6 As 76/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 76/2021- 50 - text  6 As 76/2021 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Centrální výběrová řízení a.s., sídlem Lannova 2061/8, Praha 1, zastoupená Mgr. Bc. Lucií Salákovou, advokátkou, sídlem Běžecká 2407/2, Praha 6, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2019, č. j. ČOI 154201/19/O100/1000/19/Ber/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 11 A 189/2019  44, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského a hl. města Prahy ze dne 20. 6. 2019, č. j. ČOI 78840/19/1000, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání - přestupku spočívajícího v porušení povinnosti řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práv z vadného plnění [§ 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]; - dvou přestupků spočívajících v porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele]. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 1 mil. Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. [2] Prvního přestupku se žalobkyně dopustila tím, že v konkrétních případech v rámcové smlouvě o poskytování služeb (spočívajících v uspořádání výběrového řízení na dodávky elektřiny nebo zemního plynu) neuvedla údaje o právech vznikajících z vadného plnění a podmínky uplatňování těchto práv vztahující se k jí poskytovaným službám. [3] Druhého přestupku se žalobkyně dopustila tím, že v několika případech v předsmluvních informacích, které spotřebitelé obdrželi společně s rámcovou smlouvou o poskytování služeb, uváděla nepravdivou informaci, že odstoupit od zmíněné smlouvy lze pouze písemně, ačkoli právní úprava nevylučuje jiné formy odstoupení od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé pro podnikání. Tím žalobkyně užila vůči spotřebiteli klamavou praktiku, která mohla spotřebitele vést k rozhodnutí, které by jinak neučinil. [4] Třetího přestupku se žalobkyně dopustila tím, že dne 17. 7. 2018 v Teplicích její obchodní zástupkyně v rozhovoru se spotřebitelem prezentovala žalobkyni jako státní instituci, ačkoliv se o státní instituci nejedná. Tím žalobkyně užila vůči spotřebiteli klamavou praktiku, která mohla spotřebitele vést k rozhodnutí, které by jinak neučinil. [5] K odvolání žalobkyně žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že snížila uloženou pokutu na 900 000 Kč. Ve zbytku prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila. [6] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, v níž k prvému z výše popsaných přestupků uvedla, že obratem zjednala nápravu a že žádnému ze spotřebitelů nevznikla újma. Dále se hájila tím, že pro ni smluvní dokumentaci připravovala externí společnost, spoléhala tedy na to, že je dokumentace dostatečná. K druhému přestupku žalobkyně argumentovala, že bylli mezi stranami uzavřen smluvní vztah písemně, bylo nutné dodržet tuto formu i při ukončení smluvního vztahu. V této souvislosti zdůrazňovala pojem „odeslat“ obsažený v právní úpravě, z jehož užití plyne jasný příkaz zákonodárce odstoupit od smlouvy v písemné formě. K třetímu přestupku žalobkyně namítala, že obchodní zástupkyně byla její externí spolupracovnicí, a tedy jednala na vlastní odpovědnost. Uváděním zavádějících informací poškodila nejen spotřebitele, ale rovněž samotnou žalobkyni. Žalobkyně se dále dovolávala naplnění liberačních důvodů. V této souvislosti argumentovala fungujícím interním školicím systémem a prováděním kontrol, čímž vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat. Rovněž namítala, že v předchozím řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť správní orgány neprovedly výslech obchodní zástupkyně za účelem zjištění motivace, která ji vedla k vydávání žalobkyně za státní instituci. Žalobkyně se bránila také proti nepřiměřenosti a likvidačnímu působení uložené pokuty. Dle jejího názoru správní orgány nezohlednily ani polehčující okolnosti (snahu o zjednání nápravy). [7] Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Ve vztahu k prvému přestupku (neposkytnutí informací pro případné uplatňování reklamace) potvrdil názor správních orgánů, že žalobkyně zběžně informovala spotřebitele toliko o uplatňování práv z vadného plnění z následné smlouvy mezi dodavatelem energií a spotřebitelem. Informace se tedy týkaly zcela jiného smluvního vztahu. Ve vztahu k žalobkyní poskytované službě (výběr nového nejvhodnějšího dodavatele energií) spotřebitelům však žádné informace o právech z vadného plnění neposkytl, přestože spotřebitel měl dle městského soudu zákonné právo na poučení, jak se bránit proti případnému vadnému plnění, potažmo alespoň na informaci, že se proti vadnému plnění poskytnutému žalobkyní bránit nemůže. Městský soud taktéž konstatoval, že postačovalo, že újma spotřebiteli hrozila, přičemž v důsledku absence informací o právu reklamace spotřebiteli újma vzniknout mohla. V době uzavírání rámcových smluv se spotřebiteli jim informace poskytnuty nebyly, takže následné zjednání nápravy již nebylo podstatné, resp. mohlo být zohledněno pouze jako polehčující okolnost. Žalobkyně navíc neuvedla, jakým způsobem nápravu ve vztahu k jednotlivým dotčeným spotřebitelům zjednala. [8] K druhému přestupku (poskytnutí nesprávných informací ohledně formy odstoupení od smlouvy) městský soud provedl podrobný výklad občanskoprávní úpravy, z níž vyplývá, že každý může pro své právní jednání zvolit libovolnou formu, neníli omezen ujednáním nebo zákonem, a tedy i spotřebitelé měli právo v předložených smluvních vztazích učinit odstoupení od smlouvy v libovolné formě. Sdělení, které bylo obsaženo v předsmluvních informacích, nebylo možno dle městského soudu považovat za „ujednání“ vylučující svobodnou volbu formy odstoupení. Městský soud odmítl rovněž odkaz žalobkyně na příslušnou evropskou směrnici (viz níže), když pojem „odeslat“, užitý v evropské i vnitrostátní právní úpravě, je dle soudu nutno vnímat nikoli jako stanovení povinné písemné formy pro odstoupení spotřebitele od smlouvy, ale pouze v souvislosti se stanovením lhůty pro učinění tohoto právního jednání pro případ, kdy se spotřebitel rozhodne zaslat podnikateli odstoupení od smlouvy v písemné formě. Směrnice pak jednoznačně upravuje možnost odstoupení od smlouvy v libovolné formě a písemná forma je spotřebiteli pouze doporučována s ohledem na možnou důkazní nouzi při volbě formy jiné. [9] Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně uplatněné ve vztahu k třetímu spáchanému přestupku (klamavé prezentování žalobkyně jako státní instituce). Upozornil, že právnická osoba je pachatelem, došloli k naplnění znaků přestupku jednáním fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné a která porušila povinnost uloženou právnické osobě při její činnosti, v přímé souvislosti s touto činností nebo ku prospěchu právnické osoby či v jejím zájmu. Městský soud odmítl tvrzené naplnění liberačních důvodů, neboť dle jeho názoru žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Z judikatury Nejvyššího správního soudu městský soud dovodil, že liberační důvody lze aplikovat toliko jako výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Takovými výjimečnými situacemi může být např. porušení povinností v důsledku nepředvídatelných okolností, kterými není neuposlechnutí pokynů právnické osoby. Skutečnost, že právnická osoba jako pachatel přestupku pravidelně školí své zaměstnance, není dostačující, nýbrž se jedná o samozřejmou povinnost právnické osoby, tedy spíše o vynaložení minimálního než veškerého možného úsilí. Tvrzení o fungujícím školicím systému pro spolupracující zástupce a provádění namátkových kontrol proto nebyla dle městského soudu způsobilá naplnit zákonné liberační důvody. Městský soud nadto poukázal na skutečnost, že žalobkyně tvrzení o kontrole směřující vůči obchodní zástupkyni uvádějící klamavé informace v řízení neprokázala, přestože zástupkyně pro ni vykonávala činnost necelý měsíc. Výslech uvedené obchodní zástupkyně městský soud považoval ve shodě s žalovanou za nadbytečný, jelikož její jednání bylo jednoznačně prokázáno záznamem na CD a potvrzeno svědectvím osoby, která se jednání osobně účastnila a záznam pořídila. Pohnutky a motivace obchodní zástupkyně městský soud považoval pro souzenou věc za irelevantní. [10] K namítané nepřiměřenosti pokuty městský soud poukázal na přitěžující a polehčující okolnosti, které v napadeném rozsudku podrobně popsal. Ztotožnil se rovněž s výší uložené poku