9 Ads 34/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 34/2020- 22 - text  9 Ads 34/2020 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: AD M & V, spol. s r.o., se sídlem Plovární 14, Staňkov, zast. JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 4/3, Plzeň, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015, č. j. 5127/1.30/15-6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 26/2016-109, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10806/6.30/15-2, podle kterého byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správních deliktů na úseku pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. i), l), m) a u) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění platném a účinném v době spáchání jednotlivých správních deliktů (dále „zákon o inspekci práce“), a kterým jí byla za ně dle § 28 odst. 2 písm. c) téhož zákona uložena pokuta ve výši 200 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Řízení o správních deliktech dle § 26 odst. 1 písm. c), § 27 odst. 1 a § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce bylo zastaveno. Žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání celkem sedmi správních deliktů. [2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 A 26/2016-61, žalobu žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Ads 14/2018-39, Nejvyšší správní soud zrušil uvedený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť krajský soud neposoudil dostatečně veškeré skutečnosti ve vztahu k jednomu ze správních deliktů. V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud znovu rozhodl o žalobě žalobkyně, přičemž ji zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”). [4] Poukázala na základní práva zaručená jí Listinou základních práv a svobod, zejména na právo účastníka řízení zúčastnit se jednání. Konstatovala, že poté, co byl první rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Ads 14/2018-39, rozhodl krajský soud bez dalšího znovu rozsudkem ze dne 30. 10. 2019. Soud v tomto rozsudku konstatoval, že nařízení ústního jednání by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť doložený důkaz označený jako „Doložka č. 2“ byl proveden již v předchozím řízení. Krajský soud v opakovaném řízení nepostupoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. a nevyzval účastníky k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání. K tomu poukázala i na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008-110. Pro nemožnost zúčastnit se ústního jednání nemohla ve světle závěrů zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu zaujmout zásadní stanovisko s vysvětlením k listinným důkazům. Poukázala i na složitost posouzení samotné otázky vyhodnocení analýzy automatických záznamů tachografu TAGRA, které byly sporné. [5] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že se krajský soud na základě závazného právního názoru zabýval předloženým důkazem, a nebyl zde dán prostor pro jeho vlastní úvahu, neboť krajský soud nemohl rozhodnutí žalovaného zrušit, aby se tímto důkazem zabýval v první řadě sám žalovaný. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 1 Afs 31/2010-89. K námitce stěžovatelky, podle které jí byla odňata možnost zaujmout stanovisko k důkazu, který měl být znovu hodnocen, uvedl, že tuto listinu předložila již v předchozím řízení a mohla zaujmout stanovisko již dříve v této souzené věci. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Podle § 49 odst. 1, věty první, s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních počítaných na dny. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. [9] Ústavní soud konstantně judikuje, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, nebo ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07). Respekt k ústavně zaručenému právu na přístup k soudu dle Ústavního soudu předjímá, že výjimky z uvedeného pravidla je třeba vykládat adekvátním, případně restriktivním způsobem. Pro řízení před správními soudy se uplatňuje shora citovaný § 49 odst. 1 s. ř. s., v němž se ukládá předsedovi senátu povinnost nařídit k projednání věci samé jednání a účastníky k němu předvolat. Uvedený imperativ platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluk z této povinnosti v nich taxativně obsažené (viz např. § 51, § 76 nebo § 109 odst. 2 s. ř. s.). Případy v takových výlukách neuvedené pod ně s ohledem na ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu extenzivním výkladem podřadit nelze. Ústavní soud proto dovodil, že rozhoduje-li krajský soud po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem při vázanosti právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí, není tím automaticky založena možnost soudu rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07). [10] Krajský soud tedy má v řízení o žalobě po kasaci jeho původního rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu povinnost nařídit ústní jednání, resp. vyžádat si souhlas s tím, aby od něj mohlo být upuštěno. Souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání udělený ještě před vydáním prvního rozhodnutí krajského soudu není možné bez dalšího vztáhnout i na řízení po zrušení takového rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, neboť situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08). Právní názor Ústavního soudu byl promítnut taktéž do judikatury Nejvyššího správního soudu, který shodně zastává názor, že „souhlas účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., udělený ještě před tím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu poté, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno“ (srov. k tomu rozsudek ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010–92). [11] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že je třeba odlišit dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání o věci samé znovu poté, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno. Prvním případem je situace, kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je v dalším řízení dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu povinen se určitými pro věc rozhodnými otázkami, které doposud nebyly Nejvyšším správním soudem plně vyřešeny, dále zabývat. Ve druhém případě již naopak byla rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku nezbývá žádný prostor pro další uvážení. V obou případech je pominutí krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání, aniž by byl udělen souhlas podle § 51 odst. 1 s. ř. s., procesní vadou (porušením § 49 odst. 1 s. ř. s.). Zatímco v prvém případě zakládá taková vada porušení ústavních práv účastníka a je zároveň vadou řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo nařízeno jednání, nemohl by krajský soud rozhodnout jinak, než bylo předurčeno závazným právním názorem Nejvyš