7 As 61/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 61/2023- 32 - text  7 As 61/2023 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: AGENCY TRANSPORT s. r. o., se sídlem Družstevní 63, Chrastava, zastoupený Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 2. 2023, č. j. 59 A 24/202282, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022, č. j. 87/2020110SDNA/18 (dále též „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravní obslužnosti (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 19. 7. 2021, č. j. OD 79/2020 KULK 47218/2021/67.1/Mm, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Správní orgán I. stupně dovodil, že žalobce porušil § 35 odst. 2 písm. h), § 35 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 4 zákona o silniční dopravě, za což žalobci uložil podle § 35 odst. 6 písm. a), b) a d) téhož zákona pokutu ve výši 8 000 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 59 A 24/202282 (dále též „napadený rozsudek“), zamítl. Krajský soud nepřisvědčil žalobní argumentaci poukazující na existenci důvodů vyvolávajících nutnost liberace. Podle krajského soudu byl závěr žalovaného ve vztahu k přestupkům podle § 35 odst. 2 písm. h) a § 35 odst. 4 zákona o silniční dopravě o nemožnosti zproštění odpovědnosti správný. U těchto přestupků totiž zákon výslovně vylučuje možnost liberace (viz § 36 odst. 3 zákona o silniční dopravě). Jiná je však situace v případě přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě. Ohledně tohoto přestupku zákon o silniční dopravě, na rozdíl od dvou výše označených, nezakotvuje nemožnost zproštění odpovědnosti. V naznačeném rozsahu tedy žalovaný dílčím způsobem pochybil, když své rozhodnutí odůvodnil tím, že odpovědnost žalobce je absolutní ve vztahu ke všem projednávaným přestupkům. Tato nesprávnost nicméně dle přesvědčení soudu není dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to z toho důvodu, že žalovaný se i přes uvedené zabýval tvrzeními žalobce, na základě kterých dovozoval liberační důvody. I podle krajského soudu nelze na základě žalobcem uváděných důvodů dovodit nutnost liberace. Žalobcem tvrzené skutečnosti nedostačují k tomu, aby došlo ke zproštění odpovědnosti podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Není přitom povinností správních orgánů a soudu doporučovat, jakým způsobem lze porušení právních povinností předcházet. Napadené rozhodnutí, které se navíc možnostem žalobce alespoň elementárním způsobem věnovalo, proto není z těchto důvodů nepřezkoumatelné. Napadený rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz, přičemž zdejší soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel primárně poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dále dovozoval naplnění stížního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci a dále se dopustily porušení procesních ustanovení platných pro řízení před správními orgány. Podle názoru stěžovatele došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Krajský soud nesprávně posoudil zákonnost závěrů správních orgánů stran objektivní odpovědnosti právnických osob za přestupky podle zákona o silniční dopravě. Stěžovatel je názoru, že nemohl být shledán vinným z předmětných přestupků, neboť vynaložil veškeré možné úsilí, aby zamezil jejich spáchání. Dle názoru stěžovatele krajský soud nahlížel na danou věc příliš formalisticky, když u přestupků vyloučených z možnosti liberace [§ 35 odst. 2 písm. h) a § 35 odst. 4 zákona o silniční dopravě] tuto možnost vůbec nezvažoval. U přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě pak dovodil, že stěžovatelem tvrzené skutečností nedostačují k tomu, aby došlo ke zproštění odpovědnosti dle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Polemizoval s dílčími závěry krajského soudu a dovozoval jejich nepřípadnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v rámci něhož shrnul dosavadní průběh řízení a rozvedl argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Podle jeho názoru správní orgány i krajský soud postupovaly zcela v souladu se zákonem. Uplatněné námitky proto důvodnými neshledal. V podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě a rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožnil. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví dle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své ro