1 As 350/2021 — Nejvyšší správní soud

1 As 350/2021- 33 - text  1 As 350/2021 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. E., zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2021, č. j. 220/2020190TAXI/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 11 A 63/2021  41, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. Jana Boučka. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudku městského soudu [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend (dále také „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2018, č. j. MHMP 340254/2018; jím byl žalobce uznán vinným z uvedeného přestupku (viz dále), za což mu byla uložena pokuta ve výši 150.000 Kč. Výrokem I. žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uloženou pokutu snížil. Ve zbytku pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta za přestupek podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“) – pozn.: od 1. 7. 2020 se jedná o skutkovou podstatu uvedenou pod písm. u) téhož ustanovení. Toho se dopustil tím, že dne 14. 2. 2017 v čase 16:25 hod. – 16:34 hod. na trase ul. Seifertova 995/29, Praha 3 – ul. Dělnická 1249/61, Praha 7, provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. [2] Správní orgán zahájil správní řízení na základě podnětu, kterým byl exekutorský zápis ze dne 14. 2. 2017. V něm se uvádí, že dopravce provedl přepravu formou taxislužby vozidlem tovární značky Peugeot, státní poznávací značky X na trase ul. Seifertova 995/29, Praha 3 – ul. Dělnická 1249/61, Praha 7, v čase 16:25 hod. – 16:34 hod. Cestujícím, který si přepravu objednal, byl Mgr. M. J., exekutorský kandidát, pověřený zaměstnanec soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové. Přeprava byla provedena na základě dohody uzavřené mezi soudní exekutorkou a Sdružením pražských provozovatelů TAXIslužby z. s. a úkolem exekutorského kandidáta bylo ověření skutkového děje, který za jeho přítomnosti nastal v souvislosti s objednávkou vozu prostřednictvím mobilní aplikace Uber, a zároveň osvědčení stavu věci, a to zejména zda je vozidlo přistavené na základě objednávky mobilní aplikace Uber označeno jako vozidlo taxislužby, zda je uvnitř vozidla viditelný taxametr, ceník jízdného, jméno a příjmení, příp. obchodní firma dopravce, a průkaz řidiče taxislužby. Přeprava byla objednána na výše uvedenou trasu přepravy prostřednictvím aplikace Uber na účet „T. U.“. [3] Proti postupu správních orgánů brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který v záhlaví označeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Soud vyšel z toho, že již v průběhu řízení žalobce navrhl jako důkaz výslech řidiče vozidla, byť jej přímo neidentifikoval. Důkazní návrh však byl správním orgánem odmítnut jako nadbytečný (potažmo irelevantní) s odkazem na § 20 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle kterého „Odpovědnost právnické osoby za přestupek není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě“. S touto argumentací se městský soud neztotožnil. Jakkoli totožnost řidiče nebyla v průběhu správního řízení zjišťována, bylo dle názoru soudu povinností správního orgánu, aby v zájmu dostatečně zjištěného skutkového stavu, který je nutno v dostatečné míře prokázat zejména v řízení o přestupku, vyzvat žalobce, aby svůj návrh konkretizoval a řidič tak mohl být eventuálně vyslechnut jako svědek. Ostatním žalobním námitkám však nepřisvědčil. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť výše uvedený právní závěr považuje za nezákonný a rovněž také nepřezkoumatelný. [6] Stěžovatel je toho názoru, že postupoval v souladu s § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo proto jeho povinností navrhovaný důkaz provádět, či žalobce vyzývat k jeho doplnění. [7] Správní orgán neprovedl výslech řidiče, neboť mu jeho identita nebyla známa a žalobce v rámci svého vyjádření uvedl, že jeho totožnost nezná, jak vyplývá z jeho vyjádření k zahájenému správnímu řízení ze dne 15. 1. 2018. Výslech řidiče by nadto nic nezměnil na skutečnosti, že byla jménem dopravce provedena přeprava formou taxislužby vozidlem, které nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby, čímž došlo k porušení zákona o silniční dopravě, a žalobce měl jako dopravce za provedení takové přepravy objektivní odpovědnost. [8] I kdyby byla zjištěna identita řidiče a ten byl vyslechnut, jeho výpověď by neměla vliv na správní řízení vedené s žalobcem jakožto dopravcem, resp. na jeho odpovědnost za spáchání přestupku (s ohledem na objektivní odpovědnost za provedení přepravy). [9] Stěžovatel je přesvědčen, že výslech řidiče vozidla by byl vzhledem k předmětu věci irelevantní a na odpovědnost žalobce za provozování taxislužby neevidovaným vozidlem by neměl žádný vliv. Shrnul, že správní orgány se k navrhovanému důkazu vyjádřily, nebyl opomenut, naopak bylo jeho neprovedení odůvodněno. K porušení právních předpisů či poškození práv žalobce tedy nedošlo. Navrhl proto, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání. [10] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil a uvedl, že napadený rozsudek považuje za přezkoumatelný a správný (co do důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí), byť i nadále nesouhlasí s využitím exekutorského zápisu jako důkazu. Ve vztahu ke kasační námitce konstatoval, že zásada rychlosti a procesní ekonomie nemůže mít přednost před zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, presumpce nevinny a právy obviněného. Žalobce opakovaně popřel, že by vykonal přepravu, a proto žádal vyslechnutí řidiče vozidla. Vzhledem k výše uvedenému následně navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud v návaznosti na obsah kasační stížnosti úvodem konstatuje, že rozsudek městského soudu netrpí nepřezkoumatelností. Z odůvodnění rozsudku je seznatelné, jaké důvody vedly městský soud k výroku o zrušení napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl městský soud o podané žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu soudu bránila závěry městského soudu řádně přezkoumat. Tuto překážku Nejvyšší správní soud neshledal. Je sice pravdou, že pasáže odůvodnění zabývající se důvodností námitky, pro kterou bylo napadené rozhodnutí zrušeno, jsou stručné, avšak dostatečné, věcné a obsahující vnitřně konzistentní úvahy soudu. Otázka zákonnosti je však věcí druhou; tou se Nejvyšší správní soud zabýval dále. Ostatně i stěžovatel uplatnil tuto námitku pouze v obecné rovině, aniž by ji jakkoliv rozvedl. Kasační soud se jí však zabýval, neboť nepřezkoumatelnost je vadou tak závažnou, že by se jí musel podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to nenamítl. [14] V nyní posuzovaném případě je toliko sporné, zda byl správní orgán v souladu se zásadou materiální pravdy povinen vyzvat žalobce k dodatečné identifikaci řidiče, jehož v obecné rovině navrhnul vyslechnout. Jinak řečeno, zda byl úplně zjištěn skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel. [15] Ve vztahu k zásadě materiální pravdy kasační soud nejprve odkazuje na svou předchozí judikaturu; například rozsudek ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015  41, kde uvedl, že „jde tedy o zodpovězení otázky, zda v nyní posuzované věci mohl být na podkladě provedených důkazů zjištěn skutkový stav způsobem, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu, § 51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), př