3 As 216/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 216/2021- 41 - text  3 As 216/2021 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem Praha 5, náměstí Junkových 2808/2, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem Praha 9, Sokolovská 58/219, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 8 A 52/2018  98, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 2. 2014, č. j. ČTÚ77 777/2013613/XLI. vyř. (dále jen „rozhodnutí o přídělu“), byly žalobkyni na základě předcházejícího výběrového řízení přiděleny rádiové kmitočty; zároveň jí byly konkretizovány závazky, které žalobkyně v souvislosti s tímto přídělem převzala. Jednou z povinností, k jejichž plnění se žalobkyně zavázala, je i povinnost ve stanovené lhůtě zveřejnit referenční velkoobchodní nabídku přístupu k veřejné komunikační síti provozované prostřednictvím kmitočtů v pásmech 800, 1800 a 2600 MHz. Ceny v této povinné referenční nabídce by měly být stanoveny tak, aby stejně efektivnímu operátorovi (tzv. virtuálnímu operátorovi) umožnily ziskové podnikání na podřazeném trhu (dále také jen „referenční nabídka“). Žalovaný je v souladu s § 15 odst. 7 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále také jen „ZEK“), povinen dodržování závazků vyplývajících držitelům kmitočtů z výběrového řízení kontrolovat. [2] V rámci této své dozorové činnosti přistoupil žalovaný k ověření, zda upravená referenční nabídka, zveřejněná žalobkyní dne 30. 4. 2015 na jejích internetových stránkách, jejíž součástí jsou i ceny nabízených služeb, vyhovuje podmínkám, k jejichž plnění se žalobkyně v souvislosti s přídělem kmitočtů zavázala. Za tímto účelem si žalovaný výzvou ze dne 14. 8. 2015, vydanou na základě § 115 odst. 1 a odst. 3 písm. e) ZEK, vyžádal od žalobkyně informace a podklady týkající se cen, výnosů, nákladů a spotřeby dat, minut volání a SMS u maloobchodních služeb za účelem posouzení cen ve zveřejněné referenční nabídce na základě metodiky založené na testu stlačování marží (tzv. margin squeeze test). Žalobkyně na tuto výzvu ve stanovené 14denní lhůtě nijak nereagovala; žalovaný ji proto opakovaně vyzval k předložení požadovaných podkladů výzvou ze dne 9. 9. 2015, a to ve lhůtě do 11. 9. 2015. Žalobkyně požádala o prodloužení této lhůty do 18. 9. 2015; žalovaný této žádosti vyhověl. Žalobkyně ani v této lhůtě požadované podklady nepředložila. Z toho důvodu žalovaný s žalobkyní zahájil správní řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 5 písm. b) ZEK pro nepředložení informací vyžádaných podle § 115 ZEK (oznámení bylo žalobkyni zasláno dne 24. 9. 2015 a doručeno jí bylo následující den). Dne 25. 9. 2015 žalobkyně žalovanému požadované podklady zaslala. [3] Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 12. 2016, č. j. ČTÚ61 039/2015611/IV.vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobkyni uznal vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 118 odst. 5 písm. b) ZEK, neboť do 18. 9. 2015 nepředložila informace a podklady vyžádané výzvou ze dne 9. 9. 2015. Za tento správní delikt žalobkyni uložil podle § 118 odst. 22 písm. a) ZEK pokutu ve výši 100 000 Kč Předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 24. 1. 2018, č. j. ČTÚ11 111/2017603, zamítl rozklad žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutá a toto rozhodnutí potvrdil. Posledně zmiňované rozhodnutí žalobkyně napadala u městského soudu v Praze žalobou; tuto žalobu městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [4] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že se neztotožnil s názorem, podle kterého žalovaný nebyl oprávněn požadovat podklady k posouzení žalobkyní zveřejněné nabídky metodou testu stlačování marží, neboť užití tohoto testu není v daném případě vhodné, pročež měly být výzvy ze dne 14. 8. 2015 a 9. 9. 2015 nezákonné. Městský soud uvedl, že žalovaný vydal předmětné výzvy v souvislosti s plněním svých povinností zakotvených v § 15 odst. 7 a § 108 odst. 1 písm. p) ZEK, přičemž je třeba vycházet také z ustanovení rozhodnutí o přídělu, která specifikují závazky převzaté žalobkyní v průběhu výběrového řízení, a dále z Prohlášení o přijetí závazků učiněného žalobkyní v rámci výběrového řízení. Z rozhodnutí o přídělu vyplývá povinnost velkoobchodní nabídky přístupu k vlastní síti, pro kterou jsou dále specifikovány požadavky na cenu za umožnění takového přístupu. Je zde rovněž stanovena povinnost zveřejnění referenční nabídky, která musí splňovat požadavky kladené na samotnou konkrétní velkoobchodní nabídku. Je tedy zřejmé, že parametry referenční nabídky musí být hodnoceny stejným způsobem a pomocí stejných metod, jak by byly případně hodnoceny parametry konkrétní velkoobchodní nabídky, neboť referenční i konkrétní nabídka musí vyhovět stejným požadavkům. Jiný závěr by dle soudu byl absurdní. Pro zvolení odlišných metod hodnocení není žádný důvod; povinnost sestavit a zveřejnit referenční nabídku jednoznačně směřuje k zajištění efektivního plnění závazku velkoobchodní nabídky. Bylo by tedy proti smyslu institutu referenční nabídky a současně v rozporu s legitimním očekáváním síťových i virtuálních operátorů, pokud by na referenční nabídku měly být kladeny jiné požadavky, než na konkrétní velkoobchodní nabídku. Tvrzení žalobkyně, že užití metody hodnocení založené na testu stlačování marží má oporu pouze v případě sporu o cenu mezi síťovým operátorem a konkrétním zájemcem o využití velkoobchodní nabídky, tedy neobstojí. V rozhodnutí o přídělu ani v prohlášení o přijetí závazků není zakotveno použití jiné metodiky pro hodnocení referenční nabídky. O nákladové metodě, jejíhož užití se žalobkyně domáhala, se dokumenty nezmiňují vůbec. Z rozhodnutí o přídělu a z prohlášení o přijetí závazků se podává, že žalobkyně vzala na vědomí, že test stlačování marží bude za účelem hodnocení nabídky užíván. [5] Dále městský soud odmítl argumentaci žalobkyně, dle které by měl v tomto řízení posuzovat, zda je metodika založená na testu stlačování marží vhodná k hodnocení velkoobchodní nabídky. Upozornil, že žalovaný předem deklaroval, jaká metodika bude k hodnocení velkoobchodních nabídek užívána, a žalobkyně s tím souhlasila. Výzvami z 14. 8. 2015 a 9. 9. 2015 žalovaný učinil konkrétní krok k získání podkladů k provedení hodnocení, zda žalobkyně plní podmínky stanovené v rozhodnutí o přídělu, a to na základě postupů, se kterými byla žalobkyně předem obeznámena a se kterými vyslovila souhlas. Žalobkyně v takové situaci nebyla oprávněna žalovanému odmítnout součinnost jen na základě pochybností o vhodnosti užívané metodiky hodnocení, a naopak byla výzvě povinna vyhovět. Pokud chce žalobkyně rozporovat vhodnost užití uvedené metodiky, respektive namítat její nevhodnost k posouzení plnění materiálně stanovených požadavků na obsah velkoobchodní nabídky, může tak učinit zpětně poté, co bude případně její referenční či konkrétní velkoobchodní nabídka žalovaným v důsledku provedení testu stlačování marží zpochybněna. Nemůže tak ale činit tím, že žalovanému zcela odmítne poskytnout součinnost, respektive že si bude vynucovat provádění úkolů zákonem svěřených žalovanému způsobem, které ona považuje za správný. V nynějším případě nadto žalobkyně požadované podklady (po lhůtě) poskytla; proto se její argumentace jeví jako účelová. Městský soud konečně poznamenal, že argumentace žalovaného, proč je metodika založená na testu stlačování marží vhodná pro hodnocení velkoobchodních nabídek, se zdá být přesvědčivá, a dodal, že žalovaný ve výzvě ze dne 9. 9. 2015 jednoznačně vyjádřil, za jakým účelem požaduje předložit specifikované podklady. [6] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že se žalobkyně předmětného správního deliktu vůbec nedopustila, neboť výzvě ze dne 9. 9. 2015 dodatečně vyhověla, přičemž znakem skutkové podstaty správního deliktu není, že by výzvě muselo být vyhověno ve stanovené lhůtě. Konstatoval, že § 118 odst. 5 písm. b) ZEK skutečně neuvádí jako znak skutkové podstaty to, že povinná osoba nepředloží požadované podklady ve stanovené lhůtě, nicméně odkazuje na § 115 ZEK, dle kterého má povinná osoba povinnost předložit žalovanému vyžádané podklady v jím stanovené přiměřené lhůtě. Pokud by přiměřená lhůta stanovená žalovaným k předložení podkladů nebyla (ani implicitně) součástí skutkové podstaty předmětného správního deliktu, nemohl by být uvedený delikt fakticky nikdy dokonán. Je logické, že u správních deliktů, které sankcionují jednání spočívající v nesplnění konkrétní povinnosti, musí být splnění takové povinnosti určitým způsobem časově fixováno. Případné dodatečné splnění povinnosti potom může být zohledněno například jako účin