8 As 269/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 269/2020- 61 - text  8 As 269/2020-65 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Michlovský spol. s r. o., se sídlem Vězeňská 116/5, Praha 1, zastoupená Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalované: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2019, č. 902020519, čj. SEI5089/2019/90.2217, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, čj. 15 A 11/202056, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení [1] Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj (dále „správní orgán I. stupně“), uložila žalobkyni pokutu 200 000 Kč za spáchání celkem 13 přestupků podle § 12a odst. 1 písm. h) zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, kterých se dopustila tím, že jako stavebník při výstavbě 13 nových budov – rodinných domů v obci Bášť – nedoložila v době ohlášení staveb příslušnému stavebnímu úřadu v období od 17. 10. 2016 do 11. 10. 2017 průkazy energetické náročnosti budovy (dále jen „PENB“) prokazující splnění požadavků na energetickou náročnost budov na nákladově optimální úrovni od 1. 1. 2013 podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o hospodaření energií a nezajistila těmito PENB podle § 7 odst. 1 písm. d) téhož zákona posouzení technické, ekonomické a ekologické proveditelnosti alternativního systému dodávek energie. [2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdila (změna spočívala ve formálním upřesnění výroku ve vztahu ke dni spáchání jednotlivých přestupků). [3] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze. Namítala, že povinnost podle § 7 odst. 1 písm. a) a d) zákona o hospodaření energií splnila tím, že při ohlášení každé z 13 staveb doložila PENB vyhotovený (pro všechny typově stejné domy) dne 6. 1. 2013, který splňoval náležitosti podle v té době účinné vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 148/2007 Sb., o energetické náročnosti budov (účinné do 31. 3. 2013), a jehož platnost byla podle § 7a odst. 4 téhož zákona deset let (tj. do 6. 1. 2023). Dále namítala nepřiměřenost výše pokuty. [4] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně měla při ohlášení staveb v období od 17. 10. 2016 do 11. 10. 2017 předložit PENB vypracovaný v souladu s právními předpisy účinnými v době ohlášení, tj. v souladu s § 7 odst. 1 zákona o hospodaření energií, ve znění účinném od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2017, a s vyhláškou č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov. Nepostačovalo předložit PENB, který sice byl podle § 7a odst. 4 zákona o hospodaření energií platný, ale byl vyhotoven 6. 1. 2013 podle tehdy účinné vyhlášky č. 148/2007 Sb. Tento PENB neodpovídal požadavkům, které právní předpisy vyžadovaly v době ohlášení (a kterými byla provedena směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov), zejm. neobsahoval posouzení technické, ekonomické a ekologické proveditelnosti alternativního systému dodávek energie. [5] Není správná úvaha žalobkyně, podle níž z čl. II vyhlášky č. 230/2015 Sb., kterou se mění vyhláška č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov, vyplývá, že PENB zpracovaný přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky č. 78/2013 Sb., by se měl považovat za PENB vydaný podle vyhlášky č. 78/2013 Sb. Vyhláškou č. 230/2015 Sb. byly dotčeny jen právní vztahy týkající se PENB, které byly zpracovány podle vyhlášky č. 78/2013 Sb., a proto i přechodná ustanovení vyhlášky č. 230/2015 Sb. mohou být vztažena pouze na PENB vypracované podle vyhlášky č. 78/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že samotná vyhláška č. 78/2013 Sb. žádná přechodná ustanovení ve vztahu k dříve vydaným PENB neobsahuje, je zřejmé, že Ministerstvo průmyslu a obchodu nezamýšlelo upravit status PENB vydaných před nabytím účinnosti vyhlášky č. 78/2013 Sb. Výklad zastávaný žalobkyní by vedl k absurdnímu důsledku, že by bylo na základě daného přechodného ustanovení nutné všechny PENB (tj. i ty vydané dávno před nabytím účinnosti vyhlášky č. 78/2013 Sb. či předchozích obdobných vyhlášek, např. vyhlášky č. 291/2001 Sb.) považovat za PENB vydané podle vyhlášky č. 78/2013 Sb. [6] Není podstatné, že Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo vyhlášku č. 78/2013 Sb. až 22. 3. 2013, tj. téměř tři měsíce poté, co byl zákonem č. 318/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 novelizován § 7 zákona o hospodaření energií (což znamená, že v době vypracování předloženého PENB sice byl účinný novelizovaný § 7 zákona, ale dosud neexistovala odpovídající vyhláška). Žalobkyně totiž stavby ohlásila až v období mezi 17. 10. 2016 a 11. 10. 2017, tedy po více než čtyřech letech od nabytí účinnosti novely zákona o hospodaření energií provedené zákonem č. 318/2012 Sb. a od nabytí účinnosti vyhlášky č. 78/2013 Sb., kdy si již měla být vědoma nesouladu obsahu předloženého PENB s tehdy účinnou právní úpravou. [7] Není důvodná ani námitka, že se v případě žalobkyně nejednalo o „novou stavbu“ ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o hospodaření energií, ale o stavbu vycházející z projektu zpracovaného již před 6. 1. 2013. „Novou stavbou“ ve smyslu tohoto ustanovení se nemyslí taková stavba, na kterou dosud nebyl vypracován projekt, ale taková stavba, jejíž realizace dosud nebyla ohlášena. Bylo by absurdní považovat stavbu za nikoli novou pouze z důvodu, že její projektová dokumentace byla vypracována již několik let před ohlášením stavby. [8] Nedůvodná je rovněž námitka, že si žalovaná přisvojila pravomoc stavebního úřadu, jestliže tvrdila, že stavba neměla být vůbec postavena. Žalovaná tímto konstatováním pouze zdůrazňovala závažnost spáchaného přestupku při odůvodnění výše sankce. Správně uvedla, že stavební úřad vydává souhlas s výstavbou na základě předložení všech předepsaných dokladů, přičemž za správnost a relevantnost těchto dokladů z hlediska účinné právní úpravy odpovídá stavebník. Stavební úřad nemá oprávnění kontrolovat dodržování zákona o hospodaření energií – toto oprávnění má Státní energetická inspekce. Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, není soud oprávněn přezkoumávat postup stavebního úřadu v jiné věci, a proto se soud nezabýval argumentací žalobkyně vztahující se k otázce, proč stavební úřad vydal k ohlášeným stavbám souhlas na základě předloženého PENB z 6. 1. 2013. [9] Pokud jde o výši uložené pokuty, i s ohledem na skutečnost, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání v celkem 13 případech, nelze považovat za pochybení správního orgánu, jestliže žalobkyni uložil úhrnný trest podle § 41 odst. 1 zákona o přestupcích v podobě peněžité sankce v maximální možné výši 200 000 Kč. Z důvodu vysokého počtu spáchaných přestupků se nejedná o sankci nepřiměřenou, tím méně o sankci zjevně nepřiměřenou, kterou jedině je soud oprávněn podle § 78 odst. 2 s. ř. s. moderovat. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vzala v potaz a řádně odůvodnila všechny podstatné aspekty, na jejichž základě byla žalobkyni uložena pokuta v maximální možné výši, přičemž náležitě posoudila všechny relevantní okolnosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [10] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Nesouhlasí s jeho závěrem, podle něhož porušila § 7 zákona o hospodaření energií. [11] Stěžovatelka v rámci tehdy účinného legislativního rámce zpracovala jeden typový projekt pro jeden typ řadového domu, který byl následně opakovaně užíván pro výstavbu dalších takových typových domů a k němuž byl vyhotoven jeden typový PENB. Projektování proběhlo v roce 2012, PENB byl vyhotoven v roce 2013 a následně až do ohlášení staveb probíhala jednání i za účasti stavebního úřadu o parametrech výstavby v širším celku celé lokality. [12] Daných 13 staveb ohlášených v letech 2016 a 2017 bylo na základě PENB z 6. 1. 2013 legálně postaveno a zkolaudováno a stěžovatelce nelze vyčítat, že PENB nechala zpracovat v době, kdy již byl účinný novelizovaný zákon o hospodaření energií a ještě neexistovala vyhláška č. 78/2013 Sb. Jestliže § 7a odst. 4 zákona o hospodaření energií v souladu s čl. 11 odst. 8 směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov stanoví dobu platnosti PENB na 10 let, adresáti právních norem se na tuto dobu platnosti oprávněně spoléhají. Tato doba platnosti je stanovena i z důvodu, aby bylo možné PENB po určitou dobu využívat pro účely, pro něž byl vyhotoven. Městský soud se nezabýval důvody obecné desetileté platnosti PENB a nevypořádal se tak se zásadní námitkou stěžovatelky spočívající v otázce, k čemu měl platný PEBN z 6. 1. 2013 stěžovatelce vůbec sloužit. [13] Na PENB z 6. 1. 2013 je tře