9 Afs 39/2021 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 39/2021- 26 - text 9 Afs 39/2021 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Mgr. L. J., zast. Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 407/18, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2019, č. j. 41472/19/5100-31462-711180, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 31 Af 86/2019 - 39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019, č. j. 41472/19/5100-31462-711180, zamítl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 5. 2019, č. j. 2497388/19/3015-70461-701969, a tento platební výměr potvrdil. Žalobkyni jím byla vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 25 868 Kč v souvislosti s nabytím části pozemku označené jako „díl c“, vymezené geometrickým plánem na pozemku p. č. X, katastrální území X, prostřednictvím směnné smlouvy ze dne 1. 12. 2018 o směně dvou pozemků, uzavřené mezi žalobkyní jako nabyvatelkou a D. H. a Ing. D. S. jako spoluvlastníky nabývané části pozemku. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 31 Af 86/2019- 39, zamítl. Krajský soud založil své posouzení na tom, že podle § 2 odst. 1 písm. a) tehdy účinného zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „zákonné opatření“, zrušeno bylo s účinností ode dne 26. 9. 2020 zákonem č. 386/2020 Sb.), je předmětem daně úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci. Odlišnost mezi kupní smlouvou a směnnou smlouvou spočívá pouze v charakteru poskytnutého protiplnění, neboť v případě směnné smlouvy je poskytováno jiné věcné protiplnění, nikoli protiplnění v penězích. Obě smlouvy však vedou k úplatnému nabytí vlastnického práva k určité věci, v tomto případě k pozemku. Závěry žalovaného tudíž nevycházely z analogického použití právní úpravy upravující nabytí nemovité věci specificky kupní smlouvou, ale přímo ze zákona. Žalovaný o analogii hovořil jen ve smyslu srovnání kupní a směnné smlouvy. [3] Nedůvodnou shledal krajský soud i žalobní námitku dvojího zdanění, jejíž podstatou bylo, že předmětem směny byla nemovitost, která již byla předmětem předchozího zdanění. I kdyby byly pozemky p. č. X a p. č. X (který následně nabyla kupní smlouvou ze dne 20. 2. 2019), oba v k. ú. X, totožné, pro což nesvědčí už jejich rozdílné rozlohy, nedošlo ke dvojímu zdanění nabytí téhož pozemku. V důsledku pozdější koupě pozemku nemohlo dojít ke dvojímu zdanění předcházející směny téhož pozemku. Ohledně pozemků p. č. X a p. č. X, oba v k. ú. X, je zřejmé, že nejde o tytéž pozemky a že žalobkyně před uzavřením směnné smlouvy oba pozemky nevlastnila, jinak by jejich směna ani nedávala smysl. Ani v tomto případě proto nelze tvrdit, že oddělená část pozemku byla zdaněna podruhé. [4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně ve skutečnosti ničeho nenabyla, když směnila jeden pozemek za druhý. Směnnou smlouvou došlo ke změně rozsahu a předmětu vlastnictví. Zákonné opatření poskytovalo podklad pro vyměření daně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 8. 10. 2019, č. j. 8 Afs 157/2018 - 38, z něhož plyne, že nabytí nemovité věci směnnou smlouvou může být předmětem daně z nabytí nemovitých věcí; v případě řešeném NSS bylo sporné jen řádné určení výše sjednané ceny pozemku. Rozhodnutí žalovaného neporušuje ani čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jak žalobkyně tvrdila, aniž by uvedla konkrétní argumentaci. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle jejího názoru nesprávně vyložil § 2 a § 4 zákonného opatření, pročež navrhla jeho rozsudek, stejně jako rozhodnutí žalovaného a platební výměr, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [6] I kdyby akceptovala, že předmětem daně je úplatné nabytí nemovitostí a úplatou může být i hodnota nepeněžitého protiplnění, pak v jejím případě absentuje prvek nabytí, což brání vyměření daně. Směnnou smlouvou nenabyla ničeho nového, pouze pozbyla část pozemku, který předtím nabyla kupní smlouvou, a oproti této části získala část jiného pozemku stejného druhu a výměry. Nedošlo tak k rozšíření jejího majetku, a proto zdanit takové nabytí nemovitosti jde proti smyslu zákona. Předmětem zdanění měl být dle § 2 odst. 4 zákonného opatření jen rozdíl v hodnotách obou směňovaných nemovitostí, tzn. to, co by jedna ze stran smlouvy nabývala „navíc“. [7] Ve svých dříve uvedených námitkách dvojího zdanění omylem odkazovala na kupní smlouvu ze dne 20. 2. 2019, kterou nabyla pozemek p. č. X, k. ú. X. Měla však na mysli nabytí pozemku p. č. X v témže k. ú., který nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 8. 2018. Za převod tohoto pozemku řádně a včas uhradila daň z nabytí nemovitých věcí. Následné zdanění nabytí pozemku stejné rozlohy a stejného druhu na základě směnné smlouvy proto představovalo zdanění téhož majetku, neboť směnou žádný majetek nenabyla. Ve světle těchto skutečností považuje vyměření daně za nezákonné, a proto i rozporné s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu jsou správné a zákonné a kasační stížnost nedůvodná. Odkázal na své vyjádření k žalobě a rozsudek krajského soudu, který se s jednotlivými námitkami již vypořádal. Nabytí nemovitosti směnnou smlouvou je formou úplatného nabytí, která podléhá dani. Úplatné nabytí není omezeno jen na některé smluvní typy, a navíc při určitém zjednodušení je i koupě de facto směnou, totiž plněním za protiplnění. Pojem úplata nelze ztotožňovat s peněžitým protiplněním. Není pochyb, že stěžovatelka nabyla část pozemku výměnou za část jiného pozemku; nabyla tedy vlastnické právo k nemovité věci (pozemku), což je předmětem daně, a případné „rozšíření majetkových hodnot“ je v tomto ohledu nerozhodné. Právní úprava nepočítá s tím, že by předmětem daně měl být jen rozdíl v hodnotách směňovaných věcí. Předmětem daně jsou naopak samostatně obě nabytí vzájemně poskytovaných nemovitých věcí, o nichž se vedou samostatná daňová řízení. V situaci předvídané v § 13 odst. 2 zákonného opatření nelze postupovat podle § 2 odst. 4 téhož předpisu. Krajský soud vyložil, proč ke dvojímu zdanění téhož předmětu daně nedošlo. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Podle § 1 odst. 1 zákonného opatření je poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí nabyvatel vlastnického práva k nemovité věci. Podle § 2 odst. 1 písm. a) téhož předpisu je předmětem daně z nabytí nemovitých věcí úplatné nabytí vlastnického práva k pozemku nacházejícímu se na území České republiky. [12] Pojem „nabytí vlastnického práva“, užitý v § 2 odst. 1 písm. a) zákonného opatření, je zjevně širším pojmem, než „nabytí vlastnického práva kupní smlouvou“. Zákonné opatření se neomezuje na konkrétní smluvní typ, jímž má k nabytí vlastnického práva dojít. Naopak § 3 zákonného opatření, který stanoví některé formy úplatného nabytí, svědčí o tom, že je nabytí vlastnického práva chápáno v širokém smyslu. [13] V souladu s § 2 odst. 1 zákonného opatření se musí jednat o nabytí úplatné. Podle § 4 odst. 1 zákonného opatření se úplatou rozumí částka v peněžních prostředcích nebo hodnota nepeněžního plnění, které mají být nebo jsou poskytnuty za přijaté plnění. Už text zákonného opatření tedy odkazuje na jiné než peněžní plnění. Proto jsou zcela správné obecné úvahy krajského soudu, že nabytí vlastnického práva k pozemku prostřednictvím směnné smlouvy, jíž je směněn jeden pozemek za druhý, představuje úplatné nabytí vlastnického práva s úplatou v nepeněžité formě, a proto podléhá zdanění. To navíc potvrzuje i § 13 odst. 2 zákonného opatření, který pro případ nabytí vlastnického práva směnou nemovitých věcí upravuje způsob určení sjednané ceny. Tato úprava by postrád