7 As 79/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 79/2023- 44 - text  7 As 79/2023 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: R. N., zastoupen JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie, se sídlem Rooseveltova 620/23, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2023, č. j. 63 A 29/202263, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Bureše, Ph.D., advokáta se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2022, č. j. MO 403585/20225104 (dále též „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Velitele Vojenské policie Tábor (dále též „služební orgán“), ze dne 16. 6. 2022, č. j. MO 238206/20224215 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018, ve smyslu § 31b zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále též „zákon o vojácích z povolání“). Služební orgán dospěl k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob je z hlediska sledovaného cíle, kterým je účinná a spolehlivá ochrana těchto osob, a tedy i vnější bezpečnosti státu, natolik specifický, že je třeba jej zajistit v rámci režimu nepřetržitého nasazení. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem (dále též „napadený rozsudek“), a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Krajský soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“), Nejvyššího správního soudu, jakož i s přihlédnutím k důvodové zprávě k zákonu č. 272/2009 Sb. a č. 322/2014 Sb., dovodil, že standardní služba v rámci činnosti bezpečnostního ochranného týmu není službou v mimořádné situaci, která by byla podřaditelná pod režim nepřetržitého vojenského nasazení. K tomu uvedl, že služba v rámci nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b zákona o vojácích z povolání představuje výjimku ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES (dále jen „Směrnice 2003/88/ES“), týkající se mj. rozvržení pracovní doby. Jde totiž o službu, která je do jisté míry nepředvídatelná a současně odvislá od variabilního programu chráněné osoby, avšak je plněna za obvyklých podmínek odpovídajících úkolu, pro který byl ochranný oddíl zřízen. Poukázal přitom na jiné případy, rozhodované SDEU, které naopak pod výjimku ze Směrnice 2003/88/ERS nespadají (např. činnost pracovníků zdravotnické záchranné služby doprovázejících sanitní či zásahové vozidlo lékaře pohotovostní služby v rámci záchranné služby první pomoci v Německu nebo činnost veřejné požární služby v Německu). Za stěžejní pak považoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 10 Ad 5/201745, který byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 344/201923, neboť se týkal skutkové obdobné věci. Městský soud v uvedené věci zrušil rozhodnutí státního tajemníka Ministerstva obrany, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu, kterým byla zamítnuta žádost tehdejšího žalobce o proplacení služby konané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Důvodem bylo, že Vojenská policie mohla využít i jiných opatření než služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Za stěžejní přitom krajský soud považoval to, že režim nepřetržitého vojenského nasazení lze v rámci této služby nařídit, pokud bude splněna materiální stránka věcné potřebnosti takového režimu ve smyslu závěrů judikatury SDEU, např. v případě mimořádně závažné situace, kdy nebude možné dodržet plnění předem organizované pracovní doby. V závěru dodal, že nedostatečné personální zajištění daného útvaru nemůže být, stejně jako ekonomická výhodnost režimu nepřetržitého nasazení z pohledu ekonomického oddělení vojenské policie, důvodem pro krácení práva žalobce na adekvátní protiplnění za službu jím vykonanou v režimu, který nesplňoval parametry nepřetržitého vojenského nasazení. K tomu také zdůraznil, že nelze bez dalšího předjímat, že pokud k navýšení členů ochranného týmu dojde, dojde zřejmě též k úniku uvedených informací. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [5] Předně uvedl, že ačkoliv krajský soud poměrně jasně a přehledně sumarizoval judikaturu tuzemských soudů i SDEU, nepostihl zcela výkladový posun v otázce rozsahu a podmínek aplikovatelnosti Směrnice 2003/88/ES na jednotlivé specifické činnosti či typy služeb, resp. v otázce přípustnosti výjimek z působnosti této směrnice ve vztahu k vojenské službě. Přitom pominul fakt, že SDEU připustil výjimku rovněž v případě činností natolik zvláštních, že nejsou vhodné pro systém rotace, který by umožňoval zajistit dodržování požadavků stanovených uvedenou směrnicí nebo pokud by použití uvedené směrnice na takovouto činnost tím, že by dotčeným orgánům byla uložena povinnost zavést systém rotace nebo plánování pracovní doby, mohlo být provedeno pouze na úkor řádného provedení vojenských operací v pravém slova smyslu. SDEU tak fakticky řešil situace, předjímané právním řádem České republiky, kdy pro vojáky ozbrojených sil jsou stanoveny tři typy výjimek z běžného rozvržení služby – intenzivní vojenský výcvik a nepřetržitý vojenský výcvik, plnění zvláštních úkolů, ať již ve směně trvající až 30 hodin, anebo v režimu nepřetržitého vojenského nasazení i déle a výjimku pro činnost v zahraničních operacích. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že ochranná služba neodpovídá zákonnému institutu nepřetržitého vojenského nasazení. Krajský soud nadto na věc aplikoval i nepřiléhavou judikaturu a nepřesně a nesprávně vyhodnotil informace obsažené ve spisu. O to spíše, pokud se jedná o zajištění bezpečnosti chráněné osoby. Zvýšení počtu ochránců k jedné chráněné osobě považoval stěžovatel za zvýšení bezpečnostního rizika, což krajský soud nesprávně odmítl. K uvedenému uzavřel, že se ze strany služebních orgánů při snaze o omezení počtu osob podílejících se na ochranné službě jednalo pouze o preventivní technickopersonální opatření, mající za cíl významné snížení rizika úniku informací při plnění úkolu ochrany osob. Upozornil, že se jedná o službu ze své povahy vysoce nepředvídatelnou a volatilní, odvislou plně od programu chráněné osoby, mnohdy dodatečně upravovaného, u níž lze i se zřetelem k výše zmíněným nárokům na sladěnost a sebeorganizaci ochranného týmu jen obtížně z pozice nadřízeného in concreto plánovat reálný každodenní průběh služby a střídání ochránců ve směnách. I nadále měl za to, že ačkoli je ochrana chráněných osob z podstaty věci „náplní (posláním) oddělení ochrany osob a pro kterou bylo toto speciální oddělení zřízeno“, je její reálný výkon, jak z hlediska požadavků na řádné zajištění bezpečnosti chráněných osob a snahu o minimalizaci úniků citlivých informací, tak z hlediska omezených možností organizovaného plánování, natolik zvláštní, že svou povahou v zásadě odpovídá bojové misi v době míru. S ohledem na povahu služby spočívající v zajištění nepřetržité ochrany a doprovodu chráněných osob a s ohledem na její specifika dopadající značnou měrou do oblasti zajištění bezpečnosti státu, trval na tom, že vyhovuje podmínkám na vyloučení z působnosti Směrnice 2003/88. I další závěry krajského soudu považoval stěžovatel za nepřípadné. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Alternativně navrhl, aby pro posouzení aplikovatelnosti předmětného ustanovení čl. 1 odst. 3 směrnice 2003/88 (ve spojení s čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii) na zkoumaný případ Nejvyšší správní soud položil SDEU předběžnou otázku. IV. [6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu. Upozornil, že právní názor služebních orgánů je neslučitelný s recentní judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 344/201923). zdůraznil, že v tomto ohledu nedošlo k žádné podstatné změně okolností, na základě kterých by bylo namístě uvedenou judikaturu jakkoli měnit. Žalobce byl také názoru, že krajský soud vystihl i požadavky vyplývající z judikatury. Za nepřiléhavý považoval poukaz na rozsudek SDEU ze dne 15. 7. 2021, ve věci C742/19 [B. K. proti Republice Slovenija (Ministrstv