1 As 71/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 71/2022- 44 - text  1 As 71/2022 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. R., zastoupen Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 8. 2020, č. j. MSMT – 31494/2020  5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 17 A 114/2020  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 24. 10. 2013 žádost o uznání studia bakalářského studijního programu Právo, studijního oboru Právo na Panevropské vysoké škole se sídlem Tomášikova 200, Bratislava (Paneurópska vysoká škola, dále jen „PEVŠ“), uskutečňovaného v Praze právnickou osobou UNINOVA o.p.s. se sídlem Wuchterlova 523/5, Praha 6, za postavené na roveň studiu na vysoké škole v ČR pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Původní rozhodnutí žalovaného a ministryně školství, mládeže a tělovýchovy však Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 A 57/2017  35, a žalovaného zavázal, aby v dalším řízení pojem „studium na vysokých školách v cizině“ [první podmínka pro uznání studia ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona o státní sociální podpoře a § 21 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění] vyložil extenzivně a za toto studium považoval i studium na pobočkách zahraničních vysokých škol v ČR, pokud jsou studenti na zahraniční vysoké škole ke studiu alespoň formálně zapsáni. Současně však městský soud v tomto zrušujícím rozsudku konstatoval, že nepředjímá konečný výsledek meritorního rozhodnutí o žádosti, který je závislý na posouzení, zda je studium žalobce skutečně postaveno na roveň studia na vysokých školách v ČR (druhá podmínka pro vyhovění žádosti ve smyslu výše uvedených ustanovení). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 5. 2020, č. j. MSMT11350/20206, žádost žalobce opětovně zamítl. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce rozklad, který ministr školství, mládeže a tělovýchovy napadeným rozhodnutím zamítl. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalobou, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud předně shledal, že správní orgány respektovaly závazný právní názor obsažený v rozsudku č. j. 8 A 57/2017  35. První podmínku pro vyhovění žádosti (jedná se o studium na vysoké škole v cizině) považovaly správní orgány za formálně splněnou, neboť žalobce prokázal, že v rozhodném období byl přijat a stal se studentem denní formy studia v bakalářském studijním programu Právo, studijní obor Právo na PEVŠ, která má sídlo na Slovensku a má oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a uskutečňovat tento studijní program na základě plné akreditace. K takovému závěru dospěly zejména s ohledem na doložené rozhodnutí o přijetí žalobce na PEVŠ a potvrzení o studiu ze dne 10. 10. 2013. Stejně tak správní orgány plně akceptovaly závěrečné stanovisko veřejné ochránkyně práv sp. zn. 7369/2014/VOP. [4] Dle městského soudu se správní orgány obšírně věnovaly splnění druhé z podmínek (studium je postavené na roveň studiu v ČR) a jejich závěry jsou přezkoumatelné, zákonné a nejsou vnitřně rozporné. Městský soud konstatoval, že studium žalobce na PEVŠ nelze považovat za studium na roveň postavené studiu na vysoké škole v ČR, neboť je žalobce neabsolvoval v sídle PEVŠ a tato škola je ani neposkytovala, ale v Praze v sídle společnosti UNINOVA, která studium uskutečňovala. Máli být zahraniční studium postaveno na roveň tuzemskému, musí splňovat obdobné podmínky, zejména se musí jednat o studium akreditované (viz § 44 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách). Akreditace PEVŠ se však na studium uskutečňované v Praze nevztahovala. Správní orgány jednoznačně zjistily, že žalobce nestudoval v sídle PEVŠ. Uvedené vyplývá zejména z žádosti žalobce ze dne 24. 10. 2013, kde jako místo studia uvedl Prahu, z Rozhodnutí o povolení zápisu do vyššího ročníku studia ze dne 30. 11. 2013, Potvrzení o studiu na vysoké škole ze dne 10. 12. 2013 a Ukončení studia ze dne 26. 11. 2014. [5] Všechny výše uvedené dokumenty byly podepsány v Praze a je v nich odkazováno na konzultační středisko umístěné v Praze, případně pobočku v Praze. Zároveň z emailového sdělení Ministerstva školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky (dále jen „MŠVVŠ“) vyplývá, že akreditace PEVŠ na studijní program Právo se omezovala na Fakultu práva a že škola neměla oprávnění poskytovat studijní program Právo v ČR. Akreditaci studia nelze odvíjet ani od společnosti UNINOVA, která je uvedena na Potvrzení o studiu na vysoké škole ze dne 10. 12. 2013, neboť akreditace PEVŠ je dle § 47 odst. 2 zákona č. 131/2002 Z.z., o vysokých školách a o zmene a doplnení niektorých zákonov, nepřenosná. Společnost UNINOVA proto nebyla oprávněna poskytovat vysokoškolské vzdělání ani podle slovenských, ani podle českých právních předpisů (jak vyplývá ze sdělení MŠVVŠ a registru vysokých škol ČR). [6] Tvrzení žalobce, podle kterého došlo ke svévolné změně rozsahu a předmětu řízení, neshledal městský soud důvodným. Za změnu rozsahu řízení nelze označit dovětek žalovaného ve výroku rozhodnutí, podle kterého bylo studium uskutečňované na území ČR v Praze právnickou osobou s názvem UNINOVA, se sídlem Praha 6, Wuchterlova 523/5, a neuvedení tohoto dovětku ministrem v záhlaví (výrokové části) napadeného rozhodnutí. Tento dovětek byl žalovaným uveden ve výroku rozhodnutí v návaznosti na skutková zjištění učiněná v průběhu řízení, která úzce souvisela se studiem žalobce na PEVŠ. V průběhu celého správního řízení byla předmětem posouzení správních orgánů pouze žádost žalobce ze dne 24. 10. 2013 a z ní vyplývající skutečnosti o tvrzeném studiu. Dále soud uvedl, že na výrokovou část rozhodnutí nejsou kladeny tak striktní požadavky jako na výrok rozhodnutí, a je v ní proto možno předmět řízení s ohledem na srozumitelnost této části rozhodnutí formulovat obecněji. Z vymezení předmětu řízení ve výrokové části napadeného rozhodnutí je přitom zcela zřejmé, v jaké věci ministr rozhodoval. [7] Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle kterého žalovaný získal emailovou komunikaci s MŠVVŠ použitou jako důkaz nezákonně. I v řízení o žádosti je správní orgán povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v nezbytném rozsahu. Jestliže tedy žalovaný měl pochybnosti, zda studium žalobce na PEVŠ v Praze lze považovat za studium na roveň postavené studiu v ČR, byl oprávněn obrátit se na příslušný slovenský orgán s žádostí o vyjasnění otázky, zda PEVŠ, případně společnost UNINOVA disponuje příslušnou akreditací a zda ji lze vztáhnout i na území ČR nebo na jiný subjekt. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že by položené otázky byly sugestivní. Jejich účelem bylo objasnit, zda studium žalobce bylo akreditované, tj. uskutečňované v souladu se slovenskými právními předpisy. Ze správního řádu nelze dovodit povinnost správního orgánu konzultovat s účastníkem řízení položené otázky. Za rozhodné pro posouzení námitky žalobce soud považoval zjištění, že žalovaný seznámil žalobce s danou emailovou komunikací, a měl tak možnost se k ní vyjádřit, případně navrhnout položení doplňujících otázek. Skutečnost, že tak žalobce neučinil, nelze přičítat k tíži správních orgánů. [8] Dle městského soudu z napadeného rozhodnutí, stejně jako z předcházejícího rozhodnutí žalovaného zcela jednoznačně vyplývají důvody, které správní orgány vedly k zamítnutí žádosti žalobce a které soud shledal v souladu se zákonem. Skutečnost, že žalobce jednal v dobré víře, nemůže nic na závěru správních orgánů změnit. Bylo totiž výlučně na žalobci, aby si ověřil, zda studium, ke kterému se zapsal, je akreditované a případně mu bude uznáno. Neučinilli tak, nelze následně vzniklou situaci klást k tíži žalovaného. Soud neshledal ani zásah do ústavně zaručených práv žalobce, neboť je napadené rozhodnutí zcela v souladu s právními předpisy. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je předně přesvědčen, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku postavení studia PEVŠ na roveň studiu na vysoké škole v ČR. Učinil tak v rozporu s rozsudkem městského soudu č. j. 8 A 57/2017  35 a závěrečným stanoviskem veřejné ochránkyně práv sp