7 Ads 259/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 259/2022- 24 - text  7 Ads 259/2022 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 15 Ad 3/202039, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2020, č. j. MPSV2020/18201421/1, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále též „úřad práce“) ze dne 10. 12. 2019, č. j. UPCRUL2019/236919. Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce stanovil podle § 82 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti žalobci povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod ve výši 789 212 Kč. Podle úřadu práce žalobce nesplnil za rok 2018 povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením skrze plnění od zaměstnavatelů ve smyslu § 81 odst. 2 písm. b) zákona, neboť dotčený zaměstnavatel (dále též „dodavatel služeb“) nevložil údaje o poskytnutém plnění nejpozději do 30 kalendářních dnů od zaplacení poskytnutého plnění do evidence vedené Ministerstvem práce a sociálních věcí. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. K meritu věci krajský soud konstatoval, že povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením lze splnit třemi rovnocennými variantami, které je možno využívat samostatně nebo vzájemně kombinovat. Žalobce zvolil kombinaci zaměstnávání osob se zdravotním postižením a odběr výrobků a služeb od zaměstnavatele uznaného úřadem práce. Správní orgány přitom nezpochybnily, že žalobce dané služby fakticky odebral. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 10 Ads 254/202046, nicméně právní úprava zákona o zaměstnanosti účinná od října 2017 vyžaduje od odběratelů obezřetnost a aktivní přístup, tudíž aby průběžně kontrolovali dodržování povinností svým smluvním partnerem. Zákon pak ukládá dodavateli, aby nepřekročil stanovený limit poskytnutých výrobků a služeb a aby vložil údaje o poskytnutém plnění do evidence vedené ministerstvem. Zabraňuje tím, aby se z povinnosti poskytnout zdravotně postiženým osobám uplatnění na trhu práce stala pouhá formalita. Krajský soud s ohledem na závěry rozsudku č. j. 10 Ads 254/202046 uzavřel, že ke splnění podmínek náhradního plnění nestačí, pokud odběratel odebere od dodavatele výrobky a služby. Měl by ve svém zájmu rovněž zkontrolovat, že daný dodavatel splnil svou evidenční povinnost. Krajský soud dodal, že evidence je od října 2017 veřejně dostupná, což umožňuje odběratelům, aby průběžně kontrolovali, zda jejich dodavatel plní své povinnosti, a aby tomu své vztahy s dodavatelem přizpůsobili. Ztotožnil se i se závěrem žalovaného, že lhůta v § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je lhůtou hmotněprávní, neboť se nejedná o lhůtu určenou pro uplatnění práv a povinností, ale naopak lhůtu určenou ke splnění jedné ze dvou podmínek stanovených zákonem. Z toho plyne, že nebylo možné vyhovět žádosti dodavatele služeb o navrácení v předešlý stav, ani zadat plnění do evidence dodatečně. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že do 30. 9. 2017 stíhala povinnost vedení evidence o poskytnutém plnění zaměstnavatele zdravotně postižených osob, od kterých byly služby či výrobky odebírány. Stěžovatel měl uzavřenu smlouvu s dodavatelem již od 1. 9. 2003. Teprve novelou zákona o zaměstnanosti byla povinnost vést evidenci změněna na povinnost vložit do evidence stanovené údaje ve stanovené lhůtě. S ohledem na dosavadní dlouholetou bezproblémovou zkušenost a na skutečnost, že zákon odběrateli výslovně neukládá povinnost kontroly, stěžovatel postupoval podle dosavadní praxe. Podle stěžovatele by povinnost kontroly měla být v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod uložena zákonem výslovně. Nelze ji pouze dovozovat a klást k tíži odběratele služeb absenci kontroly splnění evidenční povinnosti relativně krátce po novelizaci zákona. Stěžovatel rovněž zdůraznil smysl zákona, jímž je především zajištění možnosti zaměstnávání zdravotně postižených osob. Tento smysl byl v jeho případě naplněn, což nemohla nijak ovlivnit skutečnost, že nedošlo k vložení příslušných údajů do evidence, respektive že k tomu došlo opožděně. Zajištění možnosti státu zjistit, že nebyl překročen maximální zákonný limit a že nedošlo k tzv. přefakturaci, je pouze administrativní záležitost, byť potřebná, přičemž aplikace hned v prvním období po tak zásadní novele zákona je příliš tvrdé. Dopady této změny přitom plynou až z rozsudku č. j. 10 Ads 254/202046, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek jiného krajského soudu, jenž aproboval obdobný postup, jaký realizoval stěžovatel. Krajský soud tak posoudil věc nesprávně, příliš tvrdě a formalisticky. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkový stav, průběh sporu a svůj právní názor. Podle něj ze zákona jasně plyne, že nezaevidovalli dodavatel ve stanovené lhůtě poskytnutá náhradní plnění, nemohl je stěžovateli poskytnout v souladu se zákonem, pročež stěžovatel logicky nemůže takovýto odběr výrobků či služeb uplatnit jako tzv. náhradní plnění. Bylo by vnitřně rozporné, aby zákon o zaměstnanosti pro účely stanoveného podílu zohledňoval pouze plnění vedené v příslušné evidenci, tedy neumožňoval dodavateli poskytovat jiné náhradní plnění, ale současně by totéž plnění umožňoval odběrateli uznat jako náležité plnění povinnosti vyplývající z § 81 zákona. Účelem této úpravy je obecná kontrola poskytování náhradních plnění. Stanovenou podmínku evidence plnění proto nelze přehlížet. Jelikož je text zákona jasný, není zde ani prostor pro jiný než jazykový výklad. Dikce zákona nevytváří nesplnitelné či nemožné požadavky, toliko klade na odběratele vyšší nároky co do volby obchodního partnera, který náhradní plnění poskytne. Zvolené opatření není jen administrativní záležitost, ale brání účelovému obcházení zákona v podobě přefakturace. Na důsledné vymáhání evidenční povinnosti dodavatele proto nelze rezignovat. Bez ní by stanovení limitu jakožto zásadního nástroje pro omezení pozbylo na významu. Stěžovatel měl provedené novelizaci zákona věnovat náležitou pozornost. Zákon mu přitom neukládá kontrolovat evidenci, nýbrž mu umožňuje tak ve svém zájmu činit. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Stěžovatel sice formálně napadá rozsudek krajského soudu rovněž z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak již blíže neupřesňuje, v čem by vada nepřezkoumatelnosti měla spočívat. Ve stejné míře obecnosti proto Nejvyšší správní soud uvádí, že vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal. Rozsudek krajského soudu je srozumitelný a řádně odůvodněný. Krajský soud v něm dostatečně objasnil, z jakého skutkového stavu vyšel a jak jej následně právně hodnotil. Zcela srozumitelně přitom vysvětlil, proč shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Stěžovatel s jeho závěry ostatně věcně polemizuje, což by u nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele s těmito závěry přitom nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů nezpůsobuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). [8] Předmětem sporu mezi stěžovatelem a žalovaným je otázka, zda stěžovatel, který plnil povinný podíl zaměstnávání zdravotně postižených osob zčásti tím, že odebíral tzv. náhradní plnění podle zákona o zaměstnanosti (od dodavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců na chráněných pracovních místech), splnil svůj povinný podíl tím, že odebral plnění, u něhož dodavatel nesplnil svou zákonnou povinnost vyznačit poskytnuté náhradní plnění v úřední evidenci. [9] Jak vyplývá z rekapitulace rozsudku krajského soudu provedené výše a ostatně i z kasační stížnosti stěžovatele a vyjádření žalovaného, uvedenou právní otázkou se Nejvyšší správní soud již ve své judi