7 Azs 42/2021 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 42/2021- 27 - text 7 Azs 42/2021 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Az 17/2020 - 106, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Az 17/2020 - 106, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2020, č. j. OAM-1013/ZA-ZA11-P07-2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 22 809 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Viktora Klímy, advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. OAM-1013/ZA-ZA11-P07-2019, žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 3c zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) ve spojení s § 25 písm. d) téhož zákona. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Uvedl, že žalovaný postupoval v souladu se svou pravomocí. Vyzval žalobce, aby splnil svou zákonnou povinnost dostavit se do 24 hodin od obdržení písemnosti do přijímacího střediska a současně mu sdělil, že jím uvedené důvody nepovažuje za objektivní překážku (dále též „výzva“). Žadatelé o mezinárodní ochranu jsou povinni strpět pobyt v přijímacím středisku k provedení nezbytných úkonů. Žalobce byl tudíž povinen vyhovět své zákonné povinnosti stvrzené výzvou. Jelikož tuto povinnost porušil, byl dán důvod pro zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu spočívající v neposkytování informací nezbytných pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento postup připouští i odborná literatura, na niž žalobce odkazoval. Na tom nic nemění, že totožné jednání je stíháno jako přestupek. Řízení bylo zastaveno dle zákona. Vadou není ani to, že výzva byla v českém jazyce, neboť byla zaslána i zástupci žalobce, který na ni reagoval. Je tak zřejmé, že její obsah byl plně pochopen. Neexistovala ani objektivní překážka, která by žalobci bránila dostavit se do přijímacího střediska. Zdravotními obtížemi netrpěl on, ale jeho žena. Mohl se tedy dostavit sám nebo se svou manželkou. Z lékařských zpráv není zřejmé, že by několikadenní pobyt v pobytovém středisku měl být pro manželku žalobce fatální. Nebyla upoutána na lůžko ani hospitalizována a jezdila za svým gynekologem do Mělníka, ač bydlela v Praze. Cesta do Brna pro ni nemohla představovat zásadní potíž. Nadto jí tam mohla být poskytnuta obdobná péče. Zpráva psycholožky je z dubna 2019, bezprostředně navazuje na ztrátu dítěte, a není proto v listopadu 2019 příliš relevantní. Zpráva psychiatričky se vymezila především vůči cestě do Francie. Gynekologická zpráva sice nedoporučuje pobyt v „uprchlickém táboře“, to však nelze chápat jako nemožnost krátkodobého pobytu v pobytovém středisku s přístupem k lékařské péči. Vzhledem k lékařským zprávám nelze uvažovat o tom, že by byl zásadní rozdíl mezi návštěvou gynekologa v Mělníku a několikadenním pobytem v brněnském pobytovém středisku. Žalobce se ani nepokusil se žalovaným nějak dohodnout. Na výzvu reagoval toliko podáním, v němž zpochybňoval především její formální stránku. Nepředložil např. podrobnější zdravotní zprávy či jiné doklady. Pro věc není relevantní ani lékařská zpráva ze dne 9. 6. 2020 a rodný list žalobcova syna narozeného dne 19. 2. 2020. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost. Namítl, že žalovaný nemá pravomoc zastavit řízení, nedostaví-li se žadatel o udělení mezinárodní ochrany do 24 hodin od podání žádosti do přijímacího střediska. Tento postup je totiž vázán na nemožnost dalšího postupu v řízení. Městský soud uvedl, že stěžovatel neposkytl žalovanému součinnost v řízení, avšak stěžovatel nebyl řádně předvolán k poskytnutí údajů k podané žádosti. Městský soud vůbec nerozlišil povinnost žadatele dostavit se do přijímacího střediska a jeho povinnost poskytnout údaje k podané žádosti. Stěžovatel byl připraven poskytnout součinnost v Praze, odmítal pouze několikadenní omezení na osobní svobodě v zařízení žalovaného. Ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu přitom cílí pouze na situace, kdy žadatel neposkytuje informace. Jednání, kdy se žadatel nedostaví do přijímacího střediska, představuje dle § 93 odst. 3 písm. a) zákona o azylu přestupek. Nelze je tedy sankcionovat rovněž zastavením řízení. To odporuje zásadě, podle níž lze veřejnou moc vykonávat pouze na základě a v mezích zákona. Chybějící procesní úpravu nelze dotvořit pomocí analogie v neprospěch účastníka řízení. To, že žalovaný nemá pravomoc zastavit řízení z důvodu nedostavení žadatele do přijímacího střediska, potvrzuje i důvodová zpráva k připravované změně zákona o azylu, jež tuto pravomoc zavádí. Dále se stěžovatel vymezil proti závěru městského soudu, že neexistovala objektivní překážka, která mu bránila se do přijímacího střediska dostavit. Městský soud svévolně a bez jakékoliv opory v provedených důkazech rozporoval závěry gynekologické lékařské zprávy. Ta výslovně uvádí, že pobyt v uprchlickém táboře není manželce stěžovatele vzhledem k rizikovému těhotenství doporučován. Pobyt v přijímacím středisku je přitom spojen s omezením osobní svobody na předem neurčitou dobu. Nelze tedy srovnávat cesty do Mělníka za gynekologickými vyšetřeními s pobytem v uzavřeném přijímacím středisku. Stěžovatel prokázal, že jeho manželka není způsobilá k pobytu v přijímacím středisku. Jím předložené odborné vyjádření lékaře žalovaný nevyvrátil. V závěru kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil institut přijatelnosti kasační stížnosti, ač má za to, že v jeho případě jsou podmínky přijatelnosti splněny. Nejvyšší správní soud se totiž dosud nevyjádřil k otázce, zda lze řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastavit v případě nedostavení se žadatele do přijímacího střediska. Závěrem uvedl, že mu již byl udělen azyl a není třeba vracet věc žalovanému k dalšímu projednání. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu i žalovaného. IV. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí, obsah správního spisu, a zejména na rozsudek městského soudu, s nímž se plně ztotožnil. Dále odkázal na své vyjádření k žalobě, neboť kasační stížnost se v podstatě shoduje s obsahem žaloby. Za vadu rozsudku podle něj nelze považovat to, že městský soud nepřisvědčil žalobní argumentaci stěžovatele a ztotožnil se se závěry žalovaného, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Napadený rozsudek byl vydán v souladu se zákonem, a proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně zamítl pro její nedůvodnost. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále též „s. ř. s.“). [6] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. nejdříve otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne takovou kasační stížnost jako nepřijatelnou. Neshledal přitom důvodnou polemiku stěžovatele se samotným institutem nepřijatelnosti. Stěžovatel především namítal, že daný institut je aplikován pouze na jednu skupinu stěžovatelů, která má už tak zhoršené postavení v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, případně při podávání žaloby. K uvedené argumentaci Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1850/09, v níž podatel ústavní stížnosti navrhoval zrušení § 104a s. ř. s., přičemž argumentoval obdobně jako stěžovatel v nynější věci. Ústavní soud však této argumentaci nepřisvědčil a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Diskriminační charakter institutu nepřijatelnosti tedy neshledal. Mimo jiné konstatoval, že „[z]ákon tak ponechává na úvaze Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. (…) Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů.“ Obdobně postupoval Ústavní soud v usneseních ze dne 29. 3. 2