7 As 443/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 443/2019- 24 - text 7 As 443/2019 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Mgr. P. K., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Řemesla s. r. o., se sídlem Wellnerova 134/7, Olomouc, zastoupena Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, II) JUDr. E. V., III) Mgr. M. V., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, č. j. 64 A 10/2019 - 54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. KUOK 121718/2018, zamítl žalovaný pro nepřípustnost odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení II) a III) proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále též „magistrát“) ze dne 25. 9. 2014, č. j. SMOL/201470/2014/OS/US/Fil, kterým bylo žadateli - osobě zúčastněné na řízení I) - ve zjednodušeném územním řízení vydáno rozhodnutí o umístění stavby „nástavba administrativního objektu“ na pozemku parc. č. st. X v k. ú. N. (dále též „územní rozhodnutí“). Dále žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018, č. j. KUOK 123062/2018, zamítl pro opožděnost odvolání žalobkyně a osob zúčastněných na řízení II) a III) proti rozhodnutí magistrátu ze dne 21. 11. 2016, č. j. SMOL/260235/2016/OS/US/Fil, kterým byla prodloužena platnost tohoto územního rozhodnutí (dále též „prodloužení územního rozhodnutí“). II. [2] Žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II) a III) podaly proti uvedeným rozhodnutím žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“). Usnesením ze dne 16. 7. 2019, č. j. 64 A 10/2019 - 29, vyloučil krajský soud žalobu osob zúčastněných na řízení II) a III) k samostatnému projednání a rozhodnutí. V řízení o žalobě žalobkyně za účasti osob zúčastněných na řízení II) a III) pak v záhlaví uvedeným rozsudkem tuto žalobu zamítl. [3] Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ve věci územního rozhodnutí soud vyhodnotil námitku, že odvolání bylo podáno včas, jako mimoběžnou, neboť odvolání bylo zamítnuto pro nepřípustnost. S ohledem na závěr o nepřípustnosti odvolání pak nebylo nutné, aby se žalovaný zabýval věcnými námitkami žalobkyně. Žádné pochybení nespatřoval soud ani v tom, že územní rozhodnutí nabylo právní moci již 16 dnů před svým vyhotovením. Jde o důsledek výslovně předvídaný pro zjednodušené územní řízení v § 95 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále též „stavební zákon“). Magistrát podle této právní úpravy postupoval. Dne 20. 8. 2014 vyhotovil návrh výroku rozhodnutí, který vyvěsil ode dne 22. 8. 2014 do dne 8. 9. 2014 na úřední desce včetně poučení, že je možné uplatnit po tuto dobu námitky. Jelikož nikdo námitky nepodal, nabylo rozhodnutí magistrátu dne 9. 9. 2014 právní moci. Poté magistrát v souladu s § 95 odst. 6 stavebního zákona zpracoval rozhodnutí, které dne 25. 9. 2014 vypravil a doručil žadateli. Námitkami proti vedení zjednodušeného územního řízení přitom žalobkyně napadá zákonnost rozhodnutí vydaného v tomto řízení. Lhůta pro podání žaloby proti uvedenému rozhodnutí však počala běžet dne 9. 9. 2014 a její zmeškání ze strany žalobkyně nelze prominout. Svou pasivitu nemůže žalobkyně dohánět v řízeních, v nichž jsou již správní orgány pravomocným rozhodnutím vázány, neboť takové rozhodnutí je nadáno presumpcí správnosti a zákonnosti. [4] Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ve věci prodloužení územního rozhodnutí, krajský soud uvedl, že žalovaný vyhodnotil odvolání žalobkyně jako opožděné. Proto se nemohl zabývat námitkami v něm obsaženými. Posouzení včasnosti odvolání žalobkyně pak krajský soud založil na § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Dle uvedeného ustanovení se odvíjí objektivní jednoletá lhůta pro podání odvolání účastníkem, jemuž nebylo rozhodnutí doručeno, ode dne, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno poslednímu z těch účastníků daného řízení, kteří při jeho oznámení opomenuti nebyli. V posuzované věci byl tímto posledním účastníkem vlastník pozemků, jemuž bylo rozhodnutí magistrátu doručeno dne 4. 12. 2016. Tímto okamžikem počala žalobkyni běžet objektivní jednoletá lhůta pro podání odvolání. Ta je však podala až dne 17. 10. 2018. Závěr žalovaného o opožděnosti jejího odvolání je proto správný. III. [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.”). Uvedla, že se o existenci územních rozhodnutí dozvěděla při nahlížení do spisu dne 3. 10. 2018, které provedla poté, co jí bylo oznámeno zahájení navazujícího stavebního řízení. Magistrát s ní totiž nejednal jako s účastníkem územního řízení, přestože je vlastníkem blízkého pozemku sloužícího jako pobytová zahrada k rodinnému domu, který bude navrhovanou stavbou přímo dotčen (v důsledku zvýšení stavby dojde k jeho zastínění). [6] Ve věci prodloužení územního rozhodnutí zpochybnila závěr žalovaného a krajského soudu, že objektivní jednoletá lhůta pro podání odvolání se počítá od doručení rozhodnutí poslednímu z těch účastníků, kteří opomenuti nebyli. Takový závěr je podle stěžovatelky absurdní s ohledem na to, že stavebník má k podání žádosti o stavební povolení lhůtu dvouletou. K obejití ostatních potenciálních účastníků řízení pak stačí, že je žadatel neuvede v žádosti, stavební úřad je opomene a stavebník vyčká s podáním žádosti o stavební povolení déle než jeden rok. Tím se vyhne riziku podání námitek, které mohou být uplatněny pouze v řízení týkajícím se umístění stavby. Výklad § 84 odst. 1 správního řádu ze strany krajského soudu je proto dle stěžovatelky nesprávný, v rozporu s dobrými mravy a představuje porušení zásad demokratického právního státu. Dle stěžovatelky běží lhůta podle uvedeného ustanovení pouze osobě, která byla účastníkem řízení, ví tedy, že je správní řízení vedeno, ale nebylo jí doručeno rozhodnutí. Stěžovatelka však neměla sebemenší šanci se o vedeném řízení dozvědět. Lhůta by jí proto měla běžet až ode dne seznámení se s rozhodnutím. [7] Ve věci územního rozhodnutí podle stěžovatelky krajský soud pochybil tím, že vycházel ze zákona, aniž by přihlédl k tomu, že tento byl následně změněn právě proto, že se v důsledku předchozího postupu v minulosti řada osob nedozvěděla o probíhajících řízeních, přestože měli právo být jejich účastníkem. Zejména se však magistrát nezabýval tím, zda je třeba pro umístění dané stavby s ohledem na výškovou hranici stanovenou územním plánem vyžadovat též souhlas vzdálenějších sousedů. Jejich dotčení přitom bylo možné předpokládat, neboť navržená stavba překračuje výškový limit o více než 4 metry. Nebylo tedy prokázáno splnění podmínek pro konání zjednodušeného územního řízení podle § 95 stavebního zákona. Proto není možné hodnotit odvolání jako nepřípustné, neboť objektivní lhůta pro podání odvolání počala běžet až dne 3. 10. 2018, kdy se s rozhodnutím seznámil poslední z účastníků. [8] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i obě rozhodnutí žalovaného. IV. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vycházel ze znění § 84 odst. 1 správního řádu. Zrekapituloval průběh doručování a konstatoval, že odvolání stěžovatelky bylo opožděné. K výkladu § 84 odst. 1 správního řádu odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 As 11/2008 - 42. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [10] Osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že správní orgány i krajský soud se s argumentací stěžovatelky vypořádaly zcela přiléhavě. V posuzovaném případě došlo k řádnému doručení rozhodnutí formou vyhlášky v souladu se zákonem. Dále zdůraznila, že nejsou pravdivá skutková tvrzení stěžovatelky ohledně navýšení stavby o 6,5 metrů. Stavebním záměrem je pouze její rozšíření, a to z pohledu stěžovatelky o 2 metry. Při vzdálenosti její nemovitosti, která činí 50 metrů, tímto nedochází k žádnému zastínění oproti dosavadnímu stavu. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti výkladu § 84 odst. 1 správního řádu, který upravuje běh odvolací lhůty v případě neoznámení rozhodnutí. [14] Podle § 84 odst. 1 správního řádu platí,