6 Azs 36/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 36/2022- 29 - text  6 Azs 36/2022 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: V. L., zastoupený JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2021, č. j. MV119914/SO2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem  pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2022, č. j. 59 A 37/202152, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „ministerstvo“), vydalo dne 23. 11. 2020 pod č. j. OAM2319217/ZM2020 rozhodnutí, kterým podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítlo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Žádost byla zamítnuta z důvodu nespolehlivosti žalobcova zaměstnavatele, společnosti DHILLON LB s.r.o. (dále jen „společnost DHILLON“), ve smyslu § 178f odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to na základě sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec ze dne 19. 6. 2020, č. j. 45005/091604/20/110/DJA, že společnost DHILLON měla ke dni 31. 5. 2020 nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 2 256 132 Kč a nedoplatek na penále ve výši 1 158 821 Kč; na nedoplatek pojistného byl dne 10. 2. 2020 povolen splátkový kalendář. Správní orgán prvního stupně odkázal na § 178e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se za bezdlužnou považuje osoba, která nemá evidován nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále, s výjimkou nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že splátkový kalendář byl sjednán pouze pro nedoplatek na pojistném, nikoli však pro nedoplatek na penále. Vzhledem k tomu, že za nespolehlivého zaměstnavatele se dle § 178f odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců považuje zaměstnavatel, který není bezdlužnou osobou, uzavřel, že společnost DHILLON je nespolehlivým zaměstnavatelem. [2] Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaná zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. K odvolací námitce, že ministerstvo chybně interpretovalo potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení a dovodilo z něj nesprávné závěry, žalovaná ve shodě se správním orgánem prvního stupně uvedla, že splátkový kalendář byl sjednán na nedoplatek na pojistném, nikoli však na penále, tudíž se v případě žalobcova zaměstnavatele, společnosti DHILLON, nejednalo o bezdlužnou osobu, a tedy o spolehlivého zaměstnavatele. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem  pobočky v Liberci. Žalovaná dle jeho názoru nesprávně vyhodnotila otázku bezdlužnosti zaměstnavatele. Tato nesprávnost vychází dle žalobce z nesprávné interpretace rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec ze dne 10. 2. 2020, č. j. 45005220/8011/10. 02. 202000558/JNE2, dle kterého bylo společnosti DHILLON povoleno placení ve splátkách nejen v případě dlužného pojistného, ale také penále. K tomu žalobce odkázal na výrok uvedeného rozhodnutí, dle kterého se (plátci pojistného) povoluje placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, a dále na odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž se uvádí, že penále bude vyčísleno až po ukončení splátek. Žalobce považoval výklad zastávaný žalovanou za nelogický, neboť penále „nabíhá“ za každý den prodlení, a proto jeho celková výše bude zřejmá až po ukončení splátkového kalendáře. Dle žalobce tak splátkový kalendář na penále reálně nebylo (a není) možné stanovit ke dni, kdy byl sjednán splátkový kalendář na dlužné pojistné. [4] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. K otázce povolení placení dlužného penále ve splátkách krajský soud uzavřel, že žalobcův zaměstnavatel měl ke dni rozhodnutí o splátkách vedle nedoplatku na pojistném také nedoplatek na penále. Nedoplatek na penále ovšem nebyl předmětem splátkového kalendáře. Byl však sdělen zaměstnavateli před rozhodnutím o povolení splátek, a tedy se nejednalo o penále, které bude vyčísleno až po ukončení splátek dlužného pojistného. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž nejprve vznesl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů. Dále stěžovatel zdůraznil, že žalovaná neměla při rozhodování k dispozici rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec ze dne 10. 2. 2020, č. j. 45005220/8011/10. 02. 202000558/JNE2, z jehož odůvodnění vyplývá, že dlužné penále činilo 0 Kč, a jeho výše měla být vyčíslena až po ukončení splátek. Vzhledem ke splátkovému kalendáři na nedoplatek pojistného i penále, povolenému uvedeným rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec, dospěl dle stěžovatele krajský soud (a před ním i správní orgány obou stupňů) k chybnému posouzení otázky bezdlužnosti (a tedy i nespolehlivosti) společnosti DHILLON. Jmenovaná společnost totiž nemohla sjednat splátkový kalendář na penále, jehož výše se odvíjí od dlužného pojistného, na které bylo povoleno rozložení úhrady ve splátkách. Stěžovatel připomněl, že penále nabíhá za každý den prodlení, tudíž jeho celková výše může být vyčíslena až po ukončení splátek. Výklad zastávaný žalovanou dle stěžovatelova názoru vede k nemožnosti využít výjimky stanovené § 178e odst. 1 zákona o pobytu cizinců. [6] Žalovaná ve vyjádření setrvala na svých závěrech obsažených v rozhodnutí o odvolání. Neztotožnila se stěžovatelem uplatněnými kasačními námitkami, navrhla proto kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze posuzovat důvodnost uplatněných námitek. O nepřezkoumatelný rozsudek se jedná v případě jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost z obou těchto příčin. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jak v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém“ (viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/201443, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014108). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze obecně považovat taková rozhodnutí soudu, z jejichž výroku nelze zjistit, jak soud ve věci rozhodl, nebo jeli rozhodnutí vnitřně rozporné. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375). Nejvyšší správní soud zároveň připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). V souzené věci je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že namítanou nepřezkoumatelností netrpí. Krajský soud řádně posoudil skutkový stav věci a za tím účelem také doplnil v řízení dokazování, náležitě se vypořádal také s uplatněnými žalobními námitkami. Z napadeného rozsudku krajského soudu je bez pochybností zřejmé, jak soud ve věci rozhodl, odůvodnění rozsudku není vnitřně rozporné a rozsudek není stižen ani jinou vad