5 Ads 390/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 390/2021- 43 - text  5 Ads 390/2021 - 46 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. I. E., zastoupen JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem Žilkova 1060/65, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 34 Ad 9/201965, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Romany Lužné se určuje částkou 3 146 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2019, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobce (stěžovatele) o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v relevantním znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, č. j. X, zamítla námitky stěžovatele proti zmíněnému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdila. [2] Žalovaná svůj závěr postavila na tom, že důchodový věk stěžovatele je 63 let a 4 měsíce a že ke dni 4. 11. 2018, od něhož stěžovatel žádal o přiznání starobního důchodu, stěžovatel získal pouze 30 roků a 147 dnů celkové doby pojištění a nesplnil tedy podmínku 34 let doby pojištění danou § 29 odst. 1 písm. j) zákona o důchodovém pojištění. Dále stěžovatel získal pouze 21 roků a 141 dnů doby pojištění ve smyslu § 11 a § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (tj. „čistě odpracovaných“ let pojištění, bez započtení náhradních dob pojištění), nesplnil tedy ani podmínku 30 let takto definované doby pojištění dle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel nesplnil ani podmínky § 29 odst. 3 písm. b) zmíněného zákona, neboť ke dni 4. 11. 2018 sice splnil dobu pojištění požadovanou tímto ustanovením (15 let pojištění bez náhradních dob), nedosáhl však k uvedenému datu věku o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 zákona o důchodovém pojištění pro muže stejného data narození, tedy nedosáhl 68 let a 4 měsíců. [3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované o zamítnutí námitek žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 34 Ad 9/201965, zamítl. Ke stěžovatelovu tvrzení, že mělo být zohledněno období od 12. 10. 1999 do 31. 5. 2007 jako doba, kdy byl stěžovatel účasten pojištění, neboť ukončení jeho pracovního poměru bylo neplatné, krajský soud konstatoval, že základním důkazním prostředkem k osvědčení doby pojištění jsou evidenční listy důchodového pojištění. Není povinností správního orgánu, aby sám zjišťoval či vyhledával skutečnosti ve prospěch žadatele o starobní důchod tak, aby mu byla uznána jako doba pojištění i doba, na kterou správní orgán nahlíží jako na období, kdy žadatel pojištěn nebyl. Žalovaná vychází primárně ze své evidence, kterou pojištění stěžovatele v požadovaném období neprochází. Stěžovatel s výjimkou tvrzení, že jeho pracovní poměr v tomto období i nadále trval, nenavrhl k důkazu nic, čím by takové tvrzení bylo možné osvědčit. [4] Otázky (ne)platnosti ukončení pracovního poměru řeší soudy v občanském soudním řízení, přičemž stěžovatel při jednání krajského soudu potvrdil, že takové řízení dosud nevyvolal. Rozhodnutí soudu, jímž byl shledán správce konkurzní podstaty, jenž měl se stěžovatelem pracovní poměr ukončit, podjatým, není soudním rozhodnutím, jímž by mohla být otázka neplatnosti ukončení pracovního poměru řešena, a neprokazuje, že k ukončení pracovněprávního vztahu stěžovatele došlo neplatně. Celková započitatelná doba pojištění stěžovatele pro účely posouzení nároku na starobní důchod je uvedena v osobním listu důchodového pojištění ze dne 28. 6. 2019, jenž je součástí prvostupňového rozhodnutí a dle kterého stěžovatel získal do 4. 11. 2018 celkem 11 097 dnů pojištění, tj. 30 roků a 147 dnů, z toho činila doba pojištění bez náhradních dob 7 806 dnů, tj. 21 roků a 141 dnů. Stěžovatel k požadovanému dni přiznání starobního důchodu nedosáhl ani již zmiňovaného potřebného věku pro nárok na starobní důchod dle § 29 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tedy 68 let a 4 měsíců. [5] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost (následně doplněnou též ustanovenou zástupkyní), v níž obdobně jako v žalobě uplatňuje řadu tvrzení týkajících se jeho údajného pracovního poměru u subjektu Ing. I. E., IČO X (o němž stěžovatel tvrdí, že jde o právnickou osobu, resp. dokonce „společnost“, avšak dle obchodního rejstříku se jedná o fyzickou osobupodnikatele, tedy o stěžovatele samého, což vyplývá i z evidence úpadců, podle níž bylo se stěžovatelem jakožto s fyzickou osobou vedeno konkurzní řízení – pozn. NSS), resp. jeho konkurzu, jednání správců konkurzní podstaty a souvisejících soudních sporů. Stěžovatel tvrdí, že u tohoto subjektu, zapsaného dne 4. 2. 1991 do tehdejšího podnikového rejstříku (jímž je ovšem on sám – pozn. NSS), který nazývá „rodinnou společností“, působil jako „statutární orgán“ a poté od 1. 4. 1993 měl být jeho zaměstnancem na pozici generálního ředitele, přičemž jeho pracovní poměr měl být od 6. 10. 1995 nahrazen novou smlouvou. Tento pracovní poměr měl dle přípisu tehdejšího správce konkurzní podstaty stěžovatele, JUDr. Jana Kovaříka, ze dne 28. 6. 2000 skončit k 11. 10. 1999, podle stěžovatele však prokazatelně trval i po tomto datu a údajně trvá doposud. Skutečnost, že se stěžovatelem nebyl nikdy platně rozvázán pracovní poměr, má plynout z vyjádření prvního správce konkurzní podstaty stěžovatele, JUDr. Aleny Javůrkové, ze dne 12. 3. 2004. Ta podle stěžovatele také potvrdila, že stěžovatele na základě uzavřeného pracovního poměru jmenovala do funkce ředitele a žádný pracovní poměr s ním po dobu trvání své funkce nerozvázala. Stěžovatel tak dle svého tvrzení zůstal zaměstnancem i v konkurzním řízení. Dále z tohoto vyjádření podle stěžovatele plyne, že JUDr. Alena Javůrková se stěžovatelem jednala jako se statutárním orgánem, nikoliv jako s osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž zmíněný „subjekt“ považovala za společnost, a nikoliv za živnost fyzické osoby (stěžovatele samého). Stěžovatel nemá možnost právně se bránit ve věci neplatné výpovědi z pracovního poměru, neboť mu dosud nebyl pracovní poměr ukončen žádným právním úkonem. Stěžovatel dle svého tvrzení podal úspěšnou „žalobu“ na podjatost správce konkurzní podstaty, JUDr. Jana Kovaříka, takže tato osoba se s ním nemohla na ukončení jeho pracovního poměru dohodnout. Stěžovatel je tak přesvědčen, že jeho pracovní poměr stále trvá a že tedy splnil „předepsaný počet let zaměstnání“ a měl mu být přiznán starobní důchod v plné výši. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovateli byly veškeré doby pojištění, které jsou v její evidenci, zohledněny, potřebné doby pojištění však dosaženo nebylo. Stěžovatel v námitkovém řízení nedoložil žádné nové dokumenty, přičemž pokud je doloží, žalovaná jeho věc opětovně posoudí. Žalovaná konstatovala, že vychází primárně ze své evidence, kterou pojištění stěžovatele v období po 11. 10. 1999 neprochází. Ve vztahu k tomuto období nejsou k dispozici evidenční listy důchodového pojištění a stěžovatel nenavrhl k důkazu nic, čím by takové tvrzení bylo možné osvědčit. Při rozhodování o nároku na starobní důchod a jeho výši lze přitom zohlednit pouze doby pojištění, jejichž existence je věrohodně prokázána. Otázky neplatnosti ukončení pracovního poměru řeší soudy v občanském soudním řízení. Rozhodnutí soudu ve vztahu ke konkurznímu řízení neprokazuje, že k ukončení pracovněprávního vztahu stěžovatele došlo neplatně. Ve veřejném rejstříku je stěžovatel pod IČO X zapsán po celou dobu jako fyzická osobapodnikatel. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [8] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl totiž rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nejedná se již jen o