8 Azs 222/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 222/2023- 28 - text  8 Azs 222/2023-31 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: E. Y., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023, čj. OAM-699/ZA-ZA11-D07-2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2023, čj. 22 Az 32/2023-27, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Brně a žalovaný rozhodli, že Litevská republika je příslušnou pro projednání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu na základě nařízení Dublin III (čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013). Nejvyšší správní soud se zabývá otázkou, zda je kasační stížnost stěžovatele přijatelná. I. Vymezení věci [2] Žalobce je občanem Kazachstánu. Na území ČR přicestoval letecky ze Š. do Prahy dne 19. 12. 2022, a to za účelem výkonu práce. K cestě si opatřil prostřednictvím zprostředkovatele desetidenní vízum Litevské republiky platné do 30. 12. 2022. Po vypršení platnosti víz byl žalobce zadržen v rámci policejní kontroly. Byl mu vystaven výjezdní příkaz a byl poučen o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu. Dne 27. 5. 2023 žalobce žádost o mezinárodní ochranu podal. Jako jediný důvod žádosti uvedl vysoký dluh z hazardních her. Do ČR přicestoval, aby zde mohl pracovat a vydělat na zaplacení dlužné částky. Jeho rodina je na jeho výdělku zcela závislá, protože je jedním ze sedmi dětí a jediným v rodině, který pracuje. [3] Dne 7. 6. 2023 žalovaný opětovně předvolal žalobce na pohovor v souladu s § 23 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a čl. 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států („nařízení Dublin III“). Cílem pohovoru bylo zjistit stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, za účelem určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. [4] Žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany v souladu s § 25 písm. i) zákona o azylu rozhodnutím ze dne 14. 7. 2023, čj. OAM-699/ZA-ZA11-D07-2023, protože žádost žalobce byla nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný dále rozhodl, že členským státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Dublin III je Litevská republika. Žalovaný konstatoval, že žalobce je držitelem desetidenního víza č. 004493099 vydaného Litevskou republikou dne 1. 12. 2022 v Almaty. Na území EU vstoupil 19. 12. 2022 a od tohoto data tudíž započala běžet platnost víza. Žalovaný proto usoudil, že na situaci žalobce musí aplikovat čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Litevská republika 9. 6. 2023 informovala žalovaného o tom, že uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. [5] Žalovaný se zabýval i posouzením toho, zda existují závažné důvody se domnívat, že v Litevské republice dochází k systémovým nedostatkům ve vztahu k azylovému řízení a podmínkám přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Obecně shrnul důvody neexistence obav z tamního azylového systému a následně obecné poznatky aplikoval na případ žalobce. Došel k závěru, že žalobci v Litevské republice nelidské či ponižující zacházení nehrozí. Tento závěr opřel především o zprávu Ministerstva vnitra „Litva informace OAMP“ ze dne 19. 2. 2021, ze které je zřejmé, že Litevská republika má propracovaný azylový systém. Na úrovni EU ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky azylového řízení v Litvě. Ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy zdržely transferů žadatelů o mezinárodní ochranu. Litevská republika je členským státem EU, státní moc dodržuje právní předpisy a lidská práva a dodržuje i své pozitivní obligace. Také ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Žalovaný proto usoudil, že Litevská republika není státem, o kterém lze apriori předpokládat, že v něm dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení dosahujícím dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení. S odkazem na judikaturu uzavřel, že v případě většiny členských států EU nelze říct, že by jejich azylové řízení vykazovalo systematické nedostatky. Litevská republika není jedním ze států, které byly v minulosti nadměrně zasaženy migrační krizí jako Řecko či Maďarsko. Proto nelze dovodit výskyt systémových nedostatků způsobených větší mírou podaných žádostí o mezinárodní ochranu. V případě Litevské republiky tak platí zásada vzájemné důvěry. II. Rozhodnutí krajského soudu [6] Žalobce se žalobou (původně podanou u Městského soudu v Praze a poté postoupenou Krajskému soudu v Brně jako místně příslušnému) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. To shledával nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Žalovaný v odůvodnění neuvedl nic k meritu podané žádosti, resp. k obavě žalobce z vycestování do domovského státu, potažmo Litevské republiky. Podle žalobce byl postup žalovaného také nezákonný a upozornil, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nebylo zřejmé, zdali žalobci v souvislosti s vycestováním do Litevské republiky nehrozí obdobné nebezpečí jako to, které mu hrozí při vycestování do domovského státu. [7] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu žalobce v žalobě nezpochybnil, že podle kritérií nařízení Dublin III je k vyřízení žádosti příslušná Litevská republika. Žalobce je držitelem dlouhodobého víza vydaného Litevskou republikou dne 1. 12. 2022 v Almaty s možností jednoho vstupu a maximální délkou pobytu 10 dní ode dne 6. 12. 2022 do dne 30. 12. 2022. Neexistují závažné důvody se domnívat, že v Litvě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Litevská republika je proto podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení žádosti žalobce. [8] Žalovaný měl sice povinnost zabývat se otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje existence systémových nedostatků ve smyslu nařízení Dublin III (k tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Azs 248/2014-27), nicméně pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat. V řízení před žalovaným žádné takové okolnosti najevo nevyšly a žalobce při pohovoru uvedl, že jediným důvodem nevycestování do Litevské republiky je to, že se mu v ČR líbí. Také v žalobě žalobce uvedl své obavy v naprosto obecné rovině, resp. v rovině nedůvodné námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Žalobce („stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Obecně namítá nezákonnost, nepřezkoumatelnost a zmatečnost rozhodnutí soudu, jakož i vady řízení, protože závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozhodnutí je tak pro stěžovatele zmatečné. Podle stěžovatele žalovaný porušil zásadu materiální pravdy, protože nepostupoval způsobem vedoucím ke zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný pochybil, když se spokojil s blíže nekonkretizovaným tvrzením stěžovatele, že nemá důvěru v litevské migrační úřady pro projednání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle stěžovatele se ho měl dotázat blíže na příčiny této nedůvěry a postupovat způsobem vedoucím k zjištění skutečného stavu věci. Krajský soud následně pochybil, protože tuto nezákonnost nenapravil a žalobu rozsudkem zamítl. [10] Žalovaný uvedl, že námitky stěžovatele jsou shodné se žalobními body, ke kterým se již vyjádřil. Z tohoto důvodu odkázal na své vyjádření k žalobě, na správní rozhodnutí a rozsudek krajského soudu, se kterým se plně ztotožňuje. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. IV. Přijatelnost kasační stížnosti [11] Kasační stížnost je nepřijatelná. [12] Jelikož v dané věci rozhodoval samosoudce, zkoumal Nejvyšší správní soud předně její přijatelnost ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. Zabýval se tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. V tomto ohledu lze předeslat, že sám stěžovatel ve své stručné kasační