7 As 23/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 23/2021- 27 - text  7 As 23/2021 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. N., zastoupen Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem Lidická 544, Třinec, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 31 Ad 24/2019 - 97, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2019, č. j. 6162/2019-640000-01 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), ředitel Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „služební funkcionář prvního stupně“) zamítl žádost žalobce (bývalého referenta mobilního dohledu na Celním úřadu pro Zlínský kraj) ze dne 7. 12. 2018 o zaplacení služebního příjmu (spolu s příslušenstvím) za dny svátků v období od 7. 12. 2015 do 30. 12. 2017, které připadly na pracovní dny, v nichž žalobce nekonal službu. Důvodem zamítnutí žádosti byl závěr služebního funkcionáře prvního stupně, že v případě žalobce nelze určit obvyklý den výkonu služby, a nelze na něj proto aplikovat § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“), podle kterého příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den výkonu služby připadl svátek, se služební příjem nekrátí. [2] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2019, č. j. 15387-4/2019-900000-317 (dále též „rozhodnutí o odvolání“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. [3] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Dle krajského soudu služební funkcionář prvního stupně posoudil věc správně, pokud dospěl k závěru, že obvyklý den výkonu služby je nutné posoudit materiálně a individuálně, a pokud v návaznosti na uvedené prostudoval výkazy docházky žalobce za dotčené období. Krajský soud se přitom ztotožnil i se závěrem služebních funkcionářů, že z těchto výkazů plyne, že v případě žalobce není obvyklý den výkonu služby určitelný. Soud odkázal např. na středy za období březen 2016 až červen 2016. V tomto období byl žalobce přítomen ve službě za březen 2016 tři středy z pěti, za duben 2016 jednu středu ze čtyř, za květen 2016 pět střed z pěti. Obdobně tomu bylo také v dalších obdobích a v ostatních dnech. Soud dodal, že žalobce ve sledovaném období téměř čtvrtinu všech dní v období prosinec 2015 až leden 2017 nesloužil. Krajský soud nesouhlasil ani s tím, že by v případě žalobce docházelo k nerovnému zacházení podle § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Soud neshledal případné ani další žalobní námitky. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti zejména uvedl, že pokud v jeho případě nelze určit konkrétní jednotlivý obvyklý den výkonu služby, je nutné za tento považovat kterýkoliv den v měsíci. Tento názor ostatně stěžovatel prezentoval již v žalobě, avšak krajský soud se s ním nikterak nevypořádal. Stěžovatel dále tvrdil, že v jeho případě dochází k nerovnosti při odměňování. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu i obě rozhodnutí služebních funkcionářů. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek krajského soudu a zopakoval, že v případě služby žalobce nelze vysledovat pravidelnost, na základě které by bylo možno určit jeho obvyklý den služby. Poukázal pak i na to, že příslušník celního sboru zařazený v nerovnoměrném systému rozvržení doby služby má nárok na příplatek ve výši 10 % základního tarifu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když tvrdil, že krajský soud se nevypořádal s jeho žalobní argumentací ohledně toho, že v jeho případě měl být za obvyklý den služby považován každý den v měsíci. [9] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [10] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, konstatoval, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ Otázku nepřezkoumatelnosti je přitom nutno posuzovat zdrženlivě, „neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25). [11] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Krajský soud své závěry náležitě zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní námitky za liché. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Rozsudek je adekvátně odůvodněn a není nesrozumitelný. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1