel městský soud. Poukazuje na to, že již správní orgán prvního stupně provedl „rekonstrukci“ služebního poměru žalobce, přitom však nemohl odhlédnout od existující objektivní skutečnosti, jež spočívala ve zmíněné dočasné pracovní neschopnosti žalobce (dále také „neschopnost ke službě“). I kdyby totiž nebyl žalobce ze služebního poměru propuštěn, přesto již ode dne 16. 11. 2011 nenastoupil do služby a tuto nevykonával právě z důvodu své dočasné pracovní neschopnosti, byl povinen dodržovat léčebný režim a bezpečnostní sbor mu po tuto dobu vyplácel nemocenské. Požadavek městského soudu, aby vedle dávek nemocenského pojištění stěžovatel vyplatil žalobci doplatek služebního příjmu za dobu neschopnosti ke službě, tudíž stěžovatel považuje za nezákonný. V takovém případě by žalobce obdržel finanční plnění za stejnou dobu dvakrát (z titulu dávek nemocenského pojištění a z titulu trvajícího služebního poměru). Má-li tedy být po zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru provedena rekonstrukce služebního poměru, je třeba zohlednit všechny nároky se služebním poměrem spojené, nejen ty, jež zvýhodňují žalobce. [9] Za ne zcela případný považuje stěžovatel odkaz městského soudu na rozsudek č. j. 3 As 192/2016 - 61, jelikož ten se nezabýval souběhem nemocenské a doplatku služebního příjmu. Současně nepovažuje, na rozdíl od městského soudu, za zcela nepřípadné použití argumentace odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 4/2004, které se vztahovalo k obdobnému souběhu nároku na dávky nemocenského pojištění a náhradu mzdy. Uvedenou argumentaci správní orgán prvního stupně použil toliko podpůrně. Stěžovatel ale má za to, že principy nemožnosti poskytnout dvojí finanční plnění za tutéž dobu jsou jak v případě pracovního poměru, tak i služebního poměru obdobné a neexistuje rozumný důvod, proč by v pracovním poměru bylo vyloučeno přiznat vedle dávek nemocenského pojištění náhradu mzdy, a v případě služebního poměru nikoliv. [10] Stěžovatel zdůrazňuje, že i městský soud v napadeném rozsudku vyslovil požadavek, aby při stanovení služebního příjmu po zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru vycházel služební funkcionář ze skutečností, které by nastaly, pokud by k nezákonnému skončení služebního poměru nedošlo. Právě takovou objektivní a zjistitelnou skutečností je i žalobcova neschopnost ke službě v době od 16. 11. 2011 do 29. 11. 2012. Nadto situace, v níž by žalobce současně pobíral uvedené dávky nemocenského pojištění a služební příjem, by reálně nikdy nenastala. Městský soud přesto požaduje, aby stěžovatel takový stav navodil. [11] S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 stěžovatel městskému soudu vytýká, že provedl pouze prostý jazykový výklad § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru. A ten vede k absurdním závěrům o nutnosti poskytnout dvojí plnění za tutéž dobu. Naproti tomu městský soud zcela pominul výklad, jak jej předestřely ve svých rozhodnutích správní orgány obou stupňů. Uvedeným jazykovým výkladem nadto městský soud z doplatku služebního příjmu učinil pro stěžovatele v podstatě sankci; takový charakter ale doplatek služebního příjmu nemá. [12] Nakonec stěžovatel vytýká, že městský soud porušil zásadu rovnosti zbraní, jelikož teprve z napadeného rozsudku seznal, že žalobce v řízení o žalobě učinil v reakci na vyjádření stěžovatele doplňující vyjádření, které však již městský soud stěžovateli k vyjádření nezaslal. Přesto za tento úkon právní služby žalobci přiznal náhradu. Je ale sporné, zda se jednalo o úkon účelně učiněný za situace, kdy na něj stěžovatel vůbec nemo