1 As 405/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 405/2020- 57 - text  1 As 405/2020 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: INTERNEXT 2000, s.r.o., sídlem Palackého 166, Vsetín, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem sídlem Palackého 168, Vsetín, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 11. 2018, č. j. ČTÚ57 695/2017603, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 10 A 164/2018  44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před správními orgány [1] Předmětem sporu v projednávané věci je výklad § 63 odst. 7 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění do 1. 9. 2017, který zní následovně: V případě, že podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti uzavírá se spotřebitelem smlouvu na dobu určitou, nesmí tato doba při prvním uzavření smlouvy pro danou službu elektronických komunikací přesáhnout 24 měsíců. Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen umožnit uživateli uzavření smlouvy i na dobu nejvýše 12 měsíců; tím není vyloučena možnost uzavření smlouvy na delší dobu v případě, že o to uživatel požádá. [2] Český telekomunikační úřad („ČTÚ“) rozhodnutím ze dne 29. 8. 2017, č. j. ČTÚ34991/2017368/IV.vyř.Škj, uložil žalobkyni pokutu 10.000 Kč za to, že se v postavení podnikatelky poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací dopustila správního deliktu podle § 118 odst. 14 písm. w) zákona o elektronických komunikacích tím, že v rozporu s § 63 odst. 7 tohoto zákona uzavřela se spotřebiteli první smlouvy pro službu elektronických komunikací (službu přístupu k síti Internet) na dobu určitou s dobou trvání smlouvy delší než 24 měsíců, konkrétně na 36 měsíců. S uživateli, nepodnikajícími fyzickými osobami, byla konkrétně uzavřena smlouva č. B72838 dne 22. 2. 2017, smlouva č. B72806 dne 15. 2. 2017, smlouva č. B72829 dne 21. 2. 2017, smlouva č. B72799 dne 14. 2. 2017, smlouva č. B72760 dne 3. 2. 2017, smlouva č. B72798 dne 14. 2. 2017, smlouva č. B72791 dne 10. 2. 2017, smlouva č. B72746 dne 1. 2. 2017 a smlouva č. B72844 dne 22. 2. 2017. [3] Žalobkyně podala rozklad, který předseda žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí ČTÚ potvrdil. Část věty druhé § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích za středníkem sice umožňuje žalobkyni uzavřít s uživatelem smlouvu na delší dobu v případě, že o to uživatel požádá, tato výjimka se však vztahuje pouze k části věty před středníkem, jež žalobkyni ukládá povinnost umožnit uživateli uzavření smlouvy i na dobu nejvýše 12 měsíců. Nevztahuje se však na první větu, která obsahuje žalobkyní porušenou povinnost. Žalobkyně tedy nemohla uzavírat se spotřebiteli první smlouvy na dobu určitou delší než 24 měsíců bez ohledu na to, zda o to spotřebitelé požádali. Existence takových žádostí ostatně nebyla v projednávané věci ani zjištěna. Smlouvy sice obsahují větu o uzavření smlouvy na dobu delší 24 měsíců na žádost uživatele (spotřebitele), vzhledem k adhezní povaze smluv se však jedná o inherentní (neodmyslitelnou) součást formuláře těchto smluv, jež neprokazuje podání žádosti individuálně a čistě ze spotřebitelovy vlastní vůle. II. Posouzení věci městským soudem [4] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobkyně podala žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [5] Městský soud uzavřel, že žalobkyně v rozporu s § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích přinejmenším v devíti případech uzavřela se spotřebiteli smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, jejíž počáteční smluvní období přesahovalo 24 měsíců, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 118 odst. 14 písm. w) téhož zákona. Případná spotřebitelova žádost o uzavření smlouvy na 36 měsíců nemá na vznik žalobkyniny deliktní odpovědnosti žádný vliv, neboť uzavření takové smlouvy se spotřebitelem zakazuje zákon o elektronických komunikacích bez dalšího. III. Obsah kasační stížnosti [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), a domáhá se jeho zrušení. Svoji kasační stížnost dále doplnila replikou v reakci na vyjádření žalovaného. [7] Městský soud učinil nesprávný výklad § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích. Stěžovatelka ustanovení neporušila a nedopustila se tak správního deliktu podle § 118 odst. 14 písm. w) téhož zákona. Městský soud se dostatečně nevypořádal s její argumentací a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Ve vztahu ke gramatickému výkladu se městský soud zabýval toliko funkcí středníku podle pravidel českého pravopisu, ovšem bez aplikace na daný skutkový stav. [8] Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že rozdílovým ukazatelem mezi dvěma větami uvedenými v § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích je (ve větě první) „spotřebitel“ a (ve větě druhé) „uživatel“. Je proto nezbytné důsledně sledovat adresáta jednotlivých vět této právní normy [rovněž dle příslušných zákonných definic pojmů „uživatel“ a „spotřebitel“ v § 2 odst. b) a g) tohoto zákona] a z toho vyvozovat právní závěry. Na základě gramatického a logického výkladu § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích stěžovatelka dospívá k závěru, že požádat o uzavření smlouvy na delší dobu může každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu, tedy jak spotřebitel, tak i ostatní uživatelé. Nic tedy nebrání spotřebiteli jakožto uživateli, aby požádal o uzavření smlouvy na dobu delší než 12 měsíců, přičemž tím, že není definováno v zákonném ustanovení, co je doba delší, může se jednat i o dobu delší než 24 měsíců. [9] Pokud by zákonodárce skutečně zamýšlel omezit možnost podání žádosti ze strany uživatele přesahující délku 24 měsíců při prvním uzavření smlouvy, musel by ve větě druhé § 63 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích učinit adresátem právní normy „účastníka“, nikoliv „uživatele“, protože pak by bylo zcela jasné, že se skutečně jedná o tzv. druhé a další uzavření smlouvy. Účastník totiž (na rozdíl od uživatele) již smlouvu má, tuto uzavřel, jak uvádí § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, zatímco uživatel je v § 2 písm. b) tohoto zákona definován jako osoba, která službu využívá nebo ji teprve žádá. [10] Dále je zcela na místě použití důvodové zprávy jako interpretačního vodítka pro výklad nejasného ustanovení zákona. Argumentaci městského soudu ve vztahu k důvodové zprávě považuje za nelogickou a účelovou. Stejně tak vyjádření žalovaného v této souvislosti považuje za tendenční. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. 3. 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) stanoví povinnost pro smluvní státy, nikoliv pro stěžovatelku. Při posouzení její případné deliktní odpovědnosti je rozhodné, jaká je vnitrostátní právní úprava. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016  29, který se však netýká správního trestání. Argumentace eurokonformním (souladným) výkladem je zcela nepřípustná právě pro správní trestání, neboť by tím došlo k porušení základní právní zásady nullum crimen sine lege certa. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 As 79/2016  43, a ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 108/2013  72. [11] Stěžovatelka konečně namítá, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav. Poukázala na to, že uživatelé požadovali uzavření smlouvy na dobu delší než 24 měsíců, neboť ve smlouvách je ustanovení o tom, že k uzavření smlouvy došlo „po poučení a na žádost uživatele“. Po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat doložení individuálních písemných žádostí, neboť zákon o elektronických komunikacích takovou povinnost vůbec nestanoví. Stěžovatelka dále poukazuje na praxi jiných poskytovatelů těchto služeb, kteří první smlouvy se spotřebiteli uzavírají rovněž na dobu delší než 24 měsíců. V neposlední řadě namítá nepřiměřenou délku správního řízení. IV. Vyjádření žalovaného [12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal zejména na rozhodnutí předsedy ČTÚ o rozkladu, jakož i na odůvodnění rozsudku městského soudu. Věta první § 63 odst. 7 zákona o elektr