6 Azs 104/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 104/2022- 28 - text  6 Azs 104/2022 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: T. M., zastoupený Mgr. Bc. Michaelem Justice Kisem, advokátem, sídlem Kostnická 2916/16, Chomutov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. ledna 2022 č. j. OAM230927/ZR2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2022 č. j. 57 A 16/202242, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu, neboť byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle § 87l odst. 3 téhož zákona žalovaný stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, resp. od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce, občan Ruské federace, byl držitelem povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky od 18. ledna 2005. [2] Žalovaný uvedl, že žalobce byl v České republice v letech 1999 až 2010 opakovaně pravomocně odsouzen za úmyslné trestné činy, a to mj. za nedovolené ozbrojování, trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a ublížení na zdraví. V poslední době byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. dubna 2019 sp. zn. 6 T 69/2017, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, pokusu přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví k trestu odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na 3 roky s dohledem. Skutkově šlo o násilnou trestnou činnost z prosince 2016 na veřejně přístupném místě vůči více poškozeným. Naposledy byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2021 sp. zn. 49 T 9/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2021 sp. zn. 10 To 49/2021, který nabyl právní moci dne 1. července 2021, za spáchání dvojnásobného zločinu znásilnění, zločinu vydírání, přečinu ublížení na zdraví, přečinu krádeže a dvojnásobného přečinu výtržnictví k trestu odnětí svobody v délce sedm let se zařazením do věznice s ostrahou (předpokládané datum propuštění je 19. října 2026). Skutkově šlo o násilnou a majetkovou trestnou činnost z období dubna až října 2019, páchanou z části se zbraní převážně vůči K. D., matce dvou synů žalobce. Trestných činů se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, která mu byla stanovena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově. [3] Z napadeného rozhodnutí se dále podává, že žalobce má rodinu zároveň v Ruské federaci (několik sourozenců a dospělého syna, jehož matkou je bývalá manželka žalobce, rovněž pobývající v Rusku) a České republice, kde dlouhodobě žije mj. jeho sestra L. O.. V roce 2005 žalobce uzavřel formální sňatek s J. S., na základě čehož mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu. V době trvání manželství se J. S. narodily děti D. S. a E. S. – žalobce je sice zapsán v jejich rodných listech jako otec, ale jejich biologickým otcem není, ani s nimi nežil ve společné domácnosti. Před asi 11 lety žalobce poznal K. D., s níž má syna E. D. a D. D.. K. D. bydlí s dětmi sama a žalobce je navštěvoval jen nepravidelně. Nezletilý E. byl svěřen do péče matky a žalobci byla stanovena povinnost hradit mu výživné, které neplatí. Během roku 2019 byl žalobce za trestnou činnost související s K. D. odsouzen k trestu odnětí svobody (viz výše). Před nástupem do vazby a výkonu trestu žil žalobce ve společné domácnosti s L. B., s níž má rovněž dvě děti – A. Š. M. a J. T. M.. Ve věznici žalobce pravidelně navštěvuje družka L. B., přičemž ve třech případech spolu s jedním z jejich synů. V České republice tedy žije současná manželka žalobce, jeho bývalá a současná družka a šest žalobcových potomků. [4] Žalovaný konstatoval, že žalobce páchal opakovaně a dlouhodobě (téměř po celou dobu svého pobytu na území včetně doby po narození dětí) závažnou násilnou trestnou činnost, z čehož dovodil, že mu na rodině nezáleželo a musel si být vědom, že ho může postihnout trest odnětí svobody a zrušení povolení k trvalému pobytu či dokonce vyhoštění s následky na jeho rodinný život. To, že se vzhledem k výkonu svého trestu až do roku 2026 nebude moci podílet na výchově dětí, způsobil sám žalobce. Podle žalovaného rodinné a soukromé vazby na území nepřeváží nad negativními okolnostmi chování žalobce, resp. s jeho trestnou činností, přičemž vysoká intenzita porušení veřejného pořádku činí přiměřeným i značný dopad rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu do soukromého a rodinného života. [5] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jenž rozsudkem označeným v návětí žalobu zamítl. Krajský soud okolnosti věci posoudil s ohledem na relevantní judikaturu a rovněž dospěl k závěru, že zrušení trvalého pobytu nezasahuje nepřiměřeným způsobem do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedl, že pobyt žalobce od roku 2005 je sice dlouhý, nicméně pobytové oprávnění bylo založeno na formálním nenaplňovaném manželství a žalobce do domovského státu cestoval za obchodem a má tam svého dospělého syna. Rovněž žalobce nemá na území České republiky žádné významné vazby nerodinného charakteru, neboť před nástupem do vazby zde nepracoval, nepodnikal ani nevlastnil nemovitost. Krajský soud dále podotkl, že žalobce sice má na území šest dětí, ale u dvou z nich otcovství a vzájemný vztah vylučuje (D. a E. S.) a u dalších dvou (E. a D. D.) autentický vztah a soužití netvrdí a ze zjištěných skutečností ani nevyplývá. [6] S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud konstatoval, že nejvýznamnější je poměření veřejného zájmu se zájmem žalobce na vztahu se syny A. Š. a J. T. (8 a 11 let) a zájmem těchto dvou synů. Žalobce se syny a jejich matkou před vzetím do vazby a výkonem trestu odnětí svobody žil ve společné domácnosti a jejich vztahy odpovídají běžným vztahům mezi rodiči a dětmi. Odnětím pobytového oprávnění tedy k zásahu do rodinného života žalobce a jeho dětí nepochybně došlo, nicméně v tomto případě dle krajského soudu vzhledem k výjimečným okolnostem převážil veřejný zájem na tom, aby žalobce pobytové oprávnění ztratil. Žalobce je totiž osoba mimořádně nebezpečná pro společnost, neboť se dlouhodobě a opakovaně dopouštěl velmi závažné trestné činnosti, což odůvodňuje ztrátu nejvyššího pobytového statusu. Synové žalobce zároveň nejsou na jeho péči závislí a ztráta jeho pobytového oprávnění nepovede k tomu, že by byli nuceni opustit Českou republiku. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného a v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nesprávně vyhodnotil (ne)přiměřenost zásahu v podobě odnětí pobytového oprávnění do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel zrekapituloval své rodinné poměry a zopakoval, že na území České republiky pobývá od roku 2005, tedy téměř dvacet let. Už z toho je dle jeho názoru patrné, že má značné sociální a kulturní vazby na Českou republiku. Dále je s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině a sankce uvalené na Ruskou federaci zřejmé, že je pro rodinné příslušníky stěžovatele nemožné následovat jej do země původu. Žalovaný zároveň nenašel žádné skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatel v minulosti porušil pravidla cizineckého práva. Stěžovatel uzavřel, že si je vědom závažnosti trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen. [8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že pro posouzení přiměřenosti zásahu mají význam toliko dva nezletilí synové stěžovatele, s nimiž žil ve společné domácnosti. O děti nicméně pečuje jejich matka, a to i finančně, takže na stěžovateli nejsou závislé, a kontakt stěžovatele s dětmi lze v budoucnu zajistit jeho krátkodobými návštěvami. Žalovaný rovněž připomněl, že k narušení svého rodinného života přispěl stěžovatel značnou měrou sám. Stěžovatel sice na území České republiky žije již několik let, nicméně v zemi jeho původu žije jeho širší rodina a nejstarší syn, přičemž stěžovatel do země původu též cestoval za obchodem. Sociální a kulturní vazby na Českou republiku si stěžovatel jistě vytvořil, avšak na území České republiky současně průběžně páchal trestnou činnost. Pokud jde o následování stěžovatele do Ruska jeho rodinnými příslušníky, žalovaný u