— Nejvyšší správní soud

Komp 2/2021- 21 - text  Komp 2/2021-24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Jitky Zavřelové, Davida Hipšra, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Tomáše Rychlého a Karla Šimky v právní věci žalobce: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: Ing. M. G., o kompetenční žalobě podle § 97 a násl. s. ř. s., ve věci odvolání proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje o námitce podjatosti v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, t a k t o : I. Příslušné k projednání odvolání proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 12. 2020, čj. PKVVŽÚ/7551/20, o námitce podjatosti v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytujícím se na více úsecích státní správy dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, je Ministerstvo vnitra. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Úřad městského obvodu Plzeň 2  Slovany uznal rozhodnutím ze 17. 9. 2020 Ing. M. G. (osoba zúčastněná na řízení) vinným ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytujícího se na více úsecích státní správy dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Přestupku se měl dopustit tím, že podal jako svědek nepravdivou výpověď v řízení o přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení odvolání a v jeho doplnění rovněž vznesla námitku podjatosti vůči všem úředním osobám Magistrátu města Plzně, který měl o odvolání rozhodovat. Krajský úřad Plzeňského kraje poté vydal 14. 12. 2020 usnesení, kterým zamítl námitku systémové podjatosti vůči všem úředním osobám magistrátu. [3] Proti usnesení krajského úřadu z 14. 12. 2020 podala osoba zúčastněná na řízení odvolání. Krajský úřad poté požádal Ministerstvo dopravy o stanovisko k tomu, kdo je věcně příslušný o odvolání rozhodnout. Ministerstvo dopravy (žalobce) ve svém stanovisku z 21. 12. 2020 sdělilo, že není příslušné k projednání věci, protože ústředním orgánem zde je Ministerstvo vnitra. Krajský úřad na základě tohoto stanoviska zaslal 8. 1. 2021 spis Ministerstvu vnitra k rozhodnutí o odvolání. [4] Ministerstvo vnitra (žalovaný) však ve svém stanovisku z 8. 2. 2021 vyslovilo s názorem žalobce nesouhlas. Uvedlo, že příslušný je žalobce, a spisovou dokumentaci vrátilo zpět krajskému úřadu. Ten ji následně postoupil žalobci. Žalobce spisovou dokumentaci ve snaze vyhnout se kompetenčnímu sporu znovu přípisem z 9. 3. 2021 zaslal žalovanému, který však v přípise z 6. 4. 2021 setrval na stanovisku o své nepříslušnosti. Následně proběhla komunikace mezi náměstky obou ministerstev, která však k řešení situace nevedla. [5] Žalobce poté podal 24. 8. 2021 kompetenční žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu. II. [6] Žalobce v žalobě tvrdil, že ve věci vznikl záporný kompetenční spor. Žalobce je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy, pod kterou projednávaná věc nespadá. Povinnost svědka vypovídat pravdu je upravena v § 55 odst. 1 správního řádu, nikoliv v předpise týkajícím se dopravy. Účelem přestupku dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích je zájem na správném zjištění skutkového stavu, což zjevně nespadá pod úsek dopravy. [7] Působnost dle žalobce má žalovaný dle § 103 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), protože jde o věc ochrany výkonu veřejné moci, což je vnitřní věcí pro oblast veřejného pořádku a vnitřní věcí ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „kompetenční zákon“). Případně má žalovaný působnost dle § 103 odst. 4 přestupkového zákona. Žalobce dále upozornil na nález Ústavního soudu z 29. 1. 1998, III. ÚS 299/97, který v obdobné věci určil působnost žalovaného. [8] Soudu navrhl, aby rozhodl, že k vydání rozhodnutí je příslušný žalovaný. III. [9] Žalovaný uvedl, že v projednávané věci byla nepravdivá svědecká výpověď podána v rámci řízení o přestupku dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jež spadá do působnosti žalobce. Ve věci se má aplikovat § 103 odst. 3 přestupkového zákona, nikoliv jeho odst. 4. Porušení povinnosti dané správním řádem jako obecným předpisem nezakládá automaticky působnost žalovaného. Rozhodující je úsek státní správy, na němž došlo k porušení právní povinnosti; ve věci šlo o úsek přestupků dle zákona o provozu na pozemních komunikacích. [10] Soudu navrhl, aby rozhodl, že k vydání rozhodnutí je příslušný žalobce. [11] Osoba zúčastněná na řízení se k návrhu nevyjádřila. IV. [12] Nejvyšší správní soud rozhodl o věci bez jednání, protože žalobce i žalovaný s tím souhlasili. [13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se v dané věci jedná o kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný. Podle § 97 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje kladný nebo záporný kompetenční spor, jehož stranami jsou – mimo jiné – ústřední správní úřady navzájem. Podle kompetenčního zákona jsou Ministerstvo dopravy (§ 17) a Ministerstvo vnitra (§ 12 odst. 1) ústředními orgány státní správy. Podmínka § 97 odst. 1 s. ř. s. je splněna. Nejvyšší správní soud má proto pravomoc projednat a rozhodnout předložený kompetenční spor. [14] Z předložené spisové dokumentace je zřejmé, že předmětem kompetenčního sporu je určení správního orgánu příslušného zabývat se odvoláním proti usnesení o námitce podjatosti v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytujícím se na více úsecích státní správy dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích. [15] Výkon působnosti ve věcech přestupků upravuje § 103 přestupkového zákona. Dle odst. 3 citovaného ustanovení je ústředním správním úřadem ve věci přestupků ten ústřední správní úřad, do jehož působnosti náleží úsek státní správy, na němž došlo k porušení právní povinnosti zakládající odpovědnost za přestupek. Odstavec 4 téhož ustanovení stanoví zbytkovou působnost žalovaného pro případy, že nelze ústřední správní úřad určit podle odstavce 3 a k projednání přestupku jsou příslušné orgány obce nebo kraje. [16] V souladu se systematikou § 103 přestupkového zákona zkoumal soud nejprve, zda je zde orgán příslušný dle odst. 3. To znamená, že se zaměřil na otázku, o jaký úsek státní správy, na němž došlo k porušení povinnosti zakládající odpovědnost za přestupek, se jedná. [17] Ustanovení § 2 zákona o některých přestupcích upravuje přestupky, které jsou v principu převzaté z § 21 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a jejichž společným cílem je poskytování ochrany před širokým spektrem jednání, v zásadě zahrnujícím zásahy do činností správních orgánů na různých úsecích státní správy. Spáchání těchto přestupků není omezeno na určitý specializovaný úsek činnosti státní správy, proto bývají označovány za „průřezové“ (Strakoš, J. Zákon o některých přestupcích. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, k § 2). [18] Nadpis § 2 zákona o některých přestupcích zní: „Přestupky proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy“. Nadpis vyjadřuje, že tyto přestupky se obvykle vyskytují ve více oblastech v širším slova smyslu; svědek může podat nepravdivou či neúplnou výpověď v řízení o dopravním přestupku i ve stavebním řízení. Dle Nejvyššího správního soudu je v této situaci třeba obecně rozlišovat dvě řízení, která lze označit jako primární a sekundární. Primární řízení či výkon působnosti správního orgánu spadá do libovolné oblasti státní správy, jak vyjadřuje nadpis § 2 citovaného zákona. Samotný přestupek dle uvedeného ustanovení je pak páchán v rámci primárního řízení či souvisí s výkonem působnosti; řízení o tomto následném přestupku je z tohoto pohledu sekundární. [19] Argumentace žalovaného stojí na totožnosti působnosti primárního a sekundárního řízení. Týkáli se primární řízení dopravy, automaticky se jí týká i řízení sekundární, které je z tohoto pohledu nesamostatné. Dle soudu tomu tak však není. Řízení o přestupku dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích je samostatným řízením, které není závislé na primárním řízení. Nejde o obdobu pořádkové pokuty či jiných pořádkových opatření, která jsou ukládána v rámci primárního řízení, z jejichž koncepce zřejmě žalovaný vychází. Jde o samostatný přestupek vymezený v samostatném zákoně. [20] Podstata přestupku dle § 2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích spočívá v podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi ve správním řízení. Povinnost vypovídat úplně a pravdivě stanoví § 55 odst. 1 správního řádu. Subjektem uvede