9 As 49/2022 — Nejvyšší správní soud

9 As 49/2022- 23 - text  9 As 49/2022 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Tomáše Blažka v právní věci žalobce: H. V. N., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2020, č. j. MV611532/KM2020, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2022, č. j. 10 A 57/202035, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2022, č. j. 10 A 57/202035, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 6. 3. 2020 žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), adresovanou Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „povinný subjekt“). Požadoval mimo jiné poskytnutí žádostí povinného subjektu o sledování osob a věcí ze dne 18. 4. 2017 a ze dne 15. 9. 2017, jejichž existence vyplývá z protokolů Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „ÚZČ SKPV“) ze dne 24. 5. 2019. Tyto protokoly byly v rámci vedeného trestního řízení předány obhajobě žalobce společně s nosiči dat se záznamy ze sledování bytové jednotky č. X, na adrese X. [2] Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020 odmítl žádost v této části podle § 15 odst. 1 informačního zákona a na základě § 7 téhož zákona a § 69 odst. 1 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“). Podle povinného subjektu uvedené žádosti obsahují utajované informace klasifikované stupněm utajení „vyhrazené“. Kromě jiného zmiňují metody a formy činnosti policejního orgánu využívané při použití operativně pátracích prostředků, u nichž potřeba utajení trvá, jelikož jsou používány i nadále pro další úkony. Vyzrazení těchto metod a postupů by bylo způsobilé zmařit účel dalších trestních řízení a mohlo by vést k ohrožení schopnosti státu odhalovat trestnou činnost. [3] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil uvedené rozhodnutí povinného subjektu. [4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí vyhověl a v záhlaví specifikovaným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i povinného subjektu. Podle městského soudu jsou rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Správní orgány řádně odůvodnily pouze naplnění formálních znaků utajovaných informací, nezabývaly se tím, zda se jedná o utajované informace také po materiální stránce. Z jejich rozhodnutí si nelze učinit ani přibližnou představu o tom, co je obsahem žalobcem požadovaných dokumentů, jakým způsobem se tento obsah vztahuje k vyšetřování trestné činnosti, ani o tom, proč by poskytnutí těchto informací mělo ztížit vyšetřování trestné činnosti. Žalovaný navíc neměl v odvolacím řízení k dispozici žalobcem požadované informace, ačkoliv nebyl jejich původcem (tím byl povinný subjekt). Bez seznámení se s obsahem požadovaných dokumentů přitom nelze učinit závěr o formální či materiální stránce informací v nich uvedených. Žalovaný tak v odvolacím řízení vůbec nemohl dostát své zákonné povinnosti přezkoumat podmínky pro odmítnutí žádosti stanovené v § 7 informačního zákona. Tato jeho role byla přitom o to významnější, že žalobce se nemohl proti postupu povinného subjektu bránit konkrétními námitkami (z důvodu utajení požadovaných informací a z toho plynoucí obecnosti prvostupňového rozhodnutí). Městský soud dále shledal důvodnou námitku, že správní orgány nijak nevysvětlily, proč nebylo možné žalobci poskytnout alespoň tu část požadované informace, která nepodléhala utajení. II. Obsah kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel předně namítl, že z § 7 informačního zákona vyplývá požadavek na posouzení naplnění formálního znaku, nikoliv na posuzování skutečnosti, zda určitá informace má či nemá být utajována. Uvedené ustanovení představuje v informačním zákoně výjimku, neboť jako jediné pracuje s pojmem „označení“, zatímco v dalších případech je případná povinnost odmítnout informaci navázána na podstatu požadované informace. Dříve obsahoval obdobnou formulaci také § 9 odst. 1 informačního zákona, závěry judikatury k obchodnímu tajemství ale nelze přenášet na problematiku utajovaných informací. Určitá informace obchodním tajemstvím buď je, nebo není. Utajovaná informace naopak musí být jako taková označena, a to již při jejím vzniku. Zákon zároveň stanoví původci utajované informace povinnosti spojené se zjištěním, že informace nemá být nadále považována za utajovanou. Zákon nedává nikomu jinému pravomoc udělat z utajované neutajovanou informaci. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž již řádným označením informace jako utajované dochází k její ochraně, přičemž sdělení či poskytnutí takové informace neoprávněné osobě naplňuje znaky trestného činu. I kdyby tedy stěžovatel dospěl k závěru, že nebyl důvod k utajení informace jejím původcem, nemůže sám ochranu této informace zrušit. [7] Podle stěžovatele k aplikaci § 7 informačního zákona dosud neexistuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“). Městským soudem citované rozsudky nejsou k této věci přiléhavé, z jiného rozsudku NSS by bylo možné dovodit spíše „jistou rezervovanost“ k závěrům vysloveným městským soudem. Sám městský soud také v jiném případě vyslovil zcela opačný názor, než zaujal v nyní posuzované věci. Ani závěry judikatury NSS ve věcech bezpečnostního řízení nejsou přenositelné na případy žádostí o poskytování informací dle informačního zákona. [8] Stěžovatel dále namítl, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nedává správnímu orgánu ani oprávněným úředním osobám ve vztahu k utajovaným informacím žádnou diskreci. Oproti tomu soudce je oprávněn seznamovat se s utajovanou informací jakéhokoliv stupně z titulu své funkce a má pravomoc posoudit, jakým způsobem bude provádět dokazování v soudním řízení, respektive zda účastníkům zpřístupní utajovanou informaci. Soud tak musí mít možnost seznámit se s utajovanými informacemi, v řízení o opravných prostředcích před správními orgány to ale není třeba. V daném případě žalobce ani nezpochybňoval skutečnost, že se jedná o informaci, která je označená jako utajovaná. Žalobce dokonce ve správním řízení ani nenamítl nic, co by svědčilo tomu, že se nejedná o utajovanou informaci z materiálního hlediska. Jeho odvolací námitky směřovaly k tomu, že má mít k dané informaci přístup jako obviněný v trestním řízení. Stěžovateli také nelze klást k tíži to, že se výslovně nevypořádal s otázkou možného poskytnutí částečně znečitelněného utajovaného dokumentu. Žalobce uplatnil tuto námitku teprve v žalobě. Jako utajovaný je nicméně označen celý dokument, nikoliv jen jeho část. [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu je správný a odpovídá judikatuře NSS. Podle § 7 informačního zákona se neposkytne informace, která je v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci. Povinný subjekt a žalovaný tedy nemohou svá rozhodnutí odůvodnit pouhým odkazem na formální označení požadované informace za utajovanou, ale musí dostatečně konkrétně a přezkoumatelně uvést, proč jsou splněny také materiální podmínky utajení. V opačném případě by neexistovala účinná veřejná kontrola nad činností orgánů veřejné správy. Těm by stačilo formálně označit jako utajované veškeré informace, které jsou pro ně nepohodlné. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Kasační stížnost přezkoumal v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zároveň dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost je důvodná. [12] Městský soud shledal rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť se nezabýval tím, zda v případě žalobcem požadovaných informací se jedná o utajované informace nejen po formální stránce, ale také materiálně. Stěžovatel nerozporuje závěr, že žalobou napadené rozhodnutí takovou úvahu neobsahuje. Podl