8 Afs 301/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 301/2020- 78 - text  8 Afs 301/2020-82 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: FK Slavoj Žatec z.s., se sídlem stadion u Ohře 1635, Žatec, zast. JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2017, čj. 27599/17/500010480712244, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, čj. 15 Af 94/2017184, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, čj. 15 Af 94/2017184, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2017, čj. 27599/17/500010480712244, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 35 048 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Platebním výměrem ze dne 18. 11. 2016, čj. 2368063/16/250031472505633, Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále „správce daně“) vyměřil žalobci (dále „stěžovatel“) odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 2 500 000 Kč, neboť nedodržel lhůtu pro podání nabídek podle § 39 odst. 3 písm. b) bod 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném od 1. 4. 2012 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a porušil § 82 odst. 7 písm. b) tohoto zákona tím, že ke smlouvě o dílo ze dne 31. 7. 2014 uzavřel dne 8. 8. 2014 dodatek č. 1, kterým změnil termín uskutečnění projektu (rekonstrukce fotbalového hřiště). Projekt, který měl být uskutečněn v roce 2014 jako celek, rozdělil stěžovatel na dvě etapy, kdy první etapa měla být zhotovena v roce 2014 a druhá etapa až v roce 2015. [2] Tato změna podle správce daně představuje podstatnou změnu práv a povinností, kterou mohlo dojít k omezení okruhu možných dodavatelů. Tím stěžovatel současně porušil zásadu zákazu diskriminace podle § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel tak nedodržel podmínku č. 9 závazných podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu, které tvoří přílohu rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 10. 9. 2014, čj. 29043/20141. Podle této podmínky se výběr zhotovitelů a dodavatelů stavebních prací, služeb a dodávek řídí zákonem o veřejných zakázkách a metodikou zadávání zakázek pro zadávání zakázek malého rozsahu a ostatních zakázek financovaných z dotačních programů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti sportu, čj. 10 612/20141 (dále jen „metodika“). [3] Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a platební výměr potvrdil, byť s částečně odlišným odůvodněním. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel neporušil § 39 odst. 3 písm. b) bod 1 zákona o veřejných zakázkách, neboť v souladu s § 40 odst. 1 téhož zákona byl oprávněn zkrátit lhůtu pro podání nabídek o 5 dnů. Se závěrem správce daně o porušení § 82 odst. 7 písm. b) zákona o veřejných zakázkách se však ztotožnil. [4] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu proti rozhodnutí žalovaného, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [5] Krajský soud se zabýval tím, zda byl stěžovatel povinen se podřídit režimu zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel není veřejný zadavatel ani sektorový zadavatel. Jdeli o dotovaného zadavatele podle § 2 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, stěžovatel nesplnil podmínku hrazení veřejné zakázky z více než 50 % z veřejných prostředků. Dotace byla poskytnuta ve výši 10 000 000 Kč, avšak celková hodnota zakázky činila 22 747 966 Kč včetně DPH. Stěžovatel tak nebyl bez dalšího zadavatelem, který by byl vázán zákonem o veřejných zakázkách. Stěžovatel se ani sám dobrovolně nerozhodl, že bude postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, jak nepřesně uvedl správce daně. Tuto povinnost mu totiž stanovily podmínky dotace. Vázanost zákonem o veřejných zakázkách tudíž byla dána dvoustranným právním jednáním na základě žádosti stěžovatele o dotaci, která byla následována rozhodnutím o jejím přidělení. Tento závěr koresponduje s komentářovou literaturou a s rozsudkem NSS ze dne 30. 3. 2017, čj. 2 Afs 142/201632, ALEMA Lanškroun, jenž se týkal subjektu, který obdobně jako stěžovatel nespadal do působnosti zákona o veřejných zakázkách. Poskytovatel dotace proto mohl požadovat, aby se stěžovatel při výběru zhotovitele podřídil zákonu o veřejných zakázkách, neboť to stanovily podmínky dotace, se kterými stěžovatel souhlasil přijetím dotace. Správní orgány tak dospěly ke správnému závěru, že stěžovatel byl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. To, že v metodice nebyl uveden odkaz na tento zákon, nemohlo ve stěžovateli vzbudit pochyby. Povinnost postupovat podle zákona o veřejných zakázkách totiž přímo stanovily závazné podmínky. Stěžovatel tedy byl povinen se řídit jak zákonem o veřejných zakázkách, tak i přiměřeně metodikou. [6] Nejvyšší správní soud blíže nerekapituloval zbylé závěry krajského soudu, neboť ty nejsou s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu pro nyní projednávanou věc podstatné. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel namítá, že rozhodnutím o poskytnutí dotace nebyla jednoznačným způsobem stanovena povinnost pro všechny příjemce dotace postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. V závazných podmínkách je pouze obecně uvedeno, že výběr zhotovitelů a dodavatelů stavebních prací, služeb a dodávek se řídí tímto zákonem a metodikou. Pro všechny příjemce dotace tak obecně platí, že se výběr dodavatelů řídí zákonem o veřejných zakázkách (z povahy věci však jen tehdy, pokud se na konkrétního příjemce dotace tento zákon vztahuje) a metodikou. V té je však výslovně uvedeno, že tou jsou povinni se řídit tzv. ostatní zadavatelé, tj. příjemci dotací, kteří nejsou veřejným či dotovaným zadavatelem. Mělli by poskytovatel dotace v úmyslu, aby ostatní zadavatelé měli povinnost postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, musel by v závazných podmínkách nebo alespoň v metodice tuto skutečnost výslovně uvést. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo. Z metodiky vyplývá, že se ostatní zadavatelé mají řídit pouze touto metodikou. Příjemce dotace tak má povinnost postupovat při zadávání zakázek buď pouze podle metodiky, jdeli o osobu nebo zakázku, na kterou se zákon o veřejných zakázkách nevztahuje, nebo jen podle zákona o veřejných zakázkách, jeli příjemce zadavatelem podle tohoto zákona. Nevztahujeli se proto zákon o veřejných zakázkách na příjemce dotace, je příjemce povinen postupovat pouze podle pravidel metodiky. Ta jsou však méně formalizovaná a méně přísná. [8] Stěžovatel nesouhlasí se správcem daně, že přijal roli dotovaného zadavatele. Zákon o veřejných zakázkách totiž neumožňoval dobrovolně se mu podřadit. Nelze rozšiřovat použití § 2 zákona o veřejných zakázkách nad rámec tohoto zákona. Státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem uvedeným v zákoně. Nelze proto shledat veřejnoprávní odpovědnost za porušení předpisu, který se na subjekt nevztahuje, přestože podle něj tento subjekt z určitého důvodu postupoval. Stěžovatel nebyl povinen postupovat při zadávání veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách. Nemohl proto porušit § 82 odst. 7 písm. b) tohoto zákona. Poskytovatel dotace je povinen vymezit dotační podmínky jednoznačně, určitě a srozumitelně tak, aby byla zajištěna předvídatelnost postupu při případném zpětném vymáhání poskytnuté dotace. V metodice však nebyla stanovena obdobná povinnost jako v § 82 odst. 7 písm. b) zákona o veřejných zakázkách a nebyl v ní ani blíže definován zákaz diskriminace, přestože jde o neurčitý právní pojem. [9] Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nerekapituloval další kasační námitky, jakož i doplnění kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se jimi totiž z níže uvedených důvodů nemohl v tuto chvíli zabývat. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je napadený rozsudek přezkoumatelný, neboť se krajský soud vypořádal přinejmenším s podstatou žaloby. Závěr správních orgánů, že stěžovatel byl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, obstál. Krajský soud pouze korigoval názor správních orgánů. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná. [12] Stěžovatel namítá, že nebyl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. Vyjasnění této otázky je pro nyní projednávanou věc klíčové. Nebylli by totiž stěžovatel povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, nemohl by mu správce daně stanovit odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodu porušení § 82 odst. 7