7 As 278/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 278/2020- 38 - text 7 As 278/2020 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: statutární město Liberec, se sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 62 Af 63/2019 - 88, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Výrokem II rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2019, č. j. ÚOHS-S0020,0021/2019/VZ-09011/2019/542/Mci (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZZVZ“), kterého se měl dopustit tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 ZZVZ, když podlimitní veřejnou zakázku, jejíž předmětem bylo plnění spočívající v poskytování právních služeb žalobci v roce 2017 advokátní kanceláří HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář (IČO: 26454807, dále též „advokátní kancelář“), na základě smluv o poskytování právních služeb ze dne 11. 5. 2017, č. 4/17/0051, č. 4/17/0052, ze dne 4. 7. 2017, č. 4/17/0077 a ze dne 22. 11. 2017, č. (SM) DS201701331, zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení a nezadal ji v podlimitním režimu podle části třetí ZZVZ, případně v jiném, zákonem předvídaném postupu, čímž mohl ovlivnit výběr dodavatele. [2] Rozklad žalobce proti citovanému výroku II prvostupňového rozhodnutí předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2019, č. j. ÚOHS-R0064/2019/VZ-16955/2019/321/Edo (dále též „rozkladové rozhodnutí“). Předseda žalovaného aproboval závěr prvostupňového rozhodnutí, že předpokládané hodnoty předmětných plnění spočívajících v poskytování právních služeb žalobci advokátní kanceláří na základě jednotlivých smluv měly být sečteny, neboť tyto služby tvořily jeden funkční celek (byly zde souvislosti časové, místní i věcné). Jednalo se totiž o standardní právní služby spočívající v externím zajišťování běžné právní agendy, kterou žalobce z titulu svého postavení statutárního města musí opakovaně řešit v různých jím spravovaných oblastech veřejné správy. II. [3] Žalobce se proti rozkladovému rozhodnutí bránil žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a rozkladového rozhodnutí. Daná rozhodnutí dle soudu obsahovala konkrétní nosné rozhodovací důvody, které musely být pro žalobce objektivně zcela srozumitelné. K věcnému posouzení případu pak krajský soud uvedl, že klíčovou otázkou je, zda bylo třeba na jednotlivá plnění poskytnutá na základě smluv na poskytování právních služeb v příslušném období roku 2017 nahlížet jako na plnění poskytnutá v rámci samostatných veřejných zakázek, či zda se jednalo o části jedné (téže) veřejné zakázky, neboť tato plnění tvořila jeden funkční celek a bylo možno dovodit i časovou souvislost (§ 18 odst. 2 ZZVZ). To, zda plnění tvoří jeden funkční celek, lze určit zejména podle věcné (a zpravidla též místní a časové) souvislosti předmětu plnění, jež je dána jeho obsahovou náplní. Krajský soud proto popsal obsah jednotlivých smluv a uvedl, že všechna poskytnutá plnění spočívala v poskytování právních služeb a všechna souvisela s územím statutárního města Liberec či s jeho bezprostředním okolím. Všechny smlouvy na poskytování právních služeb byly uzavřeny v kalendářním roce 2017 (z toho dvě smlouvy byly dokonce uzavřeny v jeden den). Smlouvy ze dne 11. 5. 2017 upravovaly otázku organizační struktury krematoria a pohřebiště (smlouva č. 4/17/0051) a otázku převzetí areálu pohřebiště (smlouva č. 4/17/0052), smlouva č. 4/17/0077 ze dne 4. 7. 2017 na předchozí dvě smlouvy navazovala. Smlouva č. DS201701331 se pak sice netýkala otázek krematoria a pohřebiště, nýbrž parkování a navigačního systému. Jednotu zadavatelského cíle však dle krajského soudu bylo lze spatřovat v tom, že i toto plnění bylo podřaditelné pod zadavatelův (žalobcův) cíl mít zajištěno právní poradenství v souvislosti s průběžným využitím svého majetku. Ve všech případech tedy šlo o právní poradenství ve vztahu k běžné agendě žalobce na jeho území. Zajištění právního poradenství v souvislosti s průběžným využitím majetku v rámci běžné předvídatelné agendy žalobce na jím spravovaném území přitom bylo i dle názoru soudu nutno považovat za plnění tvořící jeden funkční celek. Krajský soud pak ve shodě s žalovaným poukázal i na judikaturní závěry svého rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č. j. 62 Ca 86/2008 - 161, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 254. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce ohledně neočekávatelnosti vzniku potřeby určitých právních služeb. Uvedl, že takovou optikou by bylo nutno ve své podstatě každý právní problém pokládat za „neočekávatelný“. Na věc pak dle názoru soudu nebylo možno aplikovat ani výjimku dle § 29 písm. k) bod 2. ZZVZ. Z ničeho totiž neplynulo, že by jakýkoli úkon právního poradenství v nyní posuzované věci byl veden v rámci běžícího či jistě bezprostředně vznikajícího soudního či jiného obdobného sporu. Správní orgány pak podle soudu nepochybily ani tím, že při určování přepokládané hodnoty veřejné zakázky vycházely ze smluvních ustanovení o celkové možné výši odměny za právní služby, a nikoliv z částky skutečně uhrazené odměny za tyto služby. Soud žalobci nedal za pravdu ani v tom, že by bylo namístě coby polehčující okolnost zohlednit „nečekaný novátorský přístup“ žalovaného při posuzování věcné souvislosti veřejných zakázek na právní poradenství. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti citovanému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které předně tvrdil, že prvostupňové rozhodnutí a rozkladové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, neboť z nich nelze dovodit „jednoznačný a vnitřně konzistentní postoj žalovaného vzhledem ke konstatované jednotě funkčního celku jednotlivých smluv“. Z daných rozhodnutí nelze dle názoru stěžovatele seznat, co žalovaný považuje za znak věcné souvislosti dílčích plnění. Postup krajského soudu, který útržkovitě citoval části napadených rozhodnutí, a z těchto dovodil, na jakých závěrech byla dle jeho názoru daná rozhodnutí vystavěna, nemůže dané vady odstranit. [5] Stěžovatel pak dále tvrdil, že krajský soud i správní orgány věc nesprávně meritorně posoudily. V posuzované věci se jednalo o nepředvídatelná plnění, která vznikala na základě aktuálních potřeb stěžovatele v návaznosti na vývoj reálné situace, a nebyla zde dána věcná souvislost předmětných služeb, na základě které by bylo možno dospět k závěru, že smlouvy uzavřené s advokátní kanceláří v roce 2017 tvoří jeden funkční celek ve smyslu § 18 odst. 2 ZZVZ. Neexistence funkční souvislosti je dle stěžovatele zřejmá zejména u třetí a čtvrté smlouvy na poskytování právních služeb (oproti prvním dvěma smlouvám). U třetí smlouvy (tj. smlouvy č. 4/17/0077) se nadto jednalo o právní poradenství potenciálně litigačního charakteru a zcela nepředvídatelné povahy. Krajský soud dle stěžovatele přehlížel rozdílnost a vzdálenost oblastí práva, kterých se právní služby týkaly. Stěžovatel tak byl názoru, že krajský soud otázku existence funkčního celku nesprávně posoudil, když se omezil na jediné pojítko daných služeb mající spočívat v tom, že se jednalo o právní služby související s běžnou a předvídatelnou agendou. [6] Stěžovatel dále tvrdil, že v krajským soudem odkazovaných rozhodnutích (tj. v rozsudku krajského soudu ze dne 13. 1. 2011, č. j. 62 Ca 86/2008 - 161, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 254) nebylo za věcné pojítko označováno právní poradenství ve smyslu obecného neohraničeného plnění, nýbrž šlo o jeden konkrétní projekt, v rámci něhož byly poskytovány specifické služby související s daným projektem. Závěry uvedených rozhodnutí nelze nadto dle názoru stěžovatele přebírat bez dalšího, neboť právní úprava naznala po jejich učinění značných změn. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na skutečnost, že § 29 písm. k) ZZVZ vyjímá z působnosti zákona určitou část právních služeb a že § 129 a násl. ZZVZ u právních služeb připouští specifický postup ve zjednodušeném režimu. Z toho stěžovatel dovozuje, že na právní služby je optikou ZZVZ nutno nahlížet individuálně, a nikoliv