5 As 230/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 230/2021- 39 - text  5 As 230/2021 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce/navrhovatele: R. T., zast. JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, a odpůrkyni: obec Horská Kvilda, se sídlem Horská Kvilda 40, zast. Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem se sídlem Teplého 2786/0, Pardubice, za účasti: I) A. H., II) A. S., III) A. H., IV) A. K., zast. Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Divadelní 616/4, Brno, V) M. D., VI) P. D., oba zast. Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Pobočná 1395/1, Praha, o kasační stížnosti žalobce/navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2021, č. j. 57 A 61/2021150, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. et Mgr. Michala Boušky, advokáta se sídlem Teplého 2786/0, Pardubice. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce/navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Tímto rozsudkem krajský soud podrobil tzv. incidenčnímu přezkumu část opatření obecné povahy – a sice územního plánu obce Horská Kvilda (dále též „ÚP Horská Kvilda“), který nabyl účinnosti dne 18. 5. 2013, přičemž o stěžovatelem podaném návrhu na jeho zrušení v části vymezující pozemky parc. č. XA a č. XB, k. ú. H. K., „jako nezastavitelné plochy s funkčním využitím NP – louky a pastviny“ rozhodl tak, že návrh ve vztahu k pozemku parc. č. XA odmítl (výrok I.) a ve vztahu k pozemku parc. č. XB ho zamítl (výrok II. ). V návaznosti na to krajský soud zamítl též (hlavní) návrh, resp. žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. PKRR/4894/20 (výrok III.). [2] Posledně uvedeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Kašperské Hory (dále jen „stavební úřad“) ze dne 6. 11. 2020, č. j. 02769/2020/SU tak, že ve výroku se vypouští text „podle § 90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona“ a ve zbytku se potvrzuje napadené rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „PŘÍPOJKA NN pro parcelu č. XB k. ú. H. K.“. [3] Podstatou zamítavého rozhodnutí stavebního úřadu byla nesouhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů, a to: (i) Městského úřadu Sušice ze dne 8. 2. 2019, zn. 246/19/VYS/Mat330, č. j. 246/19/ZS, jako orgánu územního plánování, podle něhož není stavba stěžovatele v souladu s ÚP Horská Kvilda [konkrétně s funkčním využitím dotčených pozemků jako plochy přírodní (NP) – louky a pastviny], a (ii) Správy Národního parku Šumava ze dne 17. 2. 2020, zn. SZ NPS 01043/2020/3 – NPS 01415/2020, jako orgánu ochrany přírody, který vyšel rovněž z územně plánovací dokumentace, jakož i z dochovaného stavu přirozených ekosystémů, a konstatoval, že realizace stavby by znamenala nepřiměřených zásah do zvláště chráněného území. K odvolání stěžovatele byla obě závazná stanoviska potvrzena nadřízenými orgány – stanoviskem Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 18. 1. 2021, č. j. PKRR/239/21, a stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 12. 2020, č. j. MZP/2020/510/1560; žalovaný proto zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s dílčí korekcí, kdy vypustil nepřiléhavý odkaz na ustanovení stavebního zákona (viz výše). II. Rozhodnutí krajského soudu [4] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, jejíž součástí učinil i návrh na zrušení části opatření obecné povahy – ÚP Horská Kvilda, z něhož rozhodující správní orgány vycházely; v daném případě byl výsledek řízení o žalobě závislý na posouzení zákonnosti ÚP Horská Kvilda a právě tu stěžovatel vedle samotných závazných stanovisek rozporoval. Primárně odkazoval na to, že podle evidence v katastru nemovitostí se v případě obou pozemků parc. č. XA a XB, v k. ú. H. K., které jsou v jeho vlastnictví, jedná o druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří; jde tedy o zastavěné stavební pozemky a jako takové měly být zařazeny do zastavěného území obce, což ostatně konstatoval i sám žalovaný ve sdělení o provedení státního dozoru. Na pozemcích se nacházejí části původní stavby, avšak odpůrkyně – i přes připomínku uplatněnou při pořizování územního plánu – tuto skutečnost nezohlednila a dle stěžovatele pochybila, pokud pozemky zahrnula do nezastavěného území s funkčním využitím jako plochy přírodní (NP). Na základě toho pochybily i dotčené orgány vydávající závazná stanoviska, potažmo žalovaný. [5] S ohledem na skutečnost, že stavební záměr, o němž žalovaný rozhodoval, se vztahoval pouze k pozemku parc. č. XB, krajský soud odmítl stěžovatelův návrh na zrušení části ÚP Horská Kvilda v rozsahu pozemku parc. č. XA jako nepřípustný. Pokud jde o pozemek parc. č. XB, v této části krajský soud shledal splnění zákonné podmínky pro přípustnost incidenčního přezkumu podle § 101a odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V části týkající se pozemku parc. č. XB tedy podrobil návrh stěžovatele meritorním přezkumu, avšak neshledal ho důvodným; následně pak neshledal důvodnou ani podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k obsahu kasační stížnosti jsou přitom podstatné důvody, na základě nichž krajský soud zamítl návrh na zrušení ÚP Horská Kvilda v části parc. č. XB. [6] Podle krajského soudu stávající evidence pozemku parc. č. XB v katastru nemovitostí jako zastavená plocha a nádvoří není dostatečným důvodem pro zrušení dotčené části ÚP Horská Kvilda, která uvedený pozemek vymezuje jako nezastavitelný pozemek – konkrétně plochu s funkčním využitím NP (louky a pastviny). Krajský soud odkázal na nutnost vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání územního plánu (§ 101b odst. 3 s. ř. s.). ÚP Horská Kvilda byl vydán dne 30. 4. 2013 a nabyl účinnosti dne 18. 5. 2013; k danému datu byl předmětný pozemek stěžovatele evidován v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, přičemž k jeho změně na druh pozemku zastavená plocha a nádvoří došlo až v návaznosti na žádost podanou v březnu 2014. V době vydání územního plánu tedy nebyl pozemek parc. č. XB zastavěným stavebním pozemkem a odpůrkyně neporušila § 58 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, když daný pozemek nezahrnula do zastavěného území. [7] V této souvislosti krajský soud dále poznamenal, že stěžovatel pozemek nabyl do svého vlastnictví až poté, co byl vydán územní plán, a nabyl ho s vědomím, že je v nezastavěném území; nejednalo se o pozemek zahrnutý do zastavěného území obce či mezi zastavitelné plochy. Tomu odpovídalo i odůvodnění územního plánu, v němž se odpůrkyně rozhodla nenavrhovat žádné nové zastavitelné plochy nad rámec stávajícího zastavěného a zastavitelného území již vymezeného v předchozí územně plánovací dokumentaci. ÚP Horská Kvilda tudíž ve vztahu k pozemkům parc. č. XA a XB pouze zachoval status quo. Současně krajský soud uvedl, že historicky se na pozemcích sice stavba nacházela, ovšem již dávno zanikla a dle faktického stavu se v době prořízení územního plánu prokazatelně nejednalo o zastavěný pozemek, neboť se na něm nacházely pouze fragmenty původní kamenné podezdívky s tím, že přírodní vegetace zde zcela převážila. Právě z faktického stavu pozemků parc. č. XA a XB, které zastavěny nebyly (naopak se na nich nacházelo stanoviště vyžadující ochranu) odpůrkyně vycházela, jak vyplývá z odůvodnění ÚP Horská Kvilda, a na správnosti jejího postupu nic nemění ani původní evidence pozemků v tzv. zjednodušené evidenci jako parcelní skupina: „Pozemkový katastr – stavební“. Podle krajského soudu je rozhodná zákonná definice zastavěného stavebního pozemku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, který odkazuje na evidenci pozemku v katastru nemovitostí jako stavební parcelu, jíž se rozumí „pozemek evidovaný v druhu pozemku zastavěné plochy a nádvoří“ [viz § 27 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „původní katastrální zákon“)]. [8] Dotčený pozemek byl v rozhodné době v katastru nemovitostí evidován jako ostatní plocha, nikoli jako zastavěná plocha a nádvoří – k tomu došlo až později, což byl ostatně i důvod, pro který krajský soud nevzal v potaz sdělení ze dne 19. 9. 2019, č. j. PK/RR/3339/19, o provedení státní dozo