8 As 337/2021 — Nejvyšší správní soud

8 As 337/2021- 60 - text  8 As 337/2021-65 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Martina Jakuba Bruse a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: O. A. K. G., zastoupen JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou, se sídlem Strossmayerovo náměstí 976/1, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2019, čj. MHMP 1987343/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, čj. 10 A 34/201948, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, čj. 10 A 34/2019-48, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2019, čj. MHMP 1987343/2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 32 684 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Violety Jiráčkové, advokátky. Odůvodnění: [1] V této věci se Nejvyšší správní soud zabývá otázkou, zda skutková zjištění správních orgánů dostatečně odůvodňují jejich závěr, že žalobcův otec pozbyl československé státní občanství na základě § 1 odst. 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, (dále jen „dekret č. 33“). I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení [2] Žalobce požádal dne 18. 2. 2014 o zjištění státního občanství a vydání osvědčení o státním občanství pro svého zesnulého otce A. K. (správními orgány častěji označován jako E. K.). Úřad městské části Praha 1 provedl rozsáhlá šetření v dostupných archivech a poté rozhodnutím ze dne 18. 8. 2017, čj. UMCP1 127079/2017, žalobcovu žádost o vydání osvědčení o státním občanství jeho zesnulého otce, podanou podle § 42 odst. 3 písm. a) a § 43 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství a o změně některých zákonů, zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žalobcův otec sice nabyl československé státní občanství po svém otci, toto občanství však pozbyl podle § 1 odst. 2 dekretu č. 33, neboť byl německé národnosti. Důkazem, že se žalobcův otec hlásil k německé národnosti, jsou operáty sčítání lidu z let 1921 a 1930, ve kterých má uvedenu německou národnost; navštěvoval také německé reálné gymnázium, na kterém v roce 1926 maturoval. Úřad městské části Praha 1 dodal, že nebylo nalezeno osvědčení o československém státním občanství podle § 1 odst. 3 dekretu č. 33, ani osvědčení o národní spolehlivosti a žalobce rovněž takové doklady nepředložil. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. [3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. [4] V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že správní orgány provedly rozsáhlé archivní šetření a zjistily, že při sčítání lidu v roce 1921 rodina žalobcova otce (on sám, jeho rodiče a sestra) uvedla ve sčítacím archu německou národnost (mateřský jazyk), také při sčítání lidu v roce 1930 uvedl žalobcův otec německou národnost (mateřský jazyk). Rovněž v podkladech ze střední školy (německé reálné gymnázium) je uveden mateřský jazyk: německý. Žalobcův otec měl jako volný jazyk češtinu, avšak vyučovacím jazykem na gymnáziu byla němčina. Z podkladů týkajících se studia na Vysoké škole obchodní v Praze při ČVUT v Praze nelze podle městského soudu pro jejich rozpornost zjistit žádné spolehlivé údaje o národnosti žalobcova otce, nicméně zbylé podklady hodnotil městský soud jako dostatečné. Snaha žalobcova otce vstoupit v roce 1940 do československé zahraniční armády podle městského soudu nic nevypovídá o jeho národnosti. V odvodním lístku žalobcův otec uvedl jako svou mateřskou řeč češtinu, tento údaj má však ve světle dlouhé řady důkazů dosvědčujících opak jen malý význam. Městský soud označil za správný závěr správních orgánů, že podle objektivních i subjektivních hledisek byl žalobcův otec německé národnosti, jak tento pojem chápal dekret č. 33, tehdy platné právní předpisy a judikatura tehdejšího Nejvyššího správního soudu. [5] Městský soud dále uvedl, že žalobcův otec se v době zvýšeného ohrožení republiky nepřihlásil v úředním hlášení za Čecha (§ 1 odst. 3 dekretu č. 33). Typickými znaky takového přihlášení podle městského soudu bylo, že k němu docházelo na historickém území Československa, soustavně a (také) v době, kdy bylo s tímto přihlášením spojeno určité reálné nebezpečí, tedy zejména během okupace Československa a během války. Snaha žalobcova otce z roku 1940 vstoupit v Belgickém království do československé zahraniční armády podle městského soudu nenaplňuje skutkovou podstatu § 1 odst. 3 dekretu č. 33 a lze ji zohlednit toliko při hodnocení podmínek uvedených v § 2 odst. 1 dekretu č. 33. Žalobcův otec tak sice učinil v době zvýšeného ohrožení republiky, avšak pouze jednorázově, v zahraničí a vůči orgánu cizí moci, od něhož mu kvůli tomuto jednání nehrozilo žádné nebezpečí a který vůči němu kvůli jeho přihlášení za Čecha nevyvodil žádné nepříznivé následky. Městský soud přisvědčil správním orgánům v tom, že žalobcův otec patrně splňoval podmínky pro zachování československého státního občanství uvedené v § 2 odst. 1 dekretu č. 33, nicméně nepodal žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, ani žádost o vrácení již zaniklého občanství. Městský soud uzavřel, že československé státní občanství žalobcova otce zaniklo 11. 2. 1946 a nikdy později mu nebylo vráceno. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele [6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel předně shrnul podle něj relevantní skutkové okolnosti případu. Uvedl, že se jeho otec se narodil dne 12. 5. 1908 v Praze v židovské rodině, studoval na Německém reálném gymnáziu v Praze, poté byl přijat na ČVUT v Praze – Vysokou školu obchodní, kde výuka probíhala v češtině. Ve výkazu o studiu na této vysoké škole je uvedena jeho státní příslušnost československá, studium ukončil v roce 1937. Zemský úřad v Praze vydal stěžovatelovu otci dne 27. 4. 1936 osvědčení o státním občanství republiky Československé. Poté, kdy byly aplikovány Norimberské zákony v roce 1938 i na československém území a osoby židovského původu byly pronásledovány z rasových důvodů, byl stěžovatelův otec nucen v listopadu 1938 uprchnout do emigrace; odcházel s tím, že je československým státním občanem s českou národností. I v zahraničí pak zůstal Československé republice věrný. [8] Podle stěžovatele nevzal městský soud v úvahu, že jeho otec byl osobou pronásledovanou nacistickým režimem, před kterým byl nucen uprchnout z Československa, a proto nemohl být součástí skupiny osob, na niž se dekret č. 33 vztahoval. Městský soud navíc pominul, že podle § 1 odst. 3 dekretu č. 33 se tento dekret nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky. [9] Stěžovatel konstatoval, že jeho otec se v dubnu 1940, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, nechal zapsat jako dobrovolník československé armády ve Francii; o tom svědčí přípis Konzulární sekce v Paříži z dubna 1940 adresovaný stěžovatelovu otci. Následně se přesunul z Belgie do Francie, kde se dne 16. 5. 1940 dostavil na Konzulát republiky Československé v Paříži a dobrovolně se přihlásil do československé zahraniční armády. V odvodním lístku č. 4830 stěžovatelův otec uvedl svou národnost – mateřskou řeč: český jazyk, tedy byl osobou, která se v době zvýšeného ohrožení republiky v úředním hlášení přihlásila za Čecha. Odvodní lístek je listina vyplněná na zastupitelském úřadě Československé republiky, která odpovídá svolávacímu lístku a přihlášce k odvodnímu soupisu podle § 17 a násl. vládního nařízení č. 141/1927 Sb., jímž se vydávají nové branné předpisy. Jde tedy o formu úředního hlášení, ve kterém dobrovolný branec uvádí své údaje, ke kterým se hlásí. Podle stěžovatele odvodní lístek naplňuje povahu úředního hlášení ve smyslu § 1 odst. 3 dekretu č. 33, údaje v něm byly ověřeny československými orgány a stěžovatelův otec se v něm přihlásil k české národnosti. Československé orgány pečlivě vedly evidenci národnostního složení jednotek armády zejména prostřednictvím odvodních lístků; k tomu odkázal na dvoudílnou publikaci Kulka: Židé v Československé armádě. Stěžovatel dodal, že se jeho otec přihlásil jako dobrovolník do československé zahraniční armády v okamžiku, kdy od 10. 5. 1940 začala bitva o Francii, a vystavil se tak ohrožení života. Z důvodu svého zdravotního stavu sice nebyl odveden, nicméně pokud by se tak stalo, byl by zařazen do svazku československého zahraničního vojska a vys