3 As 336/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 336/2020- 49 - text 3 As 336/2020 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem Praha 6, Pod Juliskou 5, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 23, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 65/17, za účasti Povodí Vltavy, s. p., se sídlem Praha 5, Holečkova 3178/8, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 10 A 159/2018 72, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají . II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: [1] Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 22. 12. 2015, č. j. 68942/2015MZE15112 výrokem I. určilo podle § 48 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., zákona o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) správcem drobných vodních toků (Jalový potok, Mourový potok, Červený potok, Rezerva, Třítrubecký potok, Zlatý potok, Vlčí potok) Povodí Vltavy, s. p. (dále jen „Povodí Vltavy“) a výrokem II. pak neurčilo správcem výše uvedených drobných vodních toků žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 3. 5. 2016, č. j. 245432016MZE12151 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [2] Dalším rozhodnutím ze dne 21. 12. 2015, č. j. 68829/2015MZE15112 ministerstvo určilo podle § 48 odst. 2 vodního zákona s účinností od 1. 1. 2016 správcem v tomto rozhodnutí blíže určených drobných vodních toků (mj. Bochovského potoka) Povodí Vltavy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 29. 4. 2016, č. j. 23446/2016MZE12151, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Proti oběma rozhodnutím ministra zemědělství podal žalobce k městskému soudu žaloby; ten řízení o obou žalobách spojil a rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 11 A 82/2016  54, obě žalovaná rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Následně ministerstvo obě řízení spojilo do společného řízení a rozhodnutím ze dne 3. 7. 2018, č. j. 39303/2018MZE15112 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) podle § 48 odst. 2 vodního zákona určilo správcem drobných vodních toků (Jalový potok, Mourový potok, Červený potok, Rezerva, Třítrubecký potok, Zlatý potok, Vlčí potok a Bochovský potok; dále také jako „předmětné vodní toky“) Povodí Vltavy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 4. 10. 2018, č. j. 54595/2018MZE12141 (dále také „rozhodnutí ministra zemědělství“), zamítl a prvoinstanční rozhodnutí ministerstva potvrdil. [5] I toto rozhodnutí ministra zemědělství napadl žalobce žalobou, které městský soud v záhlaví označeným rozsudkem (nyní napadeným kasační stížností) vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [6] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že skutkovým základem sporu byla skutečnost, že zákonem č. 15/2015 Sb., o zrušení vojenského újezdu Brdy, o stanovení hranic vojenských újezdů, o změně hranic krajů a o změně souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2016 zrušen vojenský újezd Brdy a zmenšeno území vojenského újezdu Hradiště. Z tohoto důvodu již nebylo od 1. 1. 2016 Ministerstvo obrany nadále správcem předmětných vodních toků nacházejících se na dotčeném území podle § 48 odst. 3 vodního zákona. O správu předmětných vodních toků projevily dle § 48 odst. 2 vodního zákona zájem dva státní podniky  žalobce a osoba zúčastněná na řízení (Povodí Vltavy). [7] Městský soud shledal pochybení žalovaného v tom, že ve svých rozhodnutích nehodnotil podmínky pro určení správy u jednotlivých drobných vodních toků; své úvahy provedl jen obecně a jednotně pro všechny předmětné vodní toky, namísto toho, aby hodnotil kritéria pro určení správcem u každého z účastníků zvlášť, a poté poměřil, který z těchto subjektů je kompetentnější pro tuto činnost. Dále městský soud v odst. [80] až [84] zrekapituloval stěžejní důvody, na jejichž základě žalovaný rozhodl o ustanovení správcem předmětných vodních toků Povodí Vltavy. Z těchto důvodů ovšem nevyplynulo, že by byly jakkoli konkrétně hodnoceny schopnosti obou účastníků vykonávat správu předmětných vodních toků. Dle městského soudu měl žalovaný v prvé řadě zjišťovat, jak zájemci splňují povinnosti správce vodního toku stanovené v § 47 vodního zákona. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný, potažmo ministr, touto otázkou vůbec zabývali; neshromáždili žádné podklady prokazující schopnosti žalobce plnit funkci správce toku. Ve správním spise založené výpisy z veřejných rejstříků a ze zakládacích listin žádnou oporu pro tato zjištění neposkytovaly. [8] Skutečnost, že Povodí Vltavy bylo založeno za účelem správy významných vodních toků, sama o sobě nemůže převážit nad tím, že žalobce ke správě vodních toků primárně zřízen nebyl. Městský soud zdůraznil, že žalovaný mohl jako výchozí otázku ověřit, zda (a případně v jakém rozsahu) žalobce vykonával do 31. 12. 2015 správu drobných vodních toků za Ministerstvo obrany. Dále městský soud poukázal na skutečnost, že u většiny drobných toků probíhala správa současně (podle úseků) s Povodím Vltavy; tři drobné toky byly na území újezdů spravovány komplexně do 31. 12. 2015. Žalobce tak nepochybně mohl mít přesné poznatky, znalosti a zkušenosti se správou těchto drobných vodních toků. [9] Městský soud dále uvedl, že zatímco schopnosti Povodí Vltavy vykonávat správu předmětných vodních toků byly bez konkrétních podkladů v podstatě presumovány, schopnosti žalobce žalovaný nezjišťoval a nehodnotil. Správní spis přitom obsahuje stanovisko Ministerstva obrany ze dne 5. 10. 2015, kterým vyjádřilo souhlas s tím, aby byl správcem určen právě žalobce. Současně se souhlasně vyjádřily i vodoprávní úřady vojenských újezdů Boletice, Brdy a Hradiště; z těchto podkladů městský soud usoudil, že se správou žalobce tyto orgány souhlasily a neměly k ní výtek. [10] Ačkoliv městský soud souhlasil s ministerstvem, že při posuzování schopností účastníků nastal v podstatě „rovnovážný“ stav, mělo se dle jeho názoru ministerstvo přiklonit na jednu či druhou stranu na základě i jiných, zákonem nestanovených pomocných kritériích, například kritéria zkušenosti. Ministerstvo i ministr sice ve svých rozhodnutích uvedli, že na základě tohoto kritéria je vhodnější právě Povodí Vltavy, nezdůvodnily však, z jakých konkrétních důvodů k tomuto závěru dospěli. Právě pro zodpovězení této otázky je nutné znát fakta o dosavadním výkonu správy předmětných vodních toků, které však nebyly ve správním řízení dostatečně zjištěny. Žalobce v této souvislosti příhodně poukazoval na svou setrvalou správu území, ve kterém se předmětné vodní toky nacházejí, po dobu bezmála 80 let. [11] Kritérium dosažení žádoucího stavu vody významných toků pak dle městského soudu nemůže být převažující, neboť se jedná o neutrální zákonnou povinnost, která je uložena všem správcům jednotně. Platí tedy, že žalobce, stejně jako Povodí Vltavy, je povinen tuto povinnost dodržovat a nelze dovozovat, že by ji žalobce nesplnil nebo ji plnil hůře než Povodí Vltavy. Ani kritérium vhodnosti komplexní správy toků by jako rozhodující kritérium dle městského soudu neobstálo, neboť u předmětných vodních toků byla správa prováděna ve většině případů sdíleně po úsecích, popřípadě výlučně pod správou Ministerstva obrany. Jestliže Povodí Vltavy, jako správce významných vodních toků, nevzneslo výhrady k takové dosavadní správě a neučinily tak ani vodoprávní úřady, nebylo městskému soudu zřejmé, z jakého důvodu by měla být tato de facto nová úprava liniové správy výhodnější. Povodí Vltavy vyslovilo nesouhlas s určením žalobce správcem předmětných vodních toků pouze ve stanovisku ze dne 14. 12. 2015, neboť se o jejich správu samo ucházelo. Městský soud tak uzavřel, že ve správním řízení nebyly dostatečně zjištěny rozhodné skutečnosti pro posouzení schopností žalobce být správcem předmětných vodních toků podle § 47 vodního zákona; oproti tomu o schopnostech Povodí Vltavy tuto správu řádně vykonávat ministerstvo ani minstr vůbec nepochybovali. Podle městského soudu tak nejenže nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, ale došlo též k porušení zásady rovnosti účastníků vyjádřené v § 7 správního řádu. [12] Pro další průběh správního řízení městský soud žalovaného zavázal doplnit podklady, na jejichž základě by bylo možné posoudit, jak žalobce i