4 As 207/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 207/2021- 40 - text 4 As 207/2021 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Městské lesy Volary s.r.o, IČ 25185080, se sídlem V Kasárnách 645, Volary, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti výroku II. rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2020, č. j. 41/LK/2020K103, sp. zn. OZZL 94685/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2021, č. j. 57 Af 3/2021  51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 12. 2020, č. j. 41/LK/2020K103, sp. zn. OZZL 94685/2020, byl žalobkyni poskytnut finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 ve výši 4.339.773 Kč (výrok I.). Ve zbytku byla její žádost zamítnuta (výrok II.) z důvodu, že škoda vzniklá v porostních skupinách v odděleních 2 až 13 v souvislosti s nahodilou jehličnatou těžbou v roce 2019 není předmětem finančního příspěvku podle části B odst. 3 Zásad Ministerstva zemědělství ze dne 20. 7. 2020, č. j. 33707/2020MZE16221, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 (dále jen „Zásady“), protože se tyto lesy nacházejí na území Národního parku Šumava. [2] Proti výroku II. tohoto rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 57 Af 3/2021  51. V jeho odůvodnění krajský soud nejprve nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle níž žalovaný nebyl příslušný k rozhodování o části žádosti, jež se týkala lesů na území Národního parku Šumava, a měl tak v tomto rozsahu postoupit žádost Ministerstvu životního prostředí. Podle části A odst. 1 písm. n) Zásad totiž o poskytnutí finančního příspěvku rozhodují krajské úřady. Z ustanovení § 46 odst. 9 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), přitom vyplývá, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků ze státního rozpočtu a způsobu kontroly jejich využití jsou vydávána jako příloha č. 10 zákona o státním rozpočtu, a jejich znění má tedy sílu zákona. Tato úprava věcné příslušnosti v Zásadách má proto přednost před obecnými ustanoveními § 48a odst. 2 písm. i) a § 49 odst. 4 lesního zákona v rozhodném znění, z nichž žalobkyně dovozovala, že o její žádosti ohledně příspěvku na lesní porosty nacházející se na území Národního parku Šumava mělo rozhodovat Ministerstvo životního prostředí vykonávající působnost krajských úřadů na území národních parků. [3] Za nedůvodnou považoval krajský soud i námitku nezákonnosti Zásad. Podle článku 101 odst. 4 Ústavy České republiky totiž stát může zasahovat do činnosti územních samosprávních celků, jen vyžadujeli to ochrana zákona. Nelze tedy podrobit zásahům státu rozhodnutí kraje, jemuž je vyčleněno určité množství finančních prostředků za účelem poskytování příspěvků na hospodaření v lesích, které je výsledkem politických jednání a procesů vedených v orgánech kraje. Do kognice soudu proto nespadá hodnocení toho, jakým způsobem má správní orgán hospodařit, byť určité limity jsou stanoveny zákonem. Je zcela na správním orgánu, na jaké účely budou vynakládány prostředky, a toto rozhodnutí pak nepřísluší soudu přezkoumávat. Soudní přezkum je omezen na posouzení toho, zda byla dodržena pravidla, která pro rozdělování takto určených příspěvků byla stanovena Ministerstvem zemědělství v Zásadách, případně zda mechanismus nakládání s veřejnými prostředky není diskriminační či jinak porušující elementární principy právního státu. [4] S ohledem na výše vymezený rozsah přezkumu se krajský soud nemohl zabývat nezákonností Zásad v části, v níž Ministerstvo zemědělství stanovilo podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity. Krajský soud v daném případě jen zkoumal, zda byla dodržena pravidla pro rozdělování finančního příspěvku podle Zásad, přičemž v tomto ohledu žádné jejich porušení nehledal. V daném případě byla zcela transparentně stanovena pravidla, přičemž žalobkyně v rozporu s nimi požadovala vyplacení finančního příspěvku také v lesích, které se nacházejí v Národním parku Šumava. Nebylo rovněž zjištěno, že by mechanismus nakládání s těmito veřejnými prostředky byl diskriminační, tedy že by některý vlastník nestátního lesa byl nějakým způsobem zvýhodněn či jiný byl diskriminován. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném na výzvu soudu ve stanovené měsíční lhůtě uvedla, že ji podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelka namítla nesprávnost závěru krajského soudu, že žalovaný byl příslušný k rozhodování o celé její žádosti, a setrvává na svém právním názoru, že v části týkající se lesů na území Národního parku Šumava měla být žádost postoupena Ministerstvu životního prostředí. Závěr krajského soudu o tom, že Zásady mají sílu zákona, a uplatní se tedy místo obecných ustanovení lesního zákona, totiž vychází z jeho již neúčinného znění. Ustanovení předpokládající, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků a způsobu kontroly jejich využití budou součástí zákona o státním rozpočtu, bylo v lesním zákoně obsaženo pouze do dne 31. 12. 2013 a bylo s účinností od 1. 1. 2014 zrušeno zákonem č. 501/2012 Sb. Zásady tak nejsou součástí zákona o státním rozpočtu a k jejich vydání došlo na základě ustanovení § 46 odst. 10 lesního zákona, které se stalo jeho součástí od 28. 11. 2019, kdy nabyl účinnosti zákon č. 349/2019 Sb. [7] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že zákonnost Zásad není oprávněn posuzovat. Tento závěr nejenže nemá oporu v soudním řádu správním, nýbrž je i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásady jsou totiž podle svého obsahu a právní povahy podzákonným právním předpisem, a soudy jsou tak povinny posoudit jeho soulad se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V důsledku toho, že se krajský soud odmítl věcně zabývat obsahem Zásad, tak zůstala zcela nevypořádána žalobní námitka, podle níž vynětí lesů na území národních parků z možnosti získat příslušnou kompenzaci je v rozporu s účelem Zásad, s lesním zákonem, s ústavním pořádkem i s právem Evropské unie, neboť se tím vytváří stav nedůvodné a neospravedlnitelné nerovnosti mezi vlastníky nestátních lesů hospodařících na území národních parků a jejich ochranných pásem a vlastníky nestátních lesů mimo ně. Za zcela nedostatečný přitom stěžovatelka považuje způsob, jakým krajský soud vypořádal její námitku diskriminační povahy výluky lesů na území národních parků z možnosti získat příslušnou kompenzaci. Krajský soud totiž pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že nebyla zjištěna diskriminační povaha příslušných pravidel. [8] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku i výroku II. rozhodnutí žalovaného a vrácení věci v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení. [9] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že Zásady předpokládaly vyplácení příspěvku jen vlastníkům lesů mimo území národních parků a jejich ochranných pásem. Proto také svěřily pravomoc rozhodovat o nich krajským úřadům, nikoliv Ministerstvu životního prostředí. Pokud se tedy předmět finančního příspěvku již od počátku nevztahoval na lesní porosty nacházející se na území národních parků, nemohlo v daném případě o věci rozhodovat Ministerstvo životního prostředí. Proto nebylo ustanovení části A odst. 1 písm. n) Zásad v rozporu se zněním § 49 odst. 4 lesního zákona, neboť jen konkretizovalo, který správní orgán byl oprávněn o předmětu finančního příspěvku rozhodnout. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti označila důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [11] Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím