6 Afs 152/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 152/2022- 47 - text  6 Afs 152/2022 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. R., zastoupený Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti žalovanému: Finanční arbitr, sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, za účasti: Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1889/20167, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 9 Af 20/201997, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný výrokem I nálezu ze dne 8. 12. 2017, č. e. FA/33707/2017, sp. zn. FA/ZP/1889/2016, zastavil řízení o návrhu žalobce na určení neplatnosti pojistné smlouvy č. 6942982428 uzavřené mezi žalobcem (spotřebitelem) a osobou zúčastněnou na řízení (pojistitelem) v části týkající se pojištění zproštění od placení pojistného a úrazového pojištění (dále jen „pojištění pro případ nemoci“ a „úrazové pojištění“; nebo též souhrnně „neživotní pojištění“). Ve vztahu k tomuto výroku žalovaný v odůvodnění nálezu uvedl, že není příslušný k rozhodování sporů ve věcech neživotních pojištění. Výrokem II nálezu žalovaný návrh žalobce ve zbytku (týkajícím se životního pojištění) zamítl z důvodu promlčení práva. [2] Námitky žalobce proti uvedenému nálezu žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a nález potvrdil. Uvedl, že s ohledem na zákonem mu svěřenou oblast působnosti, jíž je rozhodování sporů mezi spotřebitelem a pojistitelem týkajících se životního pojištění [§ 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi], nemohl rozhodovat o návrhu vztahujícímu se k té části pojistné smlouvy, která se týká pojištění pro případ nemoci a úrazového pojištění. Dle platné právní úpravy, jejíž výklad žalovaný provedl, se totiž nejedná o životní pojištění. S odkazem na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí tak žalovaný dospěl k závěru, že nemohl o této části návrhu rozhodnout, neboť řešení sporů ve věcech neživotních pojištění nespadá do jeho kompetence. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Městský soud se ztotožnil se závěrem, že do kompetence žalovaného nespadá rozhodování té části sporu iniciovaného žalobcem, která se týká neživotního pojištění, a to ani v případě, kdy příslušná smluvní ujednání týkající se neživotního pojištění byla sjednána jako doplňková připojištění k hlavní smlouvě na životní pojištění. Žalovaný tedy dle městského soudu v této části řízení správně zastavil. [4] Městský soud vycházel při výkladu kompetence žalovaného ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), účinného v době uzavření dotčené pojistné smlouvy mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení, jehož § 54 a násl. upravuje životní pojištění, § 60 a násl. úrazové pojištění a § 62 pojištění pro případ nemoci. Dle městského soudu se jedná o tři samostatné podkategorie pojištění osob, přičemž při vymezování kompetence žalovaného (omezené zákonem toliko na životní pojištění) je třeba vycházet z dělení druhů pojištění obsaženého v soukromoprávní úpravě zákona o pojistné smlouvě. Pro úplnost městský soud poznamenal, že aktuálně obdobnou právní úpravu obsahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který tuto úpravu integroval do svého obsahu, v důsledku čehož zákon o pojistné smlouvě pozbyl účinnosti. [5] Na popsaném závěru dle městského soudu nic nemění ani úprava obsažená v zákoně č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (dále jen „nový zákon o pojišťovnictví“), který v příloze č. 1 části A vymezuje pro vlastní účely odvětví životních pojištění tak, že dle ustanovení I. c) uvedené části přílohy do odvětví životních pojištění spadá rovněž pojištění úrazu nebo nemoci, jeli sjednáno jako doplňkové pojištění k životnímu pojištění. Městský soud upřednostnil výklad dle zákona o pojistné smlouvě jako základního soukromoprávního předpisu upravujícího oblast pojištění. [6] Dle městského soudu je v dané věci nesporné, že smluvní ujednání o připojištění pro případ nemoci a úrazového připojištění byla sjednána jako doplňková k základnímu životnímu pojištění, a byla tedy závislá na tomto základním pojištění. Tato skutečnost však dle městského soudu nemá žádnou relevanci pro závěr o tom, že obě doplňková pojištění nadále spadají do kategorie neživotních pojištění, nikoli pojištění životního. Městský soud připomněl, že z hlediska posuzování kompetence finančního arbitra nemohou být rozhodující obchodní postupy pojišťoven, ani to, v jaké oblasti konkrétní pojišťovna působí. Dle městského soudu není myslitelný takový výklad právní úpravy, který by připouštěl, že žalovaný má kompetenci rozhodovat spory týkající se neživotního pojištění, jeli sjednáno jako doplňkové připojištění v jedné smlouvě společně s životním pojištěním, avšak nemá kompetenci rozhodovat spory z neživotních pojištění sjednaných samostatnou smlouvou. Volba způsobu smluvního ujednání nemůže být pro určení kompetence žalovaného rozhodná. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Rozporoval závěr městského soudu, že žalovaný nebyl věcně příslušný k rozhodnutí o té části jeho návrhu, která se týkala neživotních pojištění sjednaných jako doplňková pojištění k pojištění životnímu. [8] Stěžovatel připomněl, že zákon o finančním arbitrovi nemá vlastní definici pojmu životní pojištění, a proto je nutno za rozhodující považovat zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „starý zákon o pojišťovnictví“), který odkazem obsaženým v § 3 odst. 2 písm. a) [pozn. soudu: správně § 2 odst. 1 písm. v)] definoval životní pojištění jako soubor pojistných odvětví uvedených v části A přílohy č. 1 zákona stanovící (v bodě 6) tak, že mezi odvětví životního pojištění spadá i pojištění pro případ úrazu nebo nemoci, jeli doplňkem pojištění v bodech 1 až 5. Dle stěžovatelova názoru tak právní řád explicitně stanoví, že životním pojištěním se rozumí i pojištění pro případ úrazu nebo nemoci, jsouli jeho doplňkem. V této souvislosti stěžovatel upozornil rovněž na znění § 54 odst. 1 tohoto zákona, který obsahuje demonstrativní výčet typů životního pojištění (konkrétně stěžovatel zdůraznil užití výrazu zejména), na jehož základě dovodil možnost podřadit pod pojem životní pojištění rovněž doplňková pojištění dle přílohy č. 1 části A bodu 6 starého zákona o pojišťovnictví. Pouze tento výklad je z pohledu stěžovatele souladný s požadavkem na jednotnost právního řádu. [9] Dle stěžovatele dále rozsudek městského soudu nereagoval na jím vznesenou námitku nevykonatelnosti rozhodnutí finančního arbitra pro neurčitost (stěžovatel v průběhu řízení před soudem namítal, že požadoval plnění konkrétní finanční částky, avšak žalovaný nerozhodl o zastavení řízení stran příslušné části finančního plnění, nýbrž „tematicky“). Z tohoto důvodu je dle stěžovatele výrok I rozhodnutí žalovaného nicotný, neboť není zřejmé, čeho se ve vztahu k uplatněnému nároku týká. Stěžovatel upozornil, že nicotností výroku byl městský soud povinen se zabývat ex officio, namísto toho však označil stěžovatelovu námitku za nepřípustnou novotu, neboť nebyla uplatněna ve lhůtě jako řádný žalobní bod. [10] Stěžovatel rovněž argumentoval, že závislost doplňkových (neživotních) připojištění na pojištění základním (životním) neumožňuje smlouvu rozdělit. V daném případě sice pojistná smlouva samostatně definovala výši pojistného za úrazové pojištění, avšak nikoli již výši pojistného pro případ nemoci, a zakládala povinnost stěžovatele hradit pouze jedno pojistné za všechna sjednaná pojištění jako celek. Obsah smlouvy je tak dle stěžovatele jednotný a nedělitelný, přičemž nelze uvažovat o neplatnosti toliko její části týkající se životního pojištění. [11] Stěžovatel také odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 19 C 33/2018, který se měl vyjádřit k otázce zastavení řízení vedeného žalovaným v části doplňkového připojištění v souladu s názorem zastávaným stěžovatelem. Citoval rovněž z výroční zprávy osoby zúčastněné na řízení za rok 2006, kde se uvádí, že produkt životního pojištění dotváří komplexní úrazové pojištění uzavírané ve většině případů jako součást životního pojištění. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nepovažoval stěžova