3 Afs 214/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 214/2020- 63 - text  3 Afs 214/2020 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: OREDO s. r. o., se sídlem Nerudova 104/63, Hradec Králové, zastoupená JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2020, č. j. 31 Af 32/2018 – 95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2020, č. j. 31 Af 32/2018 – 95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 5. 2018, č. j. 19032/18/530021441703172 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně proti osmi rozhodnutím Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 8. 2016 (dále jen „platební výměry“) a tato rozhodnutí potvrdil. Platebními výměry správce daně nedošlo ke změně poslední známé daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) žalobkyně za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011, března 2012, června 2012, července 2012, srpna 2012, prosince 2012, 1. čtvrtletí 2013 a 2. čtvrtletí 2013. [2] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 31 Af 32/2018 – 95, zamítl žalobu, kterou žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného. [3] Krajský soud nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Dne 29. 10. 2013 podala žalobkyně dodatečná daňová přiznání k DPH za osm zdaňovacích období (viz odstavec [1] výše), v nichž uplatnila nárok na odpočet daně v celkové výši 10 817 242 Kč. V dodatečných přiznáních uvedla, že důvodem pro jejich podání je „Realizace projektu odbavovacího zařízení, postup na základě protokolu č. j. 58738/12/228602609024“. Na základě dodatečných daňových přiznání zahájil správce daně postup k odstranění pochybností a následně daňovou kontrolu. V rámci daňové kontroly dospěl ke zjištění, že žalobkyně nebyla oprávněna uplatnit nárok na odpočet daně v dodatečných daňových přiznáních dle § 141 odst. 2 daňového řádu a dále neprokázala, že přijatá plnění, z nichž uplatnila nárok na odpočet daně, byla již při jejich pořízení určena pro použití v rámci její ekonomické činnosti. Na základě těchto závěrů pak správce daně vydal platební výměry (viz odstavec [1] výše). [4] Krajský soud dále uvedl, že předmětem sporu je, jestli žalobkyně v daňovém řízení prokázala, že její dlouhodobý majetek  hardware a software pro systém kompatibilních odbavovacích zařízení a centrální systémy (clearing tržeb mezi jednotlivými dopravci, centrální dispečink pro všechny dopravce, kontaktní místa eshop využívaná všemi dopravci)  byl již při jeho pořízení určený pro použití k ekonomickým činnostem žalobkyně (jako plátce daně), a zda tedy odpočet uplatněný v dodatečných daňových přiznáních odpovídal požadavkům § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o DPH“). [5] Podle krajského soudu se z daňového spisu podává, že k datu 12. 12. 2002 projednalo zastupitelstvo Královéhradeckého kraje návrh zakladatelské smlouvy žalobkyně se zdůrazněním, že bude zajišťovat funkci organizátora veřejné hromadné dopravy. Za tímto účelem došlo rovněž k navýšení základního kapitálu žalobkyně z dosavadní výše 200 000 Kč na 400 000 Kč za současného souhlasu, aby závazek ke zvýšení základního kapitálu převzal Pardubický kraj. Dne 9. 5. 2011 byla uzavřena smlouva o poskytnutí dotace č. HK/1059/S, z níž vyplynulo, že žalobkyně je příjemcem účelové dotace na realizaci projektu předloženého v rámci Regionálního programu NUTS II Severovýchod od poskytovatele Regionální rada regionu soudržnosti Severovýchod. Na webových stránkách žalobkyně pak k tomuto projektu bylo uvedeno, že jeho hlavním výstupem je samotný integrovaný dopravní systém, pořízení vybavení pro bezproblémový chod systému, odbavovací a dobíjecí zařízení, clearingové centrum a „personifikační místo“. Z webových stránek dále vyplývá, že investorem projektu je žalobkyně založená Královéhradeckým krajem, investice je nezisková, veškeré náklady a výnosy z provozu budou započítávány v rámci vyrovnání účtu závazku veřejné služby dopravcům, hodnota projektu tkví ve vysokém socioekonomickém přínosu pro region a jeho obyvatele a výstupy projektu budou provozovány příjemcem dotace – žalobkyní. Předmětem činnosti bude provozování systému jednotného odbavení, clearingu a doprovodných služeb. Provozní náklady budou spočívat v úhradě za užívání zařízení, jejich údržbě, opravách, mzdových nákladech atd. Výnosy budou spočívat v tržbách za služby pro dopravce, spočívající například v údržbě odbavovacích zařízení či provozu systému, a budou vypočteny na základě skutečných provozních nákladů tak, aby provozem systému nevznikal zisk ani ztráta. [6] Krajský soud dále uvedl, že ze smlouvy o podmínkách přepravy v integrovaném dopravním systému (dále jen „IDS“) IREDO, jejímiž smluvními stranami byla žalobkyně a ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s., a z žalobkyní předložených přístupových smluv vyplynulo, že žalobkyně byla pověřena organizací dopravní obslužnosti veřejnou hromadnou dopravou na území Královéhradeckého a Pardubického kraje. Bylo ujednáno, že žalobkyně bude zajišťovat organizační servis systému IREDO, vyhodnocovat jeho ekonomickou a provozní efektivitu a navrhovat optimalizační řešení, navrhovat standardy dopravní obslužnosti, kontrolovat jejich uplatňování a plnění, zajišťovat a aktualizovat vzory všech jízdních dokladů platných pro všechny dopravce a zajišťovat informační servis systému. [7] Krajský soud na základě shora uvedeného přisvědčil názoru žalovaného, dle něhož je činnost žalobkyně spjata s celým dopravním systémem IREDO na území Královéhradeckého a Pardubického kraje, neboť vystupuje jako organizátor veřejné hromadné dopravy. Žalobkyně v uvedených zdaňovacích obdobích (tj. mezi rokem 2011 a zářím 2013) „spoluzabezpečovala“ fungování veřejné služby v oblasti dopravní obslužnosti a oba kraje nad touto činností zajišťovaly kontrolu. Krajský soud dovodil, že v okamžiku opatření dlouhodobého majetku, tedy ve shora identifikovaných zdaňovacích obdobích, byl majetek prokazatelně pořízen, ale i následně používán pro „veřejnoprávní neekonomickou činnost“ žalobkyně. Podle soudu lze rovněž usuzovat, že takový názor v počátku zastávala i žalobkyně, neboť si odpočty daně v řádném daňovém přiznání nenárokovala. Učinila tak až k datu 30. 9. 2013, kdy dle ní došlo ke změně účelu použití nabytého majetku. Dle krajského soudu však tato skutečnost nemůže zavdat příčinu ke změně daňové povinnosti k DPH od prvopočátku (tj. od pořízení dlouhodobého majetku – pozn. NSS), neboť zde není splněna podmínka pro úpravu odpočtu daně ve smyslu § 78 zákona o DPH. [8] Krajský soud uzavřel, že žalobkyně sice vyjádřila nesouhlas s výše popsanými závěry žalovaného, nicméně učinila tak pouze v obecné rovině – tvrdila, že nárok na odpočet daně řádně prokázala, nicméně nepředložila důkazy, že majetek pořídila a následně užívala ke své ekonomické činnosti. Žalobkyně na základě skutečnosti, že pořídila určitý majetek a následně jej pronajímala dopravcům, považovala za nepochybné, že jí náleží nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Již však neuvedla konkrétní argumenty, jimiž by zpochybnila závěr daňových orgánů, že tento majetek prokazatelně pořídila a používala výhradně pro svou „veřejnoprávní neekonomickou činnost“. K námitce žalobkyně poukazující na závěry obsažené v rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2018, č. j. 23009/18/530021441703172, krajský soud uvedl, že toto rozhodnutí se týkalo jiného zdaňovacího období a bylo založeno oproti nynějšímu případu na odlišných skutkových zjištěních. Krajský soud připustil, že žalovaný v tomto rozhodnutí žalobkyni nárok na odpočet daně částečně uznal, učinil tak však pouze proto, že v posuzovaném zdaňovacím období došlo ke změně účelu využití dlouhodobého majetku. [9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Namítá, že dlouhodobý majetek pořídila pouze k výkonu ekonomické činnosti, což je patrné z důkazů o smluvních vztazích mezi ní, dvěma kraji a dopravci. Závěr žalovaného, že v posuzovaných zdaňovacích obdobích byl tento majetek využíván toliko k její „veřejnoprávní neekonomické činnosti“, považuje za nesprávný. Dodává, že krajský soud vyhodnotil činnost stěžovatelky jen jako zajištění dopravní obslužnosti (a to ve sporných daňových obdobích i v současnosti) a dovodil, že plnění pořídila a následně používala výhradně pro neekonomickou činnost; tyto závěry však nemají oporu ve spise a jsou nesprávné. Stěžovatelka připouští, že po určitou dobu měla na starosti koor