2 Azs 179/2022 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 179/2022- 28 - text pokračování 2 Azs 179/2022 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. V. U., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2022, č. j. OAM4279819/DP-2021, MV-187402/OAM-2021, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 7. 2022, č. j. 59 A 36/2022-59, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, advokáta Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2022, č. j. OAM-42798-19/DP-2021, MV187402/OAM-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 5 T 25/2021-196 (právní moci nabyl dne 16. 11. 2021) uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V souvislosti s tím mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, přičemž odsouzení nebylo dosud zahlazeno. Na základě těchto skutečností měl žalovaný za to, že je s odkazem na § 44a odst. 4 a § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců dán důvod pro neprodloužení doby platnosti žalobcova povolení k pobytu. [2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 15. 7. 2022, č. j. 59 A 36/2022–59 (dále jen „napadený rozsudek“), pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud považoval odůvodnění napadeného rozhodnutí za nedostatečné zejména pro absenci hodnocení povahy a závažnosti žalobcem spáchané trestné činnosti. Žalovaný vycházel z prostého faktu, že žalobce spáchal úmyslný trestný čin, a v návaznosti na to pak po shrnutí rodinných poměrů žalobce konstatoval, že žalobce se dopustil závažného protiprávního jednání, v jehož důsledku není ani významný zásah do jeho soukromého a rodinného života způsobený napadeným rozhodnutím nepřiměřený. Nepřistoupil k bližšímu hodnocení závažnosti a druhu protiprávního jednání, např. s ohledem na kategorizaci trestných činů na zločiny a přečiny, na porovnání majetkového trestného činu spáchaného žalobcem oproti závažnosti jiné trestním zákoníkem popsané trestné činnosti apod. Žalobce přitom již ve správním řízení namítal, že mj. s ohledem na povahu a závažnost jím spáchané trestné činnosti by bylo neprodloužení jeho pobytového oprávnění nepřiměřené. Posouzení závažnosti a druhu žalobcovy trestné činnosti je přitom důležité pro posouzení intenzity zájmu státu na vycestování žalobce; k tomu krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, a ze dne 20. 2. 2020, č. j. 1 Azs 27/2020-39. Potřeba posouzení této otázky plyne již z čl. 6 odst. 2 směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. Zbylý postup žalovaného (zjišťování skutkových okolností k otázce rodinných poměrů, neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů a otázka účastenství manželky a dcery žalobce ve správním řízení) krajský soud považoval za dostačující. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl zrušit napadený rozsudek a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. [4] Stěžovatel namítá, že krajský soud věc nesprávně posoudil, když nad rámec zákona po stěžovateli vyžadoval posouzení závažnosti trestného činu jako předpoklad pro uplatnění důvodu uvedeného v § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dále má za to, že i eurokonformní výklad má své meze. Podle zákonodárce narušení veřejného pořádku v podobě spáchání úmyslného trestného činu je bez dalšího samostatným důvodem pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Dispozice § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je naplněna již právní mocí odsuzujícího rozsudku pro úmyslný trestný čin, stěžovatel pak nemá jiné možnosti, než žádost zamítnout a dobu platnosti povolení neprodloužit. Toto ustanovení mu nedává možnost jednak jinak, tedy nedává ani prostor k zohlednění závažnosti úmyslného trestného činu. Ani eurokonformní výklad nemůže odůvodnit postup contra legem. Jestliže by žalovaný jednal s ohledem na čl. 6 směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, zohlednil by závažnost spáchaného trestného činu a prodloužil by dobu platnosti dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, pak by jednal v přímém rozporu s § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takový postup by mohla odůvodnit pouze nutnost dostát závazkům z mezinárodního práva, jako je například čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a s touto otázkou se stěžovatel v napadeném rozhodnutí vypořádal. [5] Pokud by, čistě hypoteticky, byl § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozporu s čl. 6 směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, stěžovatel by tak či onak musel s ohledem na zásadu zákonnosti dané ustanovení aplikovat. Směrnice je pro členské státy závazná co se týče jejího výsledku, přičemž volba formy a prostředků k dosažení tohoto výsledku je na členském státě. Směrnice může mít přímý účinek, nebyla-li do vnitrostátního práva včas transponována nebo nebyla transponována úplně, to však není případ směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodin. Pokud se zákonodárce od textu směrnice odchýlí a stanoví něco jiného, nelze tuto „odchylku“ dorovnat ani eurokonformním výkladem, neboť by se jednalo o výklad contra legem; k tomu stěžovatel citoval z rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008, ve věci C-268/06 Impact. Podle stěžovatele § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců není v rozporu s danou směrnicí, zákon pouze výslovně uvádí, jaké jednání je třeba vždy považovat za narušení veřejného pořádku ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice. [6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je výsledkem implementace především čl. 6 odst. 1 a čl. 17 směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, která umožňuje přijetí opatření omezujícího výkon práva na sloučení rodiny výlučně z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví; k pojmu veřejného pořádku odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 12. 2019, ve věci C-382/18, a citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, č. j. 1 Azs 27/2020-39, ze kterého vyplývá, že uplatnění výhrady veřejného pořádku může odůvodnit neprodloužení pobytového oprávnění za účelem společného soužití rodiny, avšak správní orgány jsou v takovém případě povinny zohlednit povahu a závažnost spáchaného protiprávního jednání i nebezpečí, které od dané osoby hrozí. Žalobce zároveň nesouhlasí s tím, že by ho eurokonformní výklad § 146a odst. 1 zákona o pobytu cizinců nutil k postupu contra legem, neboť je povinností správního orgánu při výkladu vycházet ze znění, smyslu a účelu směrnice. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20-2, ve kterém se Ústavní soud věnoval překlenutí nejasného vztahu mezi § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že je třeba zákonné ustanovení vykládat ve světle pobytové směrnice, tedy přistoupit k eurokonformnímu výkladu předmětného ustanovení a využít nepřímého účinku směrnice. Totožné řešení má žalobce za vhodné a plně přiléhavé i na nyní posuzovaný případ. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním. [8] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžo