10 As 456/2021 — Nejvyšší správní soud

10 As 456/2021- 82 - text  10 As 456/2021 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) Z. P., b) H. P., oba zast. advokátem JUDr. Tomášem Průšou, Puškinovo nám. 681/3, Praha 6 – Bubeneč, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 81/11, Praha 5 – Smíchov, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. S., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020, čj. 105790/2020/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, čj. 55 A 115/2020  59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] NSS zde řeší dlouholetý sousedský spor o hranici pozemků. Konkrétně se NSS zabývá otázkou, zda může být vydáno dodatečné povolení stavby, pokud stavba zasahuje bez souhlasu sousedů plochou 0,45 m2 na jejich pozemek. [2] Nynějšímu rozhodnutí žalovaného předcházel dlouholetý spor mezi žalobci (stěžovateli) a jejich sousedy manžely S., z nichž L. S. vystupuje nyní před soudem jako osoba zúčastněná na řízení. Spor se táhne od prvé dekády tohoto století a není třeba zde vypočítávat detailně všechna možná rozhodnutí, kterými se různé správní orgány i civilní soudy nějak k nejrůznějším aspektům tohoto sporu vyslovily. Na tomto místě postačí říci, že sporná je přístavba a nástavba rekreační chaty stěžovatelů. Manželé S. se po více než deset let různými procesními prostředky bránili proti této stavbě, která dle nich hrozila tím, že zasáhne též na jejich pozemek. Když se nakonec ukázalo, že stavba skutečně zasahuje do pozemku manželů S., stavební úřad dne 8. 12. 2014 zahájil řízení o odstranění stavby a současně ho přerušil, dokud nerozhodne civilní soud související spor o určení vlastnictví pozemku. Civilní soudy v roce 2016 pravomocně rozhodly, že sporná část pozemku patří manželům S.. Stěžovatelé totiž nestavěli suterén v dobré víře, že se pohybují pouze v rámci svého pozemku. Podle civilních soudů manželé S. již dlouhou dobu namítali přesah stavby na jejich pozemek, a tuto námitku zvedli při každé příležitosti. Stěžovatelé měli při zachování obvyklé opatrnosti před zahájením stavby nechat hranici prověřit. Stavební úřad, vázán názorem soudů, 12. 12. 2016 zamítl žádost stěžovatelů o vydání dodatečného povolení stavby, nyní již i s označením pozemku sousedů. Stavba zasahuje do sousedního pozemku bez oprávnění. Stěžovatelé se bránili odvoláním, které žalovaný zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V červenci 2017 pokračoval stavební úřad v řízení o odstranění stavby (v mezidobí mezi sousedy probíhala různá další řízení – např. na vydání bezdůvodného obohacení za to, že stěžovatelé postavili základy plotu sousedů, či na zdržení se svádění okapové vody na sousední pozemek, padala trestní oznámení apod.). [3] Stěžovatelé v řízení o odstranění stavby, které vyústilo ze shora popsaného procesního postupu, podali dne 12. 2. 2018 již druhou žádost o dodatečné povolení stavby spojenou s žádostí o výjimku ze zákazu stavby na cizím pozemku. Tuto žádost Městský úřad v Týnci nad Sázavou zamítl, stejně jako zamítl žádost o udělení výjimky z § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Úřad uvedl, že stěžovatelé tímto způsobem pouze prodlužují rozhodnutí o odstranění stavby, jelikož od první žádosti se na stavbě nic nezměnilo. Výjimku z § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jim udělit nemůže, jelikož nemají souhlas vlastníků pozemku. Dále uvedl, že stavební povolení bylo vždy vydáno jen pro pozemky ve vlastnictví stěžovatelů, tudíž stěžovatelé porušili podmínky stavebního povolení. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Zvolil obdobné odůvodnění jako stavební úřad. Udělení výjimky je pouze výjimečné a nelze ji udělit bez souhlasu sousedů. Jinak by správní orgány zasáhly do ústavně zaručeného vlastnického práva. [4] Krajský soud v Praze se zabýval dvěma okruhy argumentů – splnění podmínek pro udělení výjimky z vyhlášky a dobrou vírou stěžovatelů ve správnost správního rozhodnutí. K udělení výjimky nejprve uvedl, že přesah na sousední pozemek je sice malý, nicméně se z povahy věci jedná o zásadní odchylku, a tak ji nelze nechat bez dodatečného stavebního povolení. Pak souhlasil s rozhodnutími stavebních úřadů, že vzhledem k závažnosti tohoto zásahu a k procesní aktivitě manželů S. nelze tuto výjimku z pravidla, že stavba se umisťuje pouze na vlastní pozemek, udělit. Upozornil, že řízení o dodatečném povolení stavby neslouží ke zmírnění podmínek, které by museli stavebníci splnit, pokud by o stavební povolení požádali řádně. K dobré víře krajský soud uvedl, že stavební úřady nepochybily, když vycházely z rozsudků civilních soudů. Indicií o ohrožení hranice pozemků bylo tolik, že stěžovatelé nemohli být v dobré víře. [5] Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opakovaně doplňovali. Uvádí v ní celkem tři okruhy námitek. První, stěžejní námitka spočívá v tom, že odchylka od stavebního povolení je jen marginální a zásah do vlastnického práva sousedů v tomto rozsahu není podstatné odchýlení; manželé S. by tuto část pozemku stejně nemohli nijak využívat. Stěžovatelům proto měla být udělena výjimka z § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a vydáno dodatečné stavební povolení na přesahující část stavby. Druhá námitka míří na to, že stěžovatelé stavěli v dobré víře a s vírou ve správnost pravomocného stavebního povolení. Stěžovatelé se spoléhali na odbornou autoritu stavebních úřadů a postupovali v souladu s nimi. I když manželé S. vznášeli v průběhu stavebního řízení námitky o možnosti zásahu stavby na jejich pozemek, stavební úřady tyto námitky ignorovaly a mlčely o nich. Pokud tedy byly stavební úřady nečinné, měli stěžovatelé právo spoléhat se na správnost jejich postupu. V poslední třetí námitce stěžovatelé tvrdí, že manželé S. zneužívají vlastnické právo, neboť nechtějí přistoupit na žádnou dohodu ohledně vypořádání pozemku ani jakkoli jinak smírně celou situaci vyřešit. Takové jednání nemá dle stěžovatelů požívat právní ochrany. [6] Pan S. jako osoba zúčastněná na řízení upozorňuje na to, že společně s manželkou na možný přesah stavby do jejich pozemku upozorňovali v průběhu všech stavebních řízení. Se stavbou na svém pozemku souhlas neudělili a opětovná žádost o dodatečné povolení stavby jen prodlužuje řízení, které již více než deset let znehodnocuje jejich nemovitost. V detailech pan S. odkazuje na vyjádření k žalobě (k vyjádření připojil též početnou fotodokumentaci stavby v průběhu let, tou však NSS dokazování neprováděl ani k ní jinak nepřihlédl, protože to už bylo nadbytečné). [7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Nejprve musí NSS k prvním dvěma námitkám uvést, že jsou ve vzájemném rozporu. Stěžovatelé totiž na jednu stranu tvrdí, že věřili ve správnost rozhodnutí stavebních úřadů a stavěli suterén přesně v souladu s nimi. Na druhou stranu se pak ale snaží soudy přesvědčit, že odchylka od stavebního povolení je pouze drobná, a proto by měla být stavba suterénu dodatečně povolena s většími rozměry. Stavba ale nemůže být současně v souladu se stavebním povolením, a zároveň jej přesáhnout. Stejně tak stěžovatelé na jednu stranu tvrdí, že nemohli mít až do zastavení stavby v roce 2011 nejmenší pochybnosti o tom, že stavba bude stát výhradně na jejich pozemku, na druhou stranu ale tvrdí, že manželé S. jim podpisem dohody v roce 2009 dali svolení k tomu, aby stavba navazovala na betonový plot vzdálený 11 cm od hranice jejich pozemku. K udělení výjimky z požadavků na umístění stavby [10] Vyhláška č. 501/2006 Sb. obecně stanovuje pravidla pro výstavbu. Její § 23 odst. 2 konkrétně uvádí, že stavby se umisťují tak, aby nijak nepřesahovaly na sousední pozemek. Zároveň jejich umístění nesmí znemožnit výstavbu na sousedním pozemku. Z tohoto pravidla je možné udělit výjimku (§ 26 vyhlášky). Vedle toho zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 požadoval v § 110 odst. 2 písm. a) nějakou formu právního titulu k pozemku, na kterém se má stavět (nyní je nutný souhlas k provedení záměru podle § 184a). Stěžovatelé tvrdí, že jim měla být udělena výjimka a měli získat dodatečné stavební povolení. Mají za to, že jejich odchýlení se od stavebního povolení je pouze drobnou odchylkou. Citují přitom rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2016, čj. 3 As 9/2015  34. [11] V rozsudku 3 As 9/2015 NSS řekl, že výjimku z obecných požadavků na výstavbu lze udělit, pokud: „1) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, 2) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby a 3) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky na výstavbu“.